Listopad 2011

Rathe Roibene Ryei!

25. listopadu 2011 v 21:02 | Zewla |  Moje články
Takže, tématem je moje nejoblíbenější knižní postava, což všichni ví, že... Abych pravdu řekla, přelouskala jsem hroznou spoustu nejrůznějších knih od pohádek po horory a od klasiky po dívčí romány. Nevím proč, ale za svou nejoblíbenější kniho a i knižní postavu jsem vždycky považovala knihu Daň peklu a postavu z ní Ratha Roibena Reye. Důvod, proč se mi to líbí jsem ještě přesně nepochopila. Mám ráda fantazy, ale né to pohádkové. Tohle je fantazy s realismem tvrdého života obyčejné holky, které se tam pořád proplétá. Objevuje se tam postava takového toho "prince", kterého si samozřejmě každá z nás holek přeje, jenže tenhle princ není tak úplně princ. Je to "poškozená dušička", kterou někdo zničil, protože ji chtěl zničit, aneb když rytíře Bílé královny pošlou na dvůr Prokletých a tam ho tamnější královna využívá jen na ty nejodpornější služby, takže svatoušek se musí přizpůsobit drsnému prostředí a kruté pravdě. Pochopí totiž, že nic není jen černé nebo bílé a že jeho milovaný dvůr s Bílou královnou je stejně černý a podlý, jako ten Prokletých. Já mám v oblibě tyhle ty zrazené a zraněné duše, napůl tajemné, ve kterých se můžete pitvat a celý jeho charakter mě dostává. I když toho už tolik špatného udělal, pořád má svědomí a dokáže se chovat k nevinným čestně a galantně. Prostě můj vasněný princ, navíc mám úchylku na delší vlasy, zamotaný děj, smutné postavy, zranění a následné ošetřování a všechno tohle mi ta knížka umožňuje (s těma vlasama to mělo být původně o Roibenovi). Pokud se dostanete za půlku, tak i kdyby vás to před tím sebevíc nebavilo, tak pak už vás to nepustí, prostě to většinou musíte dočíst, i kdyby jste nechtěli. Já jsem se do té knížky zamilovala hned po pár stránkách. Je to knížka, kterou jsem nejvíckrát četla (minimálně 8x) a to já většinou nerada čtu věci pořád dokola, protože se vám to "přejí" a hlavně mi to přijde jako vyhozený čas, ale tohle mi prostě nedá. Když to znovu začnu číst, většinou si to pak musím přečíst hned po tom ještě jednou, i když třeba jen kousek a prostě to zbožňuju. Nevím, asi se to některým nebude líbit, je to moje vyvolená kniha, ale co, doporučuji :D. Jinak to má i druhý díl, který však u nás v češtině nevyšel, což mě teda ještě pořád dost deptá. Já osobně to mám stažené z nějakých amerických stránek a vytištěné, jenže jaksi moje angličtina je na tak náročný sloh, archaismy a tak nedostačující, takže si to nemůžu pořádně přečíst, což mě deptá ještě víc. U nás to v češtině nechtějí vydat (už je to snad 5 let po vydání 1. dílu a ten druhý už byl v té době v Americe dávno na trhu...), takže bezva...
Teď jak se to jmenuje a kdo to napsal:
Daň Peklu (A Modern Faerie Tale)
Holly Black
Knihu vlastním, má přibližně 236 stran, v ČR byla vydána v roce 2007
Druhý díl má název Ironside, pokud by ho chtěl někdo v angličtině, ať mi napíše, mám to v dokumentech, můžu mu to na mail poslat...
A ukázky z knihy... :D

"Tys zabil Chrupavku?!"
Elf přikývl.
Kaye na něj vytřeštila oči, jako by se ještě všechno mohlo vrátit do starých kolejí, anebo se přeskupit tak, aby to dávalo aspoň trochu smysl. "Jak? A proč mi to říkáš?"
Když Roiben promluvil tentokrát, neodvážil se na ni pohlédnout. "Dokáže to snad moje omluva nějak napravit? Copak pomůže moje vysvětlení, aby ti to připadalo přijatelnější?"
"A to má bejt jako odpověď? Tobě je to úplně jedno?"
"Zde máš halenku. Přišel jsem ti ji vrátit."
Kaye chňapla elfa a vší silou si ho přitáhla čelem k sobě. "Dlužíš mi tři odpovědi."
Strnul, ale jeho tvář zůstala bez výrazu. "Tedy dobrá."
Do hrdla jí stoupl hněv, hořkost doprovázená bezmocí. "Proč jsi zabil Chrupavku?"
"Přikázala mi to má paní. Musel jsem ji uposlechnout." Roiben vsunul dlouhé prsty do kapsy pláště. Elfovo vysvětlení znělo věcně, jako by ho povinnost dívce odpovědět znechucovala.
"Aha," ozvala se kousavě Kaye, "Takže kdyby ti řekla, abys skočil z mostu...?"
"Udělal bych to." V jeho hlase nezazněla žádná ironie. "Mám to považovat za tvou druhou otázku?"
Kaye se zamračila a zhluboka se nadechla. Tváře jí hořely. Měla najednou takový vztek, až se roztřásla. "proč jsi ne-" Zarazila se. Musí si to pořádně promyslet. Hněv způsobil, že ztrácela hlavu. Zbývala poslední otázka. Byla rozhodnutá, že mu položí takový dotaz, který ho přinejmenším pořádně namýchne. "Jak zní tvoje celý jméno?"
Elf se zatvářil, jako by se začal dusit. "Prosím?"
"To je má třetí otázka: jak zní tvoje celý jméno?" Nevěděla, co dělá, aspoň ne úplně. Chápala jen to, že ho nutí dělat něco, do čeho se mu vůbec nechce, a to ji v té chvíli ukrutně těšilo.
Roibenovy oči ztmavly zuřivostí. "Rath Roiben Rye, nechť se ti zlíbí."
Kayeiny oči se zúžily do škvírek. "Krásný jméno."
"Jsi až příliš chytrá. Nadmíru chytrá, ke své smůle, řekl bych."
"polib mi prdel, Rathe Roibene Ryei."
Chytil ji za paži, naž vůbec stačila postřehnout, že se pohnul. Zvedla druhou ruku, aby se chránila před očekávaným úderem, a elf s ní smýkl na zem. Když vzhlédla, napůl počítala s tím, že spatří záblesk jeho kordu. Roiben namísto toho odtáhl prudce pásek dívčiných plandavých džínů a přitiskl rty k odhalené pokožce jejích beder.
...
Roiben se nad dívkou vztyčil a promluvil chladným hlasem: "Takto se chovají otroci, Kaye. Berou všechno doslova a nemají v sobě ani za mák moudrosti. Proto si dávej pozor na to, co říkáš."

můj oblíbený kus, nemohla jsem to zkrátit, to by nedávalo smysl :D
ještě pár úryvků...

Citace: "Vypadal nebezpečně i když byl unavený, zafačovaný a zabalený v růžové holčičí dece."
Jo, to mě vždycky dostane :D
Sama byla tak vyčerpaná, že ani nedokázala usnout.
Místo toho pozorovala Roibena: dívala se, jak sebou hází a jak sebou vrtí, jak si přitahuje spadlou deku. Viděla, jak se mu ve spánku uvolňují rysy, jak pokrčenou rukou objímá polštář pod hlavou.
Nikdy jí nepřipadal skutečnější než právě teď: s rozcuchanými vlasy, s bosým chodidlem, které vyčuhovalo přes okraj matrace a dotýkalo se knížky z knihovny, kterou už měla dávno vrátit.

Ano, má to nádherný sloh :D
Hmm, nejraději bych to sem vypsala celé, ale to by bylo hoodně na dlouho... Mám tolik oblíbených scén, pasáží, ughr... Rači toho už nechám. Každopádně je to nádherná kniha, která vás pobaví i napne, trochu románek, i když ne úplně. Je to od 12 let, každopádně je to trochu drsnější (já bych to viděla tak od 15...) :D
Ještě jednou vřele doporučuji... Hmm, asi si to teď budu muset přečís, když už jsem to otevřela... Do háje, já nemám čas... :D

Kousíček z mých posledních událostí

25. listopadu 2011 v 20:12 | Zewla |  Moje články
Tohle je jeden z naprosto zbytečných článků (jiné zřejmě nepíšu, jak jsem si všimla), takže pokud nechcete promarnit svůj volný čas nějakou zbytečností, nečtěte to... Hmm, o čem jsem to chtěla vlastně psát? Hmm tak jdem na to. Bude to napsané naprosto bez ladu a skladu, jak si na co zrovna vzpomenu, takže se nedivte, že se v tom ztratíte...

Zadali nám ve škole, že budeme psát povinně nějakou "SOČku", i když to nebude vysloveně SOČka, ale to je jedno. Já jsem sočku (kašlu na ty velký písmena) chtěla psát ještě před tím, než nám to nařídili. Už jsem měla téma a pořád jsem si řikala, že už bych s tím vážně měla začít. Hmm jenže v poslední době se mi to začíná rozpadat. Téma mi nepřijde nijak zajímavé, ani mě to asi nebude moc bavit, takže beztak budu dělat nakonec něco úplně jiného... Asi se budu muset poradit s naším biologem... No jinak škola... Máme jet na zahraniční výlet. Řešilo se to s rodičema a třídní chce jet opět do Anglie. My s holkama by sme tam jely hned, abych prvdu řekla, ale jiným z naší třídy se to moc nelíbí a třídní to s náma nechce řešit. Pěkný, no...
Teď další věc, takové zajímavosti (pro mě...). Ve čtvrtek jsem byla v tanečních (jako téměř každý čtvrtek...). No tak ze začátku celkem nuda, tancovala jsem pořád, ale kluci tak normálka. No a úplně na koncu si pro mě přišel nějakej další borec, měli jsme tancovat myslím rumbu. Podstata toho je, (bacha, Kláša jde na net svěřovat svoje pocity z nedávna, to většinou nedělá...) že ten borec vypadal, že je starší, než ostatní. A já jsem prostě na ty starší, mužnější... Nevím, kolik mu bylo, jestli byl starší nebo ne, ani si nepamatuju jeho jméno, které mi určitě řikal. Ze začátku jsem to nějak nevnímala. Začali jsme tancovat rumbu, většině to nešlo, protože já jsem vždycky říkala, že rumba má poměrně složitej rytmus, když to nemá člověk zafixované, ale já jsem ho v podstatě vedla a protože rytmus znám a dokážu se udržet (můžou za to 2 roky v kroužku tančáku u nás na gymplu, kde si to se mnou chudák pan prof. pěkně vytrpěl, protože jsem naprostý dřevo, ale teď už to všechno umím, takže cajk :D), takže jsme to celkem zvládali. Jenže jiným to nešlo a tak to lektorka stopla a museli vytleskávat borci rytmus. Pak se šlo na druhou polovinu. V sestavě máme v podstatě jen základní krok a otočku, takže nic moc, navíc rumba je taková pomalá, takže celkem nuda, nějak jsem to moc neprožívalo. Jenže pak jsem šla na otočku opět a nějak jsem se otočila tak zajímavě, že jsem skončila obličejem asi 5 cm od toho jeho. No, na tom by nebylo nic zas tak zvláštního, ale hoodně dlouho se mi nestalo, že by mi někdo takhle najel do mýho životního prostoru a ještě někdo úplně cizí a k tomu borec. Byl to takovej zajímavej pocit... No nic... Rači to nebudeme rozebírat :D Každopádně se to trochu tímhle oživilo... (taky nám zabavili kabáty a narvali nám je do šatny, takže jsme pak málem kvůli nim nestihli busy, šmejdi... ale to se neřeší...).
Teď přichází na řadu dva poznatky ze čtvrtečního večera, které mě naprosto dostaly. Nejdřív ten, který mě rozesmál.
Tak tak přijdu domů, úplně hotová a zmrzlá někdy večer, nakráčím si to do pokojíčku, sundám si budnu a tak čichám a cítím v pokoji cigaretový kouř, úplně slabě, ale cítím. U nás doma samozřejmě nikdo nekouří, tak přemýšlím, co to může být... Tak si tak sundám tričko a trochu ho očichávám a zjistím, že je to opravdu ten zdroj. Přemýšlím o tom, že jsem přece nikde v žádné zakouřené oblasti nebyla. Pak si uvědomím, že to tričko smrdí jen ze zadu a to ještě tam někde spíš nahoře. No a pak mi dojde, že kuřáka jde snadno poznat podle toho, že mají na prstech nikotin, že 90% borců z kurzu kouří a že mě všichni drží na lopatce a že je to ono... Dobrý že? :D To už bylo fakt moc...

Druhá věc mě ale spíš trochu deptá. Většina holek (zvláště s mým postavením, krásou a tak) by v mým případě teď asi skákali radostí a já nevím co, ale já ne. Prostě mě začal nabalovat jeden borec tam od nás. Jezdím takhle každý čtvrtek večer busem s jedním... hmm můžu ho nazvat kamarádem? Já ho odchovala... Je asi o 2 roky mladší než já a já s kamarádkou jsme ho v družině vychovávali, hráli jsme s ním divadlo, hry, všechno... No, cítím se teď občas jako matka, která je pyšná na svoje dítě. Jsem šťastná, že je chytrý, že se mu daří a že se dostal z té pubertální nálady a má skvělou budoucnost před sebou. Radi se vidíme a povídáme si, vzpomínáme na staré časi a je to prostě pěkný (ne, nejsem úchyl, tenhle po mě nejede). No, jenže jak takhle jezdíme tím busem, jezdí s náma ještě jeden borec. Asi před 2 rokama s ním chodily moje dvě kamarádky a pak jsem měla i já, ale nějak jsme si řekli, že to nebudeme zkoušet. No a oni jak se znají, já ho znám tak přibližně, tak si tak všichni tři povídáme. Jenže pak mě už dvakrát šel zavést až k domu, i když pro něho je to vysloveně zacházka a to se mi vůbec nelíbí. Navíc ten kamarád říká, že po mě viditelně jede a já si to myslím taky a vůbec se mi to nelíbí. Ne, že by byl škaredej nebo strašnej nebo tak, to ani ne, ale prostě nemáme nic společnýho, já ho skoro vůbec neznám (před 2 rokama se přistěhoval, kamarádka ho sbalila, trávili jsme s ním prázdniny, pak se rozešla a pak jsem se s ním nijak moc nebavila), takže asi tak. Navíc teď nemám náladu a nechci si přidělávat další starosti ohledně kluků a navíc to není vysloveně můj typ. Prostě konec, budu mu nějak nenápadně vysvětlit, že s ním nechci nic mít a nebo ho od toho nějak odradit... Hmm, ach jo... No nic... Asi končím s tímhle článkem o blbostech a jdu napsat ještě jeden... :D

Černá a bílá

12. listopadu 2011 v 17:43 | Zewla |  Moje články
Nemá to nic společného s mým milovaným muzikálem, upozorňuji předem.
Včera, 11. 11. 2011 (magické datum, že? :D) jsme měli svou první bílou prodlouženou. Já jsem byla posledních pár týdnů s nervama v kýblu. Neměla jsem partnera. Jako jediná ze třídy, na co jsem byla poslední týden pořád upozorňovaná, že? Strašlivě mě to deptalo (ten první týden, Pak jsem jela na JuFe a bylo to v pohodě :D) a bála jsem se, jak to dopadne. Naštěstí to dopadlo všechno v pohodě. Ve čtvrtek jsem fotříka do desíti večer učila tancovat tango, beznadějně :D. Naštěstí ho nakonec nepotřeboval... V pátek jsem se vybodla na školu. Prostě jsem tam nešla (totálně jsem neuměla něminu a nechtěla jsem si ju zkazit), jako spousta mých spolužaček. Ráno jsem se flákala, chystala, ve dvanáct jsem obědvala, pak jsem si dala sprchu, nalakovala jsem si nehty a valila jsem ke kadeřnici. Ten účes se jí podařil, to jsem jí musela nechat. Trval jí třičtvrtě hodiny a nadávala u toho, že včera tam měla holku s pěti vlasama, která byla načesaná za 15 minut a se mnu se tady tak štve a už ty vlasy nemá kam dávat. No pak domů oblíct se, vyrobit mašličky, nalíčit se, přečíst si kus Na Větrné hůrce na uklidnění. Neuklidnilo mě to, spíš ještě znervóznilo. Pak jsem valila ke Kubi. Tam nás její bratr ještě fotil, takže jsme měli trochu zpoždění. Samozřejmě, že jsem doma zapomněla mašličky, takže jsem se musela ještě vracet. Bezva. V autě jsem myslela, že pojdu. Děs a hrůza. Brno v pátek, katastrofa. Když sedíte v autě v šatech v korzetovým stylu, nedá se v nich pořádně dýchat. Bylo mi tam pěkně blbě, ale nějak jsem to přetrpěla. Pak se protlačit ochrankou, kde mi ti šmejdi zabavili pití, grrr... Nejvíc mě dostala Bába. Ochranka ošahává Bábě kabelku: "Hmm, to budou boty, co?" Bába: "Ne, mám tam atomovou bombu! Hodlám to tady totiž všechno vyhodit do vzduchu."
Pak jsme snad hodinu nacvičovali (šli jsme to jednou) polonézu z Hořicka. Začali jsme se řadit. Většina už měla partnera, já furt nic. Tak chodí ti opozdilci, přijdou borci, kteří nemejí holku. Mezi nima je i ten, se kterým jesem měla první dva tance v tanečních. Tak si tam tak úplně na drzo nakráčím přes kus sálu k němu, jestli teda nechce jít se mnou, on že jo a tak se zařadíme. Jeho kamarád šel s holkou, která taky neměla kluka a stáli před nama. Tak jsme si tam povídali, on mi vyprávěl o tom, že byl i na prodloužené minulej pátek a že ta polonéza je příšerná nuda. Musela jsem mu dát za pravdu, byla to příšerná nuda. Každej třetí krok se zhoupnout a pořád jít v řadě. Nic zajímavého. Byli jsme 51 pár. 50 párů muselo být za sebou. Byli tam strašlivě namačkaní. My jsme měli před sebou metr místa, byli jsme ten přechod a strašlivě jsme se smáli 50 páru, tomu jeho spolužákovi, protože se tam museli úplně namáčknout. Jenže pořád přicházeli opozdilci. A pak to šli přepočítat, že tam mají asi chybu. Tak jsme si říkali, že jsme v háji, že budem ta 50 a ještě jsme se jim tak smáli a teď na tom budem stejně. Naštěstí jsme byli 51 a mohli jsme se jim smát dál :D. Pak ještě jeden nástup. Dlouho jsme čekali a ten můj a jeho kamarád se rozhodli, že půjdou ještě na záchod, že to stihnou. Samozřejmě, že to nestihli, takže jsme tam s tou holkou přede mnou nakráčely samy. Oni si tam přiběhli přes celej sál a mohlo se pokračovat. Pak jsme měli pauzu asi hodinu a pak to začalo. Namáčkli jsme se do chodbičky k záchodům a čekali, až se začne. Uplynula čtvrthodina a nic a já myslela, že mi už upadnou nohy... No, ale hezky jsme si popovídali, dozvěděla jsem se spoustu nových věcí a tak (třeba že mají povinnou Zumbu a Aerobic na fotbalových trénicích a že mu to prý celkem jde, případně nám vysvětlovali, že jsou spolu propojení - ten můj a jeho spolužák, protože jednomu dopsala propiska a druhýmu 20 minut na to :D). Desetkrát kontroloval růži, kterou mi přinesl, jestli tam není trn. Nebyl. A pak jsme konečně začali. Polonéza = strašná nuda, pak ty základní tance. Po jedné části jsme se rozloučili a zbytek dne už jsem ho nikde neviděla ani nepotkala. No, byly pánský a dámský volenky, celkem to šlo, tancovala jsem skoro pořád. Co se mi tam vysloveně nelíbilo bylo to, že tam pořád strkali reklamy: Přihlašte se na lekce Zumby! Pojďte do tanečních pro dospělé! Musíte jít do bronzových tanečních! Bla, bla, bla, reklamy úplně pořád. Taky mě dost štvalo, že tam sice měli ukázky od profesionálů, ale byly strašně krátké. Bylo jich tam tak 5 a každá neměla snad ani 5 minut... Zatancovala jsem si i s fotříkem. Překvápkem byla mazurka, kterou prý tancoval naposledy v 1. třídě, takže bezva :D. Noo spolužák Dominik byl vyhlášen za 3. nej tanečníka. Z holek byla u nás zase Tereza myslím 4, takže dobrý. Já jsem dostala taky náhrdelníky. Jeden od jednoho spolužáka a pak druhý z kokinek od Dominika. Po tom jsem toužila celou dobu (o tom náhrdelníku...) a naštěstí jsem se dočkala :D. Každopádně co jsem vážně záviděla, byly náhrdelníky z gumových medvídků, které měla jedna holka! Grrr! Ty jsem chtěla taky! :D No, v tombole jsem opět nic nevyhrála, překvápko. Skončili jsme o půlhodiny později, než jsme měli. Pak se narvat k šatnám, po 12. si přišlápnout šaty a ještě namáhavě dojít k autu a nacpat se tam. Babičkám se to líbilo (byly tam se mnou dvě + fotr, matka nemůže), dokonce mi všichni chtějí dát na šaty (krátký, dlouhý už mám), takže bezva :D. Domů jsem přijela kolem 1, maminka se ještě musela mrknout na nějaká videa, já jsem se musela převlíct, odmalovat a vytahat těch 30 vlásenek z hlavy, + 2 gumičky, které se mi tam dokonale zamotaly. Nemohla jsem skoro chodit, dneska to samý, ale ve výsledku to stálo za to. Dopadlo to líp, než jsem čekala (vždycky se vyplatí čekat nejhorší, pak jste aspoň příjemně překvapení, příp. nejste zklamaní, protože jste to prostě čekali...) :D