3.Fenomén 2. část

13. prosince 2009 v 14:56 | Zewla |  Stmívání- kniha1.
U nohou mé postele stál Edward a usmíval se. Podívala jsem se na něj. Nebylo to snadné - mnohem přirozenější by bylo jen tak po očku po něm pokukovat.
"Hele, Edwarde, já se vážně omluvám -" spustil zase Tyler.
Edward zvedl ruku, aby ho zarazil.
"Žádná krev se neprolila, tak co," prohlásil a předvedl své zářivé dokonalé zuby. Popošel a sedl si na kraj Tylerovy postele, čelem ke mně. Znovu se usmál.
"Takže, jak zní verdikt?" zeptal se mě.
"Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit," stěžovala jsem si. "Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako nás ostatní?"
"To záleží na tom, jaké máš známosti," odpověděl. "Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout."
Pak se za rohem objevil lékař a mně spadla brada. Byl mladý, byl blond… a byl hezčí než všechny filmové hvězdy, co jsem kdy viděla. Byl však bledý a vypadal unaveně, měl kruhy pod očima. Podle tátova popisu jsem pochopila, že tohle musí být Edwardův otec.
"Tak, slečno Swanová," oslovil mě doktor Cullen mimořádně příjemným hlasem, "jak se cítíte?"
"Nic mi není," odpověděla jsem a doufala, že už je to naposledy.
Přešel ke světelné tabuli na zdi nad mojí hlavou a rozsvítil ji.
"Vaše snímky vypadají dobře," řekl. "Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila."
"To nic nebylo," opakovala jsem s povzdechem a rychle jsem se na Edwarda zamračila.
Lékařovy studené prsty mi zlehka zkoumavě přejely po lebce. Všiml si, když jsem mrkla.
"Bolí?" zeptal se.
"Ani ne." Už jsem zažila horší.
Uslyšela jsem uchichtnutí a když jsem vzhlédla, viděla jsem Edwardův shovívavý úsměv. Přimhouřila jsem oči.
"No, váš otec čeká v čekárně - už s ním můžete odjet domů. Ale vraťte se, kdybyste měla závrať nebo vůbec měla nějaké potíže se zrakem."
"Můžu se vrátit do školy?" zeptala jsem se, když jsem si představila Charlieho, jak se snaží být pozorný.
"Možná byste to dneska měla vypustit."
Podívala jsem se na Edwarda. "A on do školy půjde?"
"Někdo musí rozšířit dobrou zprávu, že jsme přežili," prohlásil Edward samolibě.
"No, totiž," opravil ho doktor Cullen, "zdá se, že v čekárně je většina školy."
"To ne," zasténala jsem a přikryla si obličej rukama.
Doktor Cullen zvedl obočí. "Chcete tu zůstat?"
"Ne, ne!" bránila jsem se. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a rychle seskočila dolů. Až moc rychle - zavrávorala jsem a doktor Cullen mě zachytil. Zatvářil se starostlivě.
"Jsem v pořádku," ujistila jsem ho znovu. Nemusím mu vykládat, že moje potíže s rovnováhou nemají co dělat s tím, že jsem se uhodila do hlavy.
"Vezměte si nějaký tylenol na bolest," navrhl, jak mě stavěl rovně na nohy.
"Tak moc to nebolí," vedla jsem si svou.
"Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí," prohlásil doktor Cullen a usmál se, zatímco rozmáchlým gestem podepisoval moji kartu.
"Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě," připomněla jsem s pohledem upřeným na dotyčného.
"No ano, jistě," souhlasil doktor Cullen, najednou zabraný do papírů před sebou. Pak se podíval stranou na Tylera a přešel k vedlejší posteli. Moje intuice zablikala; doktor v tom jede taky.
"Obávám se, že vy u nás budete muset zůstat o trošku déle," řekl Tylerovi a začal kontrolovat jeho řezné rány.
Jakmile se doktor otočil zády, přitočila jsem se k Edwardovi.
"Můžu si s tebou na chvilku promluvit?" zašeptala jsem sotva slyšitelně. Ustoupil o krok ode mne, čelist najednou zaťatou.
"Tvůj otec na tebe čeká," ucedil skrz zuby.
Podívala jsem se na doktora Cullena a Tylera.
"Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí," naléhala jsem.
Zadíval se na mě upřeně a pak se otočil zády a přešel dlouhou místnost. Musela jsem skoro běžet, abych s ním udržela krok. Jakmile jsme zahnuli za roh do krátké chodby, otočil se, aby mi viděl do tváře.
"Co chceš?" zeptal se a znělo to naštvaně. Oči měl chladné.
Jeho nepřátelskost mě zastrašovala. Moje slova nezněla tak přísně, jak jsem chtěla. "Dlužíš mi vysvětlení," připomněla jsem mu.
"Zachránil jsem ti život - nedlužím ti nic."
Jeho hlas byl tak odměřený, až jsem se přikrčila. "Slíbils mi to."
"Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš." Jeho tón byl rezavý.
Vzplála jsem hněvem a vzdorně jsem na něj pohlédla. "S mou hlavou je všechno v pořádku."
Uhnul pohledem. "Co ode mě chceš, Bello?"
"Chci znát pravdu," odpověděla jsem. "Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát."
"Co si myslíš, že se stalo?" vypadlo z něj náhle.
"Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě - ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou - a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii - a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný - a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy ale tys ji zvedl…" Slyšela jsem, jak bláznivě to zní, a nemohla jsem pokračovat. Byla jsem tak rozčilená, že jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy; snažila jsem se je potlačit, a tak jsem zaťala zuby.
Nedůvěřivě na mě koukal. Ale jeho obličej byl napjatý, defenzivní.
"Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?" Jeho tón zpochybňoval můj zdravý rozum, ale to jenom zvětšilo moje podezření. Znělo to jako bezchybně pronesená věta talentovaného herce.
Přikývla jsem jen jednou, čelist zaťatou.
"Nikdo tomu neuvěří, to snad víš." V jeho hlase byl teď osten výsměchu.
"Já o tom nebudu nikomu vykládat." Pronášela jsem každé slovo pomalu a pečlivě držela na uzdě svůj hněv.
Po tváři mu přelétlo překvapení. "Tak proč na tom záleží?"
"Záleží na tom mně," naléhala jsem. "Nerada lžu - takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod."
"Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?"
"Děkuju." Vyčkávavě jsem mlčela, plná vzteku.
"Ty to takhle nenecháš, že ne?"
"Ne."
"V tom případě… doufám, že ti nevadí zklamání."
Mlčky jsme se na sebe mračili. Já jsem promluvila první, snažila jsem se být soustředěná. Hrozilo mi totiž, že se nechám rozptýlit jeho mimořádně půvabným rozzuřeným obličejem. Bylo to jako dívat se do očí andělu zkázy.
"Proč ses vůbec obtěžoval?" zeptala jsem se mrazivě.
Odmlčel se a jeho oslňující tvář byla na chviličku nečekaně zranitelná.
"Nevím," zašeptal.
A pak se ke mně otočil zády a odcházel.
Byla jsem tak rozzlobená, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem se dokázala pohnout. Když jsem to rozchodila, vydala jsem se pomalu k východu na konci chodby.
Čekárna byla nepříjemnější, než jsem se obávala. Připadalo mi, že jsou tam snad všichni, které ve Forks znám, a zírají na mě. Charlie ke mně přispěchal; zvedla jsem ruce.
"Nic se mnou není," ujišťovala jsem ho vážně. Stále jsem byla rozzlobená, neměla jsem náladu na žádné tlachání.
"Co říkal doktor?"
"Doktor Cullen se na mě přišel podívat a říkal, že jsem v pořádku a můžu jet domů." Vzdychla jsem si. Začali se k nám prodírat Mike, Jessica a Erik, kteří tam také byli. "Tak pojď," naléhala jsem.
Charlie mi dal ruku kolem zad, ale úplně se mě nedotýkal, a vedl mě ke skleněným dveřím východu. Zamávala jsem zbaběle na kamarády a doufala, že je tak přesvědčím, že už si nemusí dělat starosti. Byla to velká úleva - poprvé, co jsem to tak cítila - dostat se do policejního auta.
Jeli jsme mlčky. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem sotva vnímala, že je tam Charlie se mnou. Byla jsem si jistá, že Edwardovo defenzivní chování v chodbě bylo potvrzením těch podivných věcí, o kterých jsem sotva dokázala uvěřit, že jsem byla jejich svědkem.
Když jsme dojeli domů, Charlie konečně promluvil.
"Ehm… budeš muset zavolat Renée." Svěsil provinile hlavu.
Byla jsem zděšená. "Tys to pověděl mámě!"
"Promiň."
Práskla jsem dveřmi policejního auta trochu víc, než bylo nutné, když jsem vystupovala.
Máma byla samozřejmě hysterická. Alespoň třicetkrát jsem jí musela říct, že se cítím fajn, než se uklidnila. Prosila mě, ať přijedu domů - jako by zapomněla, že doma teď nikdo není - ale jejím prosbám se dalo odolat snadněji, než bych si myslela. Stravovalo mě tajemství, které představoval Edward. A Edwardem samým jsem začínala být přímo posedlá. Taková pitomost. Nechtělo se mi utíkat z Forks, jak by to asi udělal každý člověk, který je trochu při smyslech.
Ten večer jsem usoudila, že půjdu brzo spát. Charlie se na mě pořád úzkostlivě díval a mně to šlo na nervy. Cestou jsem se zastavila v koupelně, abych si vzala tři tylenoly. Pomohly, a jak bolest polevila, ponořila jsem se do spánku.
Byla to první noc, kdy se mi zdálo o Edwardu Cullenovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Který díl Twilight saga máte nejraději?

Stmívání 13% (7)
Nový měsíc 22.2% (12)
Zatmění 11.1% (6)
Rozbřesk 16.7% (9)
Nemůžu se rozhodnout, mám ráda všechny 16.7% (9)
Nezajímá mě to. 20.4% (11)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama