Únor 2011

Tak jsem si opět čmárala... Ta nuda dělá divy XD

18. února 2011 v 20:52 | Zewla |  Moje kresby
No, jsem už.. 3? týden ve škole bez sousedky a totálně se tam nudím.. Nic se mi nedaří, většinu věcí totálně nechápu, nemám se s kým poradit a od koho opisovat a halavně se tam příšerně nudím.... Brzo na tu nudu asi zdechnu... Vážně se to nedá.. Tak jsem si jednou doma opět kreslila.. Zalíbil se mi jeden obrázek z Kuroshitsuji komixu a tak jsem si ho vyzkoušela... Líbí nebo nelíbí? Kdyby někdo nevěděl, má to být malý Ciel, jak je zavřený v té kleci...

Ciel za mlada XD

Něco pro fanoušky Kuroshitsuji, kteří nemají co dělat..

15. února 2011 v 22:36 | Zewla |  Kuroshitsuji
Takže.. Buď já, nebo z někdo z mých kamarádek našel pár videí z Kuroshitsuji, ať už to jsou speciální díly k DVD, písnička nebo fanmade a já jsem prostě neodolala a musela jsem je sem dát...

Na tohle přišla mrs. Lovett. Je to vlastně taková poloviční parodie na Alenku v říši divů, jsou tam scény z Kuroshitsuji vyřezány tak, aby pasovaly do textu z Alenky. Rozhodně by to mělo pobavit ty, co Alenku viděli...
Tak ten Futrovák na konci mě dostal XD...

Pokračujeme.. Teď už pravé video od tvůrců Kuroshitsuji, nějaký bonus či co.. Má to dva díly a jmenuje se to Ciel in Wonderland XD


No, je to vážně pošahanost, že? Druhý díl..

No tak jestli jste něco nepochopili, nejste v tom sami.. Ještě jsem to nenašla ani s anglickými titulkami, ale hlavně že už je to přeloženo do němčiny XD

Teď přijde něco ještě pošahanějšího. Je to opět jakýsi bonus k DVD s druhou řadou Kuroshitsuji, má to oficiálně 3 části ale tu poslední není lehké najít. Je to vlastně "jako" ze zákulisí Kuroshitsuji, kdyby ty postavy hráli opravdoví herci XD. Musela jsem to tam dát znovu, někdo to stihnul smazat, takže si pohněte, dokud to tam bude...


Na konci se asi seknul zvuk, ale nevadí.. Druhá polovina je ještě lepší..


No a něco na závěr....


Ano, naprosto živě si představuju, jak tam něco Sebastian uklízí a při tom si tohle zpívá XD...
No tak si to užijte a mějte se!!

Předsudky, aneb každý je má...

15. února 2011 v 20:21 | Zewla |  Moje články
Ještě moc nemám představu o tom, co sem budu psát, ale přesně vím jak začít.

Stalo se to v jeden nudný školní den, kdy jsme se zrovna s Bábou (Darkmiss) rozhodly svačit. Vytáhla svačinu, náležitě ji prozkoumala a potom naštvaně prohlásila: "Nesnáším ty odporný negerský bulky!!!" Načež já jsem jí pohotově odpověděla: "Bábo, ty seš ale rasista!! XD"

Takže takhle nějak bych to začala. Osobně si myslím, že rasista nejsem. Momentálně tak trošku ulítávám na asijské kultuře, za což může Kuroshitsuji a vše s ním společné. Začínám se vzdělávat a dozvídat, že o téhle části světa nevíme skoro nic, i když se nám to nezdá. Ve třídě máme jednoho větnamce či co. Budeme mu říkat třeba Dan. Narodil se už v České republice, je daleko chytřejší než já a je úplně v pohodě. Normálně se bavíme a tak. Bylo to sice podivné, protože přece jenom, když se objevil první den v nové škole (my ostatní jsme tam byli taky první den) tak nikdo na odlišnou rasu nebyl zvyklý. Ale myslím, že s tím zrovna v naší třídě nemá žádné problémy. Brzo jsme se všichni seznámili a bavíme se celá třída se všema. Občas vznikají takové komické scény. Letos jsme byli na lyžáku. Jeden nejmenovaný spolužák  cestou na chatu se rozhodl, že nepůjde rovnou po cestě, ale vezme to zkratkou mimo cestu. Dostal se také do oblasti jakýchsi keříků, či čeho, kterými se musel prodrat a když jsme se ho ptali, proč tak trtá odpověděl nám slovy: "Zdrhám před žlutejma.... Dan jde za mnou XD." Samozřejmě to myslel ze srandy, je jeho dost dobrý kamarád a tak a myslím, že jsme ho nikdy úmyslně neuráželi, ani nic podobného. Po pár týdnech vám to přijde úplně normální a nemáte ani důvod ho nějak urážet nebo se mu posmívat.

Nehodlám se už zabývat mým spolužákem, vezmu to obecně. Nechápu lidi, co mají potřebu se pořád do někoho navážet, někomu nadávat a někoho štvát. Nemám k tomu žádné pochopení, protože už jsem párkrát poznala na vlastní kůži, jaké to je být tím "oběťním beránkem". Většinou si ale vybírají na takovéto choutky nějakou menšinu. Můžou to být "šprti" ve třídě nebo někdo jiné národnosti nebo rasy, což už se ve všech školách a dokonce i na pracovištích nebo v běžném životě často objevuje. Nelíbí se mi to. Jak píšu, naše škola a hlavně třída je vůči tomuto tématu naprosto v pohodě, takže sem nemůžu psát nějaké velké zkušenosti. Můj názor na to je, že nezáleží na tom co je na povrchu, ale uvnitř. V podstatě jsme všichni stejní. Můžeme sice mluvit jinými jazyky, mít jinou barvu pleti nebo vypadat úplně jinak než ostatní, ale stejně může být třeba cikán daleko hodnější než obyčejný běloch. Nás k tomu jen táhnou předsudky, takže když uvidíme cikána jít po ulici, tak si hned automaticky řekneme: "Hele, zas nějakej cigán tady jde. Musím si pohnout, aby mi něco neukradl nebo aby mě nezmlátil." Ti silnější na to jdou jinak, ti si zase řeknou" Hele, tady jde nějakej cigán. No tak to bude určitě on, co mi včera ukradl peněženku. Jdu ho za to zmlátit!" Samozřejmě tohle už je trochu přehnané, ale určitě se to v několika případech stalo. Ten nevinný cikán přitom může být daleko hodnější, pracovitější a vzdělanější než vy a ještě k tomu vám nic neudělal a vy ho hned odsoudíte. Proto doporučuji, snažte se vyvarovat přesudkům!

Maylene, obrázek k povídce..

13. února 2011 v 0:21 | Zewla |  Kuroshitsuji
Tenhle obrázek jsem kreslila speciálně kvůli té povídce. Začala jsem na lyžáku a protože jsem tam měla jen PSP, nenašla jsem žádný jednodušší obrázek... No, trochu jsem ho musela pozměnit, ale nevadí.... Tak nevím... Povedl se mi?

Maylene

Co se stalo, stalo se.. 10. část

13. února 2011 v 0:15 | Zewla |  Kuroshitsuji
Konec....

Vystrojila jsem mu parádní pohřeb, měl krásnou černou rakev s červeným sametem vevnitř, na hrob dostal své oblíbené bílé lilie a natrhala jsem mu pár lučních kvítků, které mi vždycky nosíval, když jsme byli ještě malí. Na pohřbu jsem byla sice jen já, ale to mi nevadilo. Zůstala jsem sama. Neměla jsem na světě už nikoho, nikoho, kdo by mě měl rád. Všichni zemřeli. Můj život už neměl smysl. Hned, když jsem přišla domů našla jsem před dveřmi obálku s popisem mojí práce. Rozhodla jsem se, že zabiji posledního a potom spáchám sebevraždu. Připravila jsem se na to, vzala jsem si svoje nejlepší zbraně, oblečení a vydala jsem se na svůj poslední pracovní případ. Vylezla jsem na střechu jednoho sídla a zamířila jsem na danou oběť. Podívala jsem se do dalekohledu, který byl na nic a tak jsem ho ulomila a odhodila. Prohlédla jsem si oběť, když jsem zjistila, že je to muž, ke kterému běží malý chlapeček a o kus dál k němu mířila manželka s miminkem. Nedokázala jsem vystřelit, musela jsem si vzpomenout na Paula a jeho otce. Tohle může být někdo podobný. Prostě jsem nedokázala zmáčknout spoušť. Jedno zmáčknutí a bylo by po všem. Někdo za mnou z nenadání stál. Otočila jsem se a uviděla jsem vysokého muže ve fraku, pravděpodobně nějakého sluhu, který mi řekl, že pro mě má práci. Lichotil mi a byl na mě hodný a nějak jsem prostě cítila, že mu mohu důvěřovat a tak jsem tu práci vzala, i když jsem vůbec netušila, co budu dělat.
Přivedl mě do sídla mladého pána Ciela Phantomhiva, kde mi řekl, že budu jednou ze sloužících tady v domě. Poprvé jsem si na sebe vzala pořádnou sukni, vlastně šaty, s korzetem a všemi těmi věcmi okolo. Od mladého pána jsem navíc dostala velké kulaté brýle, které skryly moje oči a přes které toho zrovna moc nevidím. Kvůli nim se mi v sídle stala spousta malérů. Začala jsem tu od znova. Pořád mám na paměti poslední Paulovu větu, že se nikdy nemám vzdát a tak bojuji. Bojuji každý den sama se sebou, protože se mi stýská. Příšerně se mi stýská po Paulovi i všech ostatních, ale tady jsem si našla nové přátelé a možná dokonce i rodinu, takže se to dá strpět. Nikdo toho tu o mě moc neví, každý tady má nějaké své velké tajemství, včetně pána Ciela. Já zde jen dělám služebnou, která mimo své obyčejné povinnosti navíc ještě chrání sídlo, když se na něj snaží někdo zaútočit, s ostatními sluhy. A tím můj příběh končí. Dám vám jednu radu na závěr, kterou mi před dlouhou dobou řekl jeden moudrý muž: Nikdy se nevzdávejte!!



Tak a toto je konec mé "Povídky".. No nevím, co si o ní mám myslet.. Řekněte (nebo spíš napište) sami...

Co se stalo, stalo se.. 9. část

13. února 2011 v 0:15 | Zewla |  Kuroshitsuji
Ještě jeden díl a...

Neměla jsem na výběr. Paul byl jediný člověk, který mi na světě zbyl a já už jsem ho nechtěla ztratit. Paul přišel zanedlouho domů z práce. Byl opět naprosto vyčerpaný. Dala jsem mu snídani a hned po tom, co ji snědl si šel lehnout. Už u snídaně padal únavou. Ani si nevšiml toho, že mě něco trápí. To bylo dobře, bude lepší, když nebude raději nic tušit. Začínala jsem o něj mít strach, ta práce mu rozhodně nedělala dobře, ale lepší si asi v blízké době najít nemohl. Celý den prospal, večer se šel ještě navečeřet a pak jsme šli oba spát. Měl mít další den opět noční.
Ráno jsem si šla pro dopis s pokyny. Byla tam adresa, napsané přesné místo i čas, kdy mám toho člověka zabít. Dokonce tam byla přiložená i fotografie. Zabila jsem ho. Jedna rána a bylo po něm. Nesnášela jsem tu práci. Paulovi jsem řekla, že už mám práci, že hlídám děti jedné bohaté rodiny, proto nevím v kterou denní dobu mě budou zrovna potřebovat. Věřil mi to. Pár měsíců to probíhalo stejně. Jednou za čas jsem dostala dopis, že mám někoho zabít. Toho jsem zabila, nikdy mě nechytili.
Paul ale v práci chřadl a chřadl. Nakonec onemocněl. Měl tuberkulózu. Nejprve jsme si ničeho nevšimli, akorát v noci se více potil a začal postupně hubnout. Za nějakou dobu ale propukly horečky a strašný kašel. Nevynalezl na ni jetě nikdo lék, takže jsme nemohli nic dělat. Nezajímalo mě, že se možná nakazím taky, stejně život bez něj neměl smysl. Byla jsem jen u něj, jídlo jsem si nechávala donášet, práci jsem naštěstí žádnou neměla. Bylo to s ním čím dál horší. Měl vysoké teploty, kašlem se dávil a nechtěl jíst. Nemohla jsem nic dělat, jenom být s ním. Celou noc i den jsem byla u jeho postele a vyměňovala mu obklady a snažila jsem se do něj dostat nějaké jídlo. Všechno marné. I kdyby neumřel na ten příšerný kašel, zanedlouho by umřel hlady. Pořád jsem mu říkala, že se to spraví, on se uzdraví a bude to v pořádku, jen nesmí přestat s tou nemocí bojovat a věřit, ale on mi to nevěřil. Věděl, že to nezvládne. Touto nemocí trpěla spousta lidí a byl to zázrak, když jí někdo nepodlehl. On věděl, že jemu se ten zázrak nestane. Jeho poslední slova byla: "Miluji tě na vždy, jak už jsem ti slíbil a věřím, že to tady beze mě zvládneš. Jen se drž své rady a nikdy se nevzdávej." Potom vzal mou tvář do svých prochřadlých rukou, naposledy mě políbil a zemřel. Ještě nějakou dobu jsem tam ležela u jeho těla a vzlikala, než jsem se konečně donutila odpoutat se od něj.

Co se stalo, stalo se.. 8. část

13. února 2011 v 0:13 | Zewla |  Kuroshitsuji
No tak skoro, no..


Vešla jsem do jeho ložnice se zbraní v ruce se kterou jsem mířila přímo na něj se slovy: "Jestli jen pípnete, je po vás." Viditelně zbledl, začal koktat a nechápavě na mě zíral. Neměl nejmenší tušení o tom, kdo jsem. Řekla jsem mu to a vypálila jsem na něj otázku, proč zabil moje rodiče. Nejdříve mě pořádně sjel pohledem, potom uviděl moje červené vlasy a oči zděděné po matce. Nejprve se snažil popírat, ale když zjistil, že nemá na vybranou a že mě ty jeho slabé argumenty neoblafnou, šel s pravdou ven. Vyprávěl mi svůj životní příběh o dědictví, lásce k mé matce, neúspěchu, prostě o všem, co už jsem věděla, což mě moc nezaujalo. Proto jsem po něm žádala odpověď proč to udělal a ještě k tomu zrovna teď. "Tak se podobá šsvé matce..." Sjela jsem ho vražedným pohledem, on odvrátil pohled a začal. "Nemám nic, možná kromě peněz a ty jsem před nějakou dobou už také skoro neměl. Zato můj bratr měl vždycky všechno. Manželku, kterou jsem chtěl já, otcovu firmu, kterou jsem měl zdědit já, dítě, které jsem neměl a spoustu štěstí. Už jednou jsem se ho pokusil zabít, najmul jsem si bandu otrapů, kteří se ho pokoušeli ubít, ale někdo je při tom přistihl a oni utekli, zbabělci. Nastražil jsem to na něj. Napsal jsem mu, že se s ním chci na tom místě sejít a cestou tam ho přepadli ti "lupiči". Nemohl mě z toho oficiálně vinit, nic netušil. Teď už jsem se ale polepšil a vzal jsem si na to zkušenějšího vraha. Oficiálně je to můj komorník, ale dělá pro mě všechnu tu špinavou práci. Navíc tohle období se mi zdálo jako naprosto ideální pro pomstu. Nic netušili, byly Vánoce, tvoje matka čekala dítě, tvůj otec se na něj tak těšil, jak příhodné! Konečně trpěl někdo jiný než já! Co mě prozradilo?" "Našla jsem knoflík vašeho sluhy s vaším erbem." "Oh, taková chyba.." "Jak už asi víte, zabiji vás, za to, co jste udělal mým rodičům si ani nic jiného nezasloužíte." "Ano, s tím jsem počítal, když jsem zjistil, kdo jsi. Už mě stejně nebaví být na světě, tak mi to ulehči, prosím tě, Maylene!" Celkem mě překvapilo, že zná moje jméno, i když jsem mu ho před tím neřekla, ale to mě neodradilo. Zastřelila jsem ho. Jedna rána přímo do srdce. Mohla jsem ho zabít pomalu a bolestivě, ale to jsem nechtěla. Odešla jsem domů, ještě jsem zkontrolovala, jestli tam po mě nezůstaly žádné stopy. Nic jsem nenašla. Pomstu jsem vykonala a tak jsem se mohla vrátit domů.
Vstala jsem brzy. Byla jsem ráda, že už mám všechno za sebou. Šla jsem do zahrady natrhat nějaké ovoce ze stromů. Otevřela jsem dveře a na rohožce jsem spatřila obálku s mým jménem. Rychle jsem ji popadla a otevřela. Byl tam dopis.


Vážená slečno Maylene.
Vím o tom, co jste včera udělala a nabízím vám dvě možnosti. Buď budete pracovat pro mě a protože vím, že jste ve střílení dobrá, budete mým nájemným vrahem. Budu vám platit nějaké peníze a nic neřeknu, nebo vás udám na policii a zabiji vašeho přítele Paula. Rozhodněte se rychle. Pokud jste se rozhodla pro první možnost, zítra vám bude ve stejný čas doručena obálka s pokyny, koho zabít.
Pevné zdraví přeje
váš nový zaměstnavatel.

Co se stalo, stalo se.. 7. část

13. února 2011 v 0:12 | Zewla |  Kuroshitsuji
Pomalu, ale jistě..


Odpoledne jsem si šla prohlédnout okolí jeho sídla. Nebylo tak obrovské, dalo se tam celkem jednoduše dostat přes vysoký plot na zahrady a potom kus dál do domu. Problémem byli velcí, černí, nevraživí psi, kteří štěkali a vrčeli na každého, koho jen zahlédli. Na to jsem později vymyslela skvělý plán. Šla jsem ještě nakoupit nějaké potraviny, abych měla z čeho uvařit Paulovi večeři a koupila jsem ještě pár pořádných, masitých klobásků. Ty jsem doma zabalila a schovala. V zahradách u říčky jsem jednou zahlédla bolehlav. Ten jsem tam opět našla a tak jsem ho natrhala. Udělala jsem z něj sérum, které jsem schovala do malé lahvičky do svého pokoje a zamkla ho do skříňky. Potom jsem ještě stihla udělat večeři, než přišel Paul domů z práce. Byl úplně vyčerpaný. Tahle práce mu vůbec nesvědčila, to jsem viděla. Posadil se ke stolu, já mu přinesla večeři a on mi vyprávěl o svém dnu. Poslouchala jsem ho jen tak na půl ucha, protože jsem si promýšlela plán na pomstu. Naštěstí se mě na nic neptal, takže si toho, že ho neposlouchám, nevšiml. Šli jsme brzy spát. Paul usnul hned, ale já jsem ještě dlouho do noci promýšlela svůj plán.
Paul měl dnes na zkoušku noční. To mi hrálo do karet naprosto přesně. Mohli jsme strávit celé dopoledne spolu. Rozhodli jsme se uklidit sídlo a alespoň trochu ho zrekonstruovat, především zahrady. Oprášili jsme všechen nábytek v námi využívaných pokojích, já jsem vyprala oblečení, záclony, deky a podobně a všechno jsme to spolu pověsili. On mezitím seřídil všechny hodiny v domě a porovnal některý nábytek, který policisté odsunuli. Potom jsme si ještě zašli na lov. Samozřejmě jsem ho porazila, ale mu to očividně nevadilo. Konečně jsme si mohli chvíli oddychnout od práce a trochu si užít. K pozdnímu obědu jsem uvařila něco z ulovené zvěře, na čemž jsme si oba pořádně pochutnali, i když to nebylo moc dobře připravené. Odpoledne jsme se pustili do plení některých záhonků, kde jsme nasázeli nějakou zeleninu. Nakonec jsem mu ještě nachystala jídlo a on musel opět do práce.
Jen jsme se rozloučili, dala jsem se do příprav. Nejprve jsem do klobásků vstříkla jed z bolehlavu a ty jsem pak pečlivě zabalila. Následně jsem vyčistila všechny potřebné zbraně, od nožů po pušky a všechno jsem si to sbalila do vaku. Vzala jsem si ještě s sebou lano s hákem a spoustu dalších věcí a vydala se na cestu. Do strýcova sídla jsem se dostala až za tmy. Byl krásný letní večer. Zrovna byl úplněk. Obrovský měsíc na mě zíral z nebes a čekal na to, co se bude dít dál. Svítilo se jen v jednom vrchním pokoji, což znamenalo znamenalo, že strýc je ještě vzhůru. Do domu byla zavedena elektřina, nedávno nový vynález. Vylezla jsem na plot a uviděla jsem pod sebou vrčící psy. Hodila jsem jim otrávené klobásky, po kterých se okamžitě vrhli. Chvíli trvalo, než zdechli, ale to jsem vydržela. Pokračovala jsem dál. Přelezla jsem plot a šla jsem po nehybné zahradě. Byl to celkem kus a celou dobu jsem běžela. Dostala jsem se až téměř k domu. Tam jsem si musela rozmyslet, jak se dostanu nepozorovaně dovnitř. Šla jsem z venku. Naštěstí byl pokoj v prvním patře. Popadla jsem provaz s hákem a hodila jsem ho na zábradlí balkonku. Úspěšně se zaháknul hned na první pokus. Začala jsem šplhat. Když už jsem byla skoro nahoře, někdo otevřel dveře na balkonu a vyšel ven na něj. Pravděpodobně to byl strýc. Naštěstí to byl velký balkon, takže si mého háku nevšimnul. Něco si zabrumlal pod fousy a vrátil se zpět do pokoje. Dveře od balkonu ale nechal otevřené. Vylezla jsem do nejvzdálenějšího rohu balkonu, smotala lano, dala ho do vaku a vytáhla jsem zbraně. Všechno co nejtiššeji. Naštěstí v jeho ložnici hrála hudba z gramofonové desky, takže mě neslyšel.

Co se stalo, stalo se.. 6. část

13. února 2011 v 0:11 | Zewla |  Kuroshitsuji
Začínáme se dostávat ke konci..


Odpoledne jsem si šla prohlédnout okolí jeho sídla. Nebylo tak obrovské, dalo se tam celkem jednoduše dostat přes vysoký plot na zahrady a potom kus dál do domu. Problémem byli velcí, černí, nevraživí psi, kteří štěkali a vrčeli na každého, koho jen zahlédli. Na to jsem později vymyslela skvělý plán. Šla jsem ještě nakoupit nějaké potraviny, abych měla z čeho uvařit Paulovi večeři a koupila jsem ještě pár pořádných, masitých klobásků. Ty jsem doma zabalila a schovala. V zahradách u říčky jsem jednou zahlédla bolehlav. Ten jsem tam opět našla a tak jsem ho natrhala. Udělala jsem z něj sérum, které jsem schovala do malé lahvičky do svého pokoje a zamkla ho do skříňky. Potom jsem ještě stihla udělat večeři, než přišel Paul domů z práce. Byl úplně vyčerpaný. Tahle práce mu vůbec nesvědčila, to jsem viděla. Posadil se ke stolu, já mu přinesla večeři a on mi vyprávěl o svém dnu. Poslouchala jsem ho jen tak na půl ucha, protože jsem si promýšlela plán na pomstu. Naštěstí se mě na nic neptal, takže si toho, že ho neposlouchám, nevšiml. Šli jsme brzy spát. Paul usnul hned, ale já jsem ještě dlouho do noci promýšlela svůj plán.
Paul měl dnes na zkoušku noční. To mi hrálo do karet naprosto přesně. Mohli jsme strávit celé dopoledne spolu. Rozhodli jsme se uklidit sídlo a alespoň trochu ho zrekonstruovat, především zahrady. Oprášili jsme všechen nábytek v námi využívaných pokojích, já jsem vyprala oblečení, záclony, deky a podobně a všechno jsme to spolu pověsili. On mezitím seřídil všechny hodiny v domě a porovnal některý nábytek, který policisté odsunuli. Potom jsme si ještě zašli na lov. Samozřejmě jsem ho porazila, ale mu to očividně nevadilo. Konečně jsme si mohli chvíli oddychnout od práce a trochu si užít. K pozdnímu obědu jsem uvařila něco z ulovené zvěře, na čemž jsme si oba pořádně pochutnali, i když to nebylo moc dobře připravené. Odpoledne jsme se pustili do plení některých záhonků, kde jsme nasázeli nějakou zeleninu. Nakonec jsem mu ještě nachystala jídlo a on musel opět do práce.
Jen jsme se rozloučili, dala jsem se do příprav. Nejprve jsem do klobásků vstříkla jed z bolehlavu a ty jsem pak pečlivě zabalila. Následně jsem vyčistila všechny potřebné zbraně, od nožů po pušky a všechno jsem si to sbalila do vaku. Vzala jsem si ještě s sebou lano s hákem a spoustu dalších věcí a vydala se na cestu. Do strýcova sídla jsem se dostala až za tmy. Byl krásný letní večer. Zrovna byl úplněk. Obrovský měsíc na mě zíral z nebes a čekal na to, co se bude dít dál. Svítilo se jen v jednom vrchním pokoji, což znamenalo znamenalo, že strýc je ještě vzhůru. Do domu byla zavedena elektřina, nedávno nový vynález. Vylezla jsem na plot a uviděla jsem pod sebou vrčící psy. Hodila jsem jim otrávené klobásky, po kterých se okamžitě vrhli. Chvíli trvalo, než zdechli, ale to jsem vydržela. Pokračovala jsem dál. Přelezla jsem plot a šla jsem po nehybné zahradě. Byl to celkem kus a celou dobu jsem běžela. Dostala jsem se až téměř k domu. Tam jsem si musela rozmyslet, jak se dostanu nepozorovaně dovnitř. Šla jsem z venku. Naštěstí byl pokoj v prvním patře. Popadla jsem provaz s hákem a hodila jsem ho na zábradlí balkonku. Úspěšně se zaháknul hned na první pokus. Začala jsem šplhat. Když už jsem byla skoro nahoře, někdo otevřel dveře na balkonu a vyšel ven na něj. Pravděpodobně to byl strýc. Naštěstí to byl velký balkon, takže si mého háku nevšimnul. Něco si zabrumlal pod fousy a vrátil se zpět do pokoje. Dveře od balkonu ale nechal otevřené. Vylezla jsem do nejvzdálenějšího rohu balkonu, smotala lano, dala ho do vaku a vytáhla jsem zbraně. Všechno co nejtiššeji. Naštěstí v jeho ložnici hrála hudba z gramofonové desky, takže mě neslyšel.

Co se stalo, stalo se.. 5. část

13. února 2011 v 0:10 | Zewla |  Kuroshitsuji
A další část..

Do pokoje vešel Paul, divící se, co tu tak dlouho dělám. Řekla jsem mu, že jsem tu prohlížela staré věci po rodičích a vzpomínala na staré časy. "Našel jsem si novou práci, budu pracovat jako dělník v jedné firmě." "No vidíš, jak jsi šikovný. Teď už stačí, abych si něco našla já a můžeme začít nový život. Myslím, že už si zasloužíme trochu toho klidu." "Nemusíš pracovat, nějak to zvládnu..." "Ale neboj se, já tu práci také zvládnu, přece tě v tom nenechám samotného. A teď jdu něco uvařit k večeři, ty si chvíli odpočiň." "Dobře. A Maylene?" "Ano?" "Ty víš že tě miluji Maylene... ale raději ti to řeknu ještě jednou. Miluji tě a budu tě milovat na vždy!" "Já tebe taky, neboj se blázínku, a teď už si běž odpočinout, já jdu připravit tu večeři." Odešla jsem z pokoje a zamířila jsem do kuchyně. Vařit jsem celkem uměla, vždycky mě to bavilo. Taky jsem občas bývala v kuchyni se služkami, takže už jsem lecos uvařit uměla, ale nebyl to také žádný zázrak. Navíc my jsme si ani moc dovolit nemohli. Dávali mi měsíční rentu, než budu plnoletá a budu si moci vzít celé otcovo dědictví.
Připravila jsem čaj a nějaké maso s bramborami a hořčičnou omáčkou. Nic moc, ale alespoň jsme se najedli. Večer jsme potom strávili společným ležením před krbem. Leželi jsme na koberci, on měl hlavu na mém klíně a já jsem se mu prohrabovala v hustých hnědých vlasech. Znovu jsem si vzpoměla na ten děsivý výjev, smrt rodičů. Otec měl svou hlavu také na matčině klíně. Čekala dítě, všichni se na něj těšili, dokonce i já jsem se těšila na nového bratříčka nebo sestřičku. Bylo to jako zázrak, protože matka už mít děti neměla. A někdo ten zázrak zničil. Kdo mohl být tak chladnokrevný a zabít tři a půl člověka? To jsem vážně nechápala. Rozhodla jsem se ale, že ho najdu a zabiju.
Brzy ráno šel Paul do práce. Přichystala jsem mu nějaké jídlo a dala jsem mu pusu na rozloučenou. Nechtěl se ode mě odpoutat, ale nemohl první den přijít do práce pozdě. Měl přijít zpět až večer. Chtěla jsem zjistit něco o mém dědictví a také o otcově firmě. Přišla jsem do banky a tam jsem požádala o nějaké informace ohledně dědictví. Bylo mi řečeno, že firmu převzal sir John Rettwald, což byl strýček John. To byl další důkaz proti němu. Musel to být on. Zeptala jsem se na jeho adresu a vše jsem si přesně zapsala.

Co se stalo, stalo se.. 4. část

13. února 2011 v 0:08 | Zewla |  Kuroshitsuji
Už je to v půlce...

V mých šestnácti jsem už konečně mohla opustit sirotčinec. Paul měl o rok víc, ale mohl tam se mnou zůstat do té doby, než mě pustili. Už jsem se konečně dostala k dědictví po rodičích. Nastěhovala jsem se zpět do domova i s Paulem a celé sídlo jsme měli jen pro sebe. Bylo opuštěné, zahrady zarostlé, nábytek za ten rok zaprášený. Koberec od krve se v pokoji někdo pokusil vyčistit, marně. Uklidit rozbité nádobí a zákusky ale zvládli. Paul si musel někde sehnat práci, abychom se nějak uživili. Já jsem taky chtěla práci, ale nejdříve jsem musela pomstít rodiče. Jednou večer jsme jen tak s Paulem seděli u hořícího krbu a já si prohlížela fotografie. Byly tam i fotky ze svatby rodičů. V pozadí některých z nich stál neznámý muž s naštvaným výrazem. U jedné z fotografií byl také popisek, na němž stálo: "Strýček a bratr John." Zajímalo mě, co se s ním stalo, protože jsem ho u nás nikdy neviděla. Jestli to byl otcův bratr, proč by k nám nikdy nepřijel? Začala jsem po tom pátrat.
V otcově ložnici jsem našla jeho staré deníky. Našla jsem si přibližný rok jejich svatby a četla jsem a četla. Bylo tam napsáno o smrti jejich otce. V závěti stálo, že firmu nezdědí strýček John, i když je starší, ale otec. "Když se to John dozvěděl, začal se náš vzájemný vztah rozpadat. Vždycky jsme si byli tak blízcí, ale otec vždy trochu naddržoval mě. Veškeré naše přátelství však skončilo svatbou mě a Meredyth. Nemohl jsem tušit, že ji tajně miluje. V den svatby jsem ho viděl naposledy, už se mnou nikdy nepromluvil." stálo v otcově deníku. O kus dál ještě zmínka o bratrovi pokračovala: "Od někoho jsem se dozvěděl, že si bratr vzal bohatou vdovu a prý se nemá vůbec špatně. Ani mě nepozval na svatbu. To nevadí, především mu přeji hodně zaslouženého štěstí...." O několik let později: "Dozvěděl jsem se, že Johnovi se v podnikání moc nedaří, navíc mu zemřela žena. Napadlo mě, že bych mu mohl nějak finančně pomoci, ale nevím, jak ho kontaktovat." U toho byl výstřižek z novin, na němž byla fotka asi strýce Johna a úryvek nějakého textu. Byla to celkem velká fotka, proto jsem mohla rozeznat spoustu detailů. Opravdu se dost podobal otci, akorát měl ostřejší rysy a především méně přívětivý obličej. A všimla jsem si ještě jedné věci. Na černém kabátu měl místo náprsní kapsy vyšitý velký erb. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je stejný jako ten na tom nalezeném knoflíku? Propletení hadi s růží uprostřed. Zděsila jsem se, musela jsem zavřít otcův deník a nechat si ten příval nových informací projít hlavou. Je to opravdu vrah mých rodičů a Paulova otce? Proč by to ale dělal? "Tvůj otec mu zničil život, vzpomínáš? Vzal si tvou matku, kterou John miloval a navíc zdědil dědečkovu společnost, i když měla patřit Johnovi..." napověděl mi vnitřní hlas. "Ale proč by je zabil až za tak dlouhou dobu?" na to už mi vnitřní hlas nedokázal odpovědět.

Co se stalo, stalo se.. 3. část

13. února 2011 v 0:06 | Zewla |  Kuroshitsuji
Ještě pořád vás to nepřetalo bavit?


Okno bylo otevřené, takže do pokoje občas vletělo pár vloček sněho, které se snažily přikrýt ten příšerný výjev. Matka, která čekala dítě ležela zastřelená na lenošce, oči vyvalené, ústa sevřená v posledním výkřiku. Na jejím těle měl položenou hlavu mrtvý otec, klečící na koberci v kaluži krve. O kus dál na zemi ležel mrtvý Frank, kolem jehož těla se válely ještě střepy z rozbitého čajového servisu a několik zákusků. Jeho krev se společně s rozlitým čajem snažila vpít do koberce a celkem úspěšně se jí to dařilo. Když jsem to uviděla, okamžitě jsem se slzami v očích vyběhla k otci a i když jsem věděla, že jsou všichni mrtví, šla jsem si to ještě raději ověřit. Když jsem to potvrdila, začala jsem konečně ječet. Můj jekot přivolal Paula. Vešel do pokoje a uviděl mě, jak brečím u mrtvol rodičů a o kus dál spatřil svého otce. Rozběhl se k němu a s řevem, smíšeným s pláčem volal: "Otče! Vzlikal. "Proč jsi mě tu nechal samotného?!" Náš řev uslyšel podkoní a tak se šel podívat, co se nám stalo. Když nás uviděl, jak objímáme těla svých mrtvých rodičů, ihned šel zase zpět a zavolal policii.
Než policie přijela, podařilo se aspoň podkonímu odtáhnout nás od rodičů a alespoň trošičku nás uklidnit. Byli jsme oba celí zmazaní od krve, ale to nám bylo jedno. Policie přijela, přijel také jeden podivný hrobař z pohřební služby. Nevím proč, ale zdálo se mi, jako by se občas uchechtl, i když tam nebylo nic vtipného, který odvezl těla. Policie nezjistila kdo rodiče zabil, ani proč. Hrobař odjel, policie šla ještě prozkoumat zbytek domu a mě zaujal lesklý předmět, který se válel kus od okna. Když jsem se na něj šla podívat, zjistila jsem, že je to knoflík s erbem. Nevím proč, ale nechala jsem si ho. Zbytek jsem už nějak nevnímala. Každopádně někdo rozhodl, že s Paulem půjdeme do sirotčince. Oba jsme byli zdrcení, já si navíc musel zvyknout na úplně jiné podmínky, než jsem měla doposud.
Musela jsem se naučit pracovat, s čím mi naštěstí pomohl Paul a taky naučit se přežít v drsném prostředí sirotčince s přísnými pravidly a především tresty. Nesnášela jsem to tam. Jediné co mě drželo při životě byl Paul a naděje, že se odsud dostaneme brzy pryč. Když už nejhorší doba smutku pominula a já se začala seznamovat s realitou krutého světa, začala jsem přemýšlet nad tím, kdo byl vrahem rodičů. Rozhodla jsem se, že ho najdu a pomstím se mu, ať to stojí co to stojí. Vzpoměla jsem si na podivný knoflík, který jsem měla uložený ve své šperkovnici. Něco mi zůstalo z domova. Byli na něm dva vzájemně propletení hadi a uprostřed byla rudá růže. Celé to bylo zlaté až na tu rudou růži. Přemýšlela jsem o tom, že už jsem ten erb někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Paula jsem do toho nezatahovala, nechtěla jsem ho tím ještě víc trápit.

Co se stalo, stalo se.. 2. část

13. února 2011 v 0:05 | Zewla |  Kuroshitsuji
Pokračování.. ještě to bude dlouhý..

Já jsem ještě pořád nespala a to už bylo hodně pozdě. Chůvě se nepodařilo mě uložit. Čekala jsem na tatínka až se vrátí. Když jsem uslyšela dole menší povyk, domyslela jsem si, že už jsou rodiče zpátky. Vyběhla jsem z pokoje, chůva mě nemohla zastavit. Jaké bylo moje udivení, když jsem doběhla na schodiště a dole jsem uviděla ustaranou matku a otce ležícího na lehátku, celého zafašovaného a domláceného. Nechápala jsem to. S brekem jsem seběhla schody a chtěla jsem otce obejmout a pomazlit se s ním, abych se ujistila, že je vše v pořádku. To mi ale nedovolili, protože by ho to prý bolelo, což mě rozbrečelo ještě víc. Podařilo se jim mě trochu uklidnit, otce odnesli služební do ložnice. Ještě jsem se nestihla ani vrátit do pokoje a už mě čekalo další překvapení. Ve dveřích stál zbytek služebnictva s neznámým mužem a malým chlapcem mezi nimi. Matka mi řekla, že ten pán zachránil tatínka a že u nás bude sloužit. Jmenuje se prý Frank a jeho syn se jmenuje Paul. Na toho prý mám být hodná, později si s ním můžu hrát, ale teď že ho mám nechat se ubytovat a odpočinout si. Navíc je pozdě a měla bych jít spát. Paul se držel Frankovy nohavice a zíral na mě svýma velkýma kaštanovýma očima. Já jsem se odvážila za ním jít. Podala jsem mu ruku a říkám: "Ahoj, jmenuji se Maylene. Nechceš bombón?" a nastavila jsem mu druhou ruku s čokoládovým bombonem. "Jé, děkuju. Já jsem Paul." Potom už jsme se ten večer moc seznámit nestihli. On se musel jít ubytovat a já musela spát.
Postupem času jsme se stali nejlepšími přáteli a jak šel čas dál, zamilovali jsme se do sebe. Z počátku to byla jen taková ta dětská láska, on mi natrhal luční květiny, já jsem mu za to dala pusu, ale postupem času se to začalo prohlubovat. Později jsem bez jeho přítomnosti neudělala ani krok. Nevím proč, ale mým rodičům ten vztah zřejmě nevadil, nic s tím nedělali. Měl také rád lovy a tak mě na nich samozřejmě vždy doprovázel. Ten den, co se to stalo byl také se mnou na lovu. Hlídal nás ten starý podkoní. Jediný, kdo zůstal v sídle byl Frank, věrný sluha. Pár měsíců před tím se stal zázrak a moje už původně neplodná matka teď čekala dítě. Měla už jen pár týdnů do početí a tak s ní otec zůstal doma. Byl v sedmém nebi, těšil se, že bude mít konečně toho tolik chtěného syna. Obsluhoval je Frank.
Lov se mi líbil. Užili jsme si spoustu legrace, ulovili jsme spoustu zvěře a na závěr jsme to zakončili velkou koulovačkou. Vrátila jsem se do sídla, nechala jsem podkoního odvést koně do stáje a udělat něco s těmi ulovenými zvířaty a Paul šel ještě uklidit zbraně. Já jsem běžela do obývacího pokoje, rozbalit si nějaký dárek a přivítat se s rodiči. V sídle bylo podezřelé ticho. Prudce jsem rozevřela dveře a pohlédla do pokoje.

Co se stalo, stalo se.. 1. část

13. února 2011 v 0:04 | Zewla |  Kuroshitsuji
Toto je soutěžní povídka. Přihlásila jsem se do jedné soutěže o Kuroshitsuji a za úkol jsme dostali napsat povídku na téma Povídka o osobě, kterou bych si jinak nevybrala. Blog ZDE. No psala jsem o Maylene a trochu jsem to přepískla. Proto to sem dám na několik částí....

Jmenuji se Maylene. Momentálně pracuji v sídle mého pána Ciela Phantomhiva. Moje práce služebné vypadá sice na první pohled obyčejně, ale dělám i další věci o kterých většina, dokonce ani pán Ciel, neví. Jen tak pro pořádek, mám to v popisu práce, ale pán také nemusí vědět všechno. Ale začneme od začátku...
Moji rodiče byli bohatí. Ne tak bohatí, jako pán Ciel, ale stejně dost, protože otec byl vlastníkem jedné zbrojařské firmy. Otec si vždy přál chlapce, ale po mém narození už matka nebyl schopná mít další děti. Proto mě vychovával téměř jako syna. Pokud si správně pamatuji, nikdy před sloužením tady u pána jsem na sobě neměla sukni. Neměla jsem také žádnou zálibu v hraní si s panenkami a kočárky, ani mě nebavilo vyšívání a podobně. Místo toho mě otec brával s sebou na lov. Nejprve jsem s ním seděla v sedle, později, až už jsem se udržela v sedle sama, mi pořídil krásného hnědého poníka. Jedině na lovu se mi otec věnoval, jinak měl moc práce. A to i tam pracoval, protože zkoušel své nové zbraně. Vždycky jsem ho měla raději než matku. Postupem času jsem si společné lovy s otcem a dokonce i zbraně zamilovala. Stal se ze mě opravdový expert v poznávání a zacházení se zbraněmi, i když jsem byla ještě dítě, jenže to bylo jediné téma, o kterém jsem se mohla s otcem bavit. Ale i to brzy skončilo, protože oba moji rodiče mi v mých patnácti letech zabili. Přesně si pamatuji ten děsivý den.
Bylo to zrovna na Vánoce. Byl krásný den, venku padal sníh. Většina služebnictva byla pryč, protože měli zrovna den volna. Moji rodiče byli vždy dost chápaví a přívětiví a tak služebnictvu dali každoročně na Vánoce den volna, aby mohli jet za svými rodinami. Zůstal jen jeden starý podkoní, který už nikoho na světě neměl a potom Paul a jeho otec. Paulův otec Frank byl otcovým nejoblíbenějším sluhou, protože mu jednou zachránil život.
Stalo se to jednou odpoledne. Čekala jsem na otce, až se večer vrátí z práce. Ještě před návratem domů šel po jedné zapadlé uličce a tam ho přepadli lupiči, kteří ho okradli a začali ho bít. Kdyby tudy zrovna Frank se svým malým synkem Paulem nešel a nepohrozil jim, že ihned zavolá strážníka, pokud toho nenechá, byli by ho ubili k smrti. I tak k tomu mnoho nescházelo. Otec byl napůl v bezvědomí, takže ho musel Frank téměř odnést kus k centru města. Za poslední peníze co s Paulem měli zaplatil drožku. Všichni tři do ní nasedli a odvezli otce do nemocnice. Tam už věděli, kdo můj otec je a tak zavolali domů matce a oznámili jí, kde otec je. Ta okamžitě svolala některé služebné a ve dvou drožkách odjeli ihned do nemocnice. Mě nechala doma s chůvou. Byla jsem ještě malá a tak se rozhodla, že mě dá spát. Mně se ale spát nechtělo, protože bylo ještě strašne brzy a tak nakonec svolila, že si se mnou bude hrát.
Mezitím se matka se služebnictvem dostavila do nemocnice. K otci ji nepustili, protože ho prý zrovna ošetřovali a tak musela počkat. Opodál uviděla stát muže, zmazaného od krve s malým chlapečkem po boku. Od sestry se dozvěděla, že je to muž, který zachránil jejího manžela a dovezl ho až sem do nemocnice. Dala se s ním do řeči, stejně neměla co dělat a chtěla vyslechnout co se vlastně stalo. Dozvěděla se nejen o tom, jak zachránil jejího manžela, ale také celý jeho životní příběh. Býval to dřív spokojený muž s krásnou ženou. Po porodu zemřela, jeho vyhodili z práce, přišel o většinu majetku a ještě se musel postarat o syna Paula. Snažili se nějak vyžít, ale v poslední době se jim to moc nedařilo, bylo málo práce. Z povídání matku vyrušil doktor, který jí přišel říct o stavu jejího manžela. Zlomená ruka a otřes mozku. Navíc je v šoku a má spoustu ran. Kdyby ho Frank nezachránil a ihned nepřivezl do nemocnice, pravděpodobně by vykrvácel. Matka šla za otcem, ale Frankovi ještě řekla, aby tam na ni počkal. Otec už se konečně probral, ale byl pořád ještě v šoku. Především chtěl vědět, co se mu stalo a jak se vlastně dostal do nemocnice. Matka mu to vysvětlila a pověděla mu i příběh jeho zachránce Franka. Otec se chtěl Frankovi nějak odvděčit, matka byla stejného názoru a tak nakonec vymysleli, že by ho mohli přijmout za jednoho ze služebných a poskytnout mu i Paulovi ubytování a stravu. Matka na chvíli opustila otce a šla to říct Frankovi. Čekal na tom stejném místě, kde ho nechala, se spícím Paulem na klíně. Když mu řekla svou nabídku, okamžitě ji přijal a ještě byl matce a otci neskonale vděčný. Otec mohl jet do domácí péče, rodinný lékař už vyjel k nám domů. Matka a otec s některými služebnými odjeli v první drožce, zbytek jel tou druhou, včetně Franka a Paula. Ti se ještě zastavili doma, aby si vzali pár svých věcí. No moc jich nebylo. Paul si vzal starou fotku své mrtvé maminky, dřevěného koníka, kterého mu vyřezal táta a pár ne moc hezky vyhlížejících kousků oblečení. Frank toho neměl o moc více. Popadli svoje věci a nastoupili zpět do drožky. Drožka se rozjela směrem k sídlu a Paulovu a Frankovu novému domovu.
Maylene

Každý život má nějaký smysl, jen ho najít..

9. února 2011 v 19:59 | Zewla |  Moje články
Předpokládám, že nad tímto tématem už každý někdy přemýšlel. Proč na té Zemi vlastně vůbec jsem? No, myslím, že spousta lidí svůj smysl života už našla, ale mě se to zatím nepodařilo. Jak jste na tom vy?

Nevím, jak to na světě vlastně funguje. Ať už věříte na osud, v Boha nebo v něco úplně jiného, předpokládám, že víte, že se od vás něco očekává. Od každého se něco očekává... Nevím co přesně by mělo být tím posláním. Jestli máte zachránit svět, vymyslet lék na rakovinu nebo jen prodávat v supermarketu. Nikdo nemůže tušit, co mu nudící se Osud přichystá případně co po něm Bůh chce. Je spousta lidí, co pravděpodobně svůj smysl našla, například Einstein, R. Hook nebo třeba Karel IV. V přítomnosti žije tolik lidí co už toho tak moc dokázali, že je ani spočítat nejde a o většině jme ani neslyšeli. Nevím, co je mým smyslem života. Chci se dostat na zdrávku, vystudovat ji a potom pomáhat lidem. Původně jsem chtěla ještě odjet so ciziny, třeba do Afriky a podobně, ale to už mě teď celkem nezajímá, protože už u toho prvního bodu je dost nepravděpodobné, že se na zdrávku dostanu. Jako malé děti jsme si nic takového neuvědomovali. Prostě jsme si řekli, že já budu třeba úžasnou zpěvačkou a ty zase nejlepším fotbalistem na světě a nepřemýšleli jsme nad tím, jestli je to reálné nebo ne. Postupem času se ale sny začaly rozplývat a my jsme uviděli realitu. Zjistili jsme, že z nás vážně nebude zpěvačka, protože neumíme zpívat a už vůbec né princezna, což byla naše druhá možnost, kdyby to se zpěvačkou nevyšlo.. Tak to bylo přesně u mě. Postupně mě všichni začali odrazovat od toho, abych se stala doktorkou, protože to není vůbec jednoduché, jak jsem si myslela a především většina ví, že na to nemám.. Já už to začínám zjišťovat taky, ale pořád se ještě nevzdávám. Možná je to z toho důvodu, že netuším, co jiného bych chtěla dělat, aby mě to aspoň trochu bavilo. Nejvíc mě o prázdninách dostal film Hodinu nevíš, pokud znáte, pochopíte, pokud ne, máte smůlu, nechce se mi to teď popisovat. Ještě dlouho jsem po tom měla totální depku. Jen doufám, že tak taky nedopadnu...

Je spousta lidí, co už toho tolik dokázala, ale nepřipouští si to, dokonce si to nechce připouštět.
Nemůžu si pomoct, ale musím sem dát jako příklad Hugha Laurieho, kterého všichni určitě znají jako Dr. House, k tomu napsal jednu úžasnou knihu, na kterou jsem četla samé skvělé recenze a právě ji čtu a je vážně skvělá, v mládí to byl úspěšný sportovec, než mu nemoc zničila kariéru a navíc je to ještě k tomu muzikant (výdělky z koncertů jeho kapely dávají na charitu..). Jak vidíte, je to naprostý všeuměl a stejně se sebou nikdy nebyl a zřejmě ani nebude spokojený. No řekněte, co by jsme za jeho život dali? Dobře, většina asi závidí peníze, slávu, já závidím schopnosti a příležitosti. Ale stejně, chápete jak se sebou někdo takový může být tak nespokojený? Já teda ne.. Ale možná je nespokojenost lepší než vysoké mínění o sobě, protože víte, že se sebou musíte ještě něco dělat a snažíte se být co nejlepší. Taky dobře. No nevím, dostala jsem se k něčemu úplně jinému, než jsem původně chtěla, mám teď plnou hlavu jedné povídky, kterou musím napsat a školy k tomu, takže pardón...

Doktor...
Einstein
Nevím, proč ten Einstein má menší obrázek než ten doktor.. XD
košík
Ale aby mu to nebylo líto, ten košík je trochu menší..

No nic, mějte se jak chcete, já si jdu kreslit a pak bych měla nypsat tu povídku, kreslení se ale určitě protáhne, takže.. No nic, výtvor tu určitě za nějakou dobu bude.. Možná.. Snad... Spíš ne....