Prosinec 2009

Vše nejlepší do Nového roku!!!!!

31. prosince 2009 v 0:01 | Zewla |  Moje články
Tak a je to tu!! Nový rok už klepe na dveře. Všichni doufají že bude lepší než ten předešlý, ale většinou to tak není. Ale naděje umírá poslední tak proč ji nemít?? Tak si dejte nějaké dobré předsevzetí (je mi jasné že většina z nás ho stejně nesplní, ale něco se dělat musí) a s šampáněm se vrhněte na nějakou pořádnou oslavu (ale moc to zase nepřežeňte, víte co se říká: jak na Nový rok, tak po celý rok) a pořádně si to užijte. (Já budu slavit už den dopředu a budu pokračovat ještě další tři :D) Vždyť prázdniny se chýlý ke konci a tak to musíme nějak ukončit no ne? A proč né zrovna oslavou Nového roku?? No prostě si to užijte a mějte se pěkně!!!

Vaše Zewla

V poslední chvíli

25. prosince 2009 v 15:32 | Zewla |  Johnny Depp- filmy
Mladý otec přiletěl se svou dcerou na letiště, kde si je vybrali nájemní vrazi, aby zabil vysokou státní úřednici. Mladému otci je uneseno dítě a pohrozeno, že pokud nezabije svou oběť, zabijí jeho dítě a pak samozdřejmě i jeho. Muž se z toho chce nějak dostat a tak se snaží najít někoho, kdo by mu pomohl, ale zjišťuje, že téměř všude jsou stoupenci vraha...

Ed Wood

25. prosince 2009 v 15:18 | Zewla |  Johnny Depp- filmy
Film od Tima Burtona o nejhorším režiséru všech dob. Prý podle skutečnosti.

Benny a Joon

24. prosince 2009 v 14:31 | Zewla |  Johnny Depp- filmy
Film začíná tím, že Joon, která má psychickou nemoc(nečekané výbuchy vzteku, slyší v hlavě hlasy a tak), vyžene další její opatrovatelku. Její bratr Benny si už s ní neví rady a tak mu její psycholožka navrhne, aby ji dal do nějakého ústavu. Jenže to on nechce, ale s Joon je to čím dál horší, a tak musí rozhodnout dilema.

Epilog- Příležitost

24. prosince 2009 v 13:36 | Zewla |  Stmívání- kniha1.

Edward mi pomohl do auta, dával velký pozor na chumáče hedvábí a šifonu, na květiny, které mi právě před chvilkou přišpendlil do propracovaně načesaných loken, i na mou neforemnou chodicí sádru. Mou hněvivě našpulenou pusu ignoroval.

24. Slepá ulička 1. část

24. prosince 2009 v 13:35 | Zewla |  Stmívání- kniha1.

Moje oči se otevřely do jasného, bílého světla. Byla jsem v neznámém bílém pokoji. Stěnu vedle mě zakrývaly dlouhé vertikální žaluzie; oslnivá světla nad mnou hlavou mě oslepovala. Ležela jsem na tvrdé hrbolaté posteli s postranicemi. Polštáře byly ploché a hrudkovité. Někde blízko se ozývalo znepokojivé pípání. Doufala jsem, že to znamená, že jsem stále naživu. Smrt by neměla být tak nepohodlná.
Po rukách se mi kroutily průhledné hadičky a něco jsem měla přelepené přes obličej, pod nosem. Zvedla jsem ruku, abych to odtrhla.
"Ne, nedělej to." A studené prsty mě chytily za ruku.
"Edwarde?" Otočila jsem lehce hlavu a jeho nádherný obličej byl jen pár centimetrů od mého, brada mu spočívala na kraji polštáře. Znovu jsem si uvědomila, že jsem naživu, tentokrát s vděčností a rozjařením. "Ach Edwarde, mně je to tak líto!"
"Pšššš," tišil mě. "Už je všechno v pořádku."
"Co se stalo?" Nemohla jsem se jasně rozpomenout a moje mysl se mi vzpírala, jak jsem se snažila si to vybavit.
"Málem jsem přišel příliš pozdě. Mohl jsem přijít příliš pozdě," šeptal zmučeným hlasem.
"Byla jsem tak hloupá, Edwarde. Myslela jsem, že má mou maminku."
"Všechny nás oklamal."
"Musím zavolat Charliemu a mamince," uvědomila jsem si skrze mlhu.
"Alice jim zavolala. Renée je tady - no, tady v nemocnici. Právě si šla pro něco k jídlu."
"Ona je tady?" Snažila jsem se posadit, ale zamotala se mi hlava a jeho ruka mě něžně přitlačila do polštářů.
"Brzy se vrátí," slíbil. "A ty musíš zůstat v klidu."
"Ale co jsi jí řekl?" panikařila jsem. Nepotřebovala jsem, aby mě uklidňoval. Moje maminka je tady a já se zotavuju z útoku upíra. "Co jsi jí řekl, proč že jsem tady?"
"Spadla jsi ze dvou křídel schodů a propadla jsi oknem." Odmlčel se. "Musíš uznat, že se to mohlo stát."
Povzdechla jsem si, a bolelo to. Zírala jsem na své tělo pod prostěradlem, na svou nohu, která vypadala jako velký špalek.
"Jak špatně na tom jsem?" zeptala jsem se.
"Máš zlomenou nohu, čtyři zlomená žebra, pár tržných ran na hlavě, modřiny ti pokrývají každý centimetr kůže a ztratila jsi hodně krve. Dali ti několik transfúzí. Nelíbilo se mi to - na chvíli ti to úplně pokazilo osobní vůni."
"To pro tebe musela být příjemná změna."
"Ne, mám rád, jak voníš."
"Jak jsi to provedl?" zeptala jsem se tiše. Věděl okamžitě, co myslím.
"Nevím jistě." Uhnul pohledem od mých udivených očí, zvedl mi z postele ruku zabalenou do gázy a podržel ji něžně ve své, opatrný, aby nepřerušil drátěné napojení na jeden z monitorů.
Čekala jsem trpělivě na zbytek.
Povzdechl si, aniž by opětoval můj pohled. "Bylo nemožné… přestat," zašeptal. "Nemožné. Ale dokázal jsem to." Nakonec vzhlédl s pousmáním. "Musím tě milovat."
"Nechutnám tak dobře, jak voním?" Oplatila jsem mu úsměv. Obličej mě z toho bolel.
"Chutnáš ještě líp - líp, než jsem si představoval."
"Promiň," omlouvala jsem se.
Zvedl oči ke stropu. "Ze všech věcí se omlouváš zrovna za tohle."
"Za co bych se měla omlouvat?"
"Za to, žes mě o sebe málem navždy připravila."
"Promiň," omlouvala jsem se znovu.
"Vím, proč jsi to udělala." Jeho hlas byl uklidňující. "Samozřejmě to i tak byl holý nerozum. Měla jsi počkat na mě, měla jsi mi to říct."
"Nepustil bys mě."
"Ne," souhlasil nasupeným tónem, "nepustil."
Začaly se mi vracet nějaké velmi nepříjemné vzpomínky. Otřásla jsem se a pak jsem sebou škubla.
Okamžitě zpozorněl. "Bello, co se děje?"
"Co se stalo s Jamesem?"
"Když jsem ho od tebe odtáhl, Emmett s Jasperem se o něj postarali." V jeho hlasu zazníval tón rozzuřené lítosti.
To mě zmátlo. "Neviděla jsem tam Emmetta ani Jaspera."
"Museli opustit místnost… bylo tam moc krve."
"Ale tys zůstal."
"Ano, já jsem zůstal."
"A Alice a Carlisle…" řekla jsem udiveně.
"Oni tě taky mají rádi, víš."
Záblesk bolestných obrazů z posledního setkání s Alicí mi něco připomněl. "Viděla Alice tu pásku?" zeptala jsem se úzkostně.
"Ano." Nový zvuk mu zatemnil hlas, čišela z něj čirá nenávist.
"Ona byla vždycky ve tmě, proto si nic nepamatovala."
"Já vím. Ona to teď chápe." Hlas měl vyrovnaný, ale jeho obličej byl brunátný zuřivostí.
Snažila jsem se dotknout se volnou rukou jeho obličeje, ale něco mě zadrželo. Podívala jsem se dolů a viděla jsem, jak mě tahá za ruku nitrožilní sonda.
"Br," škubla jsem sebou.
"Co je?" zeptal se úzkostlivě - trochu jsem ho tím vytrhla z jeho nálady, ale ne dost. V očích měl pořád ten neutěšený pohled.
"Jehla," vysvětlila jsem a zvedla jsem oči, abych se na ni nemusela dívat. Soustředila jsem se na zkroucenou desku na stropě a snažila jsem se zhluboka dýchat navzdory bolesti v žebrech.
"Bojí se jehly," zamumlal pro sebe šeptem a zavrtěl hlavou. "To snad ne. Sadistický upír, dychtivý umučit ji k smrti, jistě, žádný problém, uteče, aby se s ním setkala. Jehla do žíly, naproti tomu…"
Obrátila jsem oči v sloup. S potěšením jsem zjistila, že alespoň tahle reakce nebolí. Rozhodla jsem se změnit téma.
"Proč jsi tady ty?" zeptala jsem se.
Zíral na mě, v očích se mu vystřídaly napřed zmatení a pak bolest. Obočí se mu stáhlo k sobě, jak se zamračil. "Chceš, abych odešel?"
"Ne!" protestovala jsem okamžitě, zděšená tou představou. "Ne, chtěla jsem říct, proč si moje matka myslí, že jsi tady? Musím mít historku připravenou, než se vrátí."
"Aha," pochopil a jeho mramorové čelo se zase vyhladilo. "Přijel jsem do Phoenixu, abych si s tebou rozumně promluvil a přesvědčil tě, aby ses vrátila do Forks." Jeho široké oči byly tak vážné a upřímné, že jsem jim téměř sama uvěřila. "Souhlasila jsi, že se se mnou setkáš a vydala ses do hotelu, kde jsem bydlel s Carlislem a Alicí - samozřejmě jsem tam byl s rodičovským dohledem," dodal ctnostně, "ale ty jsi cestou do mého pokoje zakopla na schodech a… no, zbytek znáš. Nemusíš si ovšem pamatovat žádné podrobnosti, máš dobrou výmluvu, pokud jde o nejasnosti v detailech."
Na chvíli jsem se nad tím zamyslela. "Ta historka má pár trhlin. Jako třeba žádná rozbitá okna."
"Ne tak docela," řekl. "Alice si to užila, skoro až moc, když vyráběla důkazy. O všechno se postarala velmi přesvědčivě - pravděpodobně bys ten hotel mohla žalovat, kdybys chtěla. Nemusíš se ničeho obávat," slíbil a pohladil mě po tváři lehoučkým dotykem. "Tvoje jediná starost teď je, aby ses rychle uzdravila."
Nebyla jsem na tom tak zle, pokud jde o bolest nebo omámení z léků, abych nereagovala na jeho dotyk. Pípání monitoru kolísavě poskakovalo - teď už nebyl jediný, kdo mohl slyšet, co moje srdce vyvádí.
"To bude trapas," zamumlala jsem si pro sebe.
Zachechtal se a do očí se mu vloudil zkoumavý pohled. "Hmm, tak si říkám…" prohodil.
Pomalu se naklonil dopředu; pípající zvuk se divoce zrychlil, než se mě jeho rty vůbec dotkly. Ale když to udělaly, ačkoliv s nejněžnějším tlakem, pípání ustalo docela.
Okamžitě se stáhl, jeho úzkostný výraz se změnil v úlevu, když monitor informoval o tom, že mi srdce znovu nastartovalo.
"Zdá se, že s tebou budu muset být ještě opatrnější než obvykle," zamračil se.
"Nebyla jsem hotová s líbáním," stěžovala jsem si. "Tohle mi nedělej."
Usmál se a sklonil se, aby mě zlehka políbil. Monitor zdivočel.
Ale pak se jeho rty napjaly. Odtáhl se.
"Myslím, že slyším tvou matku," řekl zase s úsměvem.
"Neopouštěj mě," vykřikla jsem, jak mě zaplavila iracionální vlna paniky. Nemohla jsem ho nechat jít - mohl by mi zase zmizet.
Kratičkou chviličku sledoval hrůzu v mých očích. "Neodejdu," slíbil vážně a pak se usmál. "Zdřímnu si."
Přesunul se z tvrdé plastové židle vedle mě na tyrkysové koženkové polohovací křeslo v nohách postele, celý se na ně natáhl a zavřel oči. Byl dokonale nehybný.
"Nezapomeň dýchat," zašeptala jsem sarkasticky. Zhluboka se nadechl, oči stále zavřené.
Už jsem slyšela maminku. Mluvila s někým, možná se sestrou, a zdálo se, že je unavená a nahněvaná. Chtěla jsem vyskočit z postele a běžet k ní, uklidnit ji, ujistit, že je všechno v pořádku. Ale vyskočit jsem nebyla schopná, a tak jsem trpělivě čekala.
Dveře se otevřely na štěrbinu a ona opatrně strčila hlavu dovnitř.
"Mami!" zašeptala jsem, hlas plný lásky a úlevy.
Podívala se na Edwardovo klidné tělo na křesle a po špičkách přešla k mé posteli.
"On nikdy neodchází, že ne?" zamumlala si pro sebe.
"Mami, já tě tak ráda vidím!"
Sklonila se, aby mě něžně objala, a cítila jsem, jak mi na tváře padají horké slzy.
"Bello, já jsem byla tak rozčilená!"
"Moc mě to mrzí, mami. Ale teď už je všechno v pohodě, je to v pořádku," uklidňovala jsem ji.
"Hlavně jsem ráda, že tě konečně vidím s otevřenýma očima." Posadila se na kraj mé postele.
Najednou jsem si uvědomila, že nemám vůbec ponětí, co je za den. "Jak dlouho jsem je měla zavřené?"
"Je pátek, holčičko, nějakou dobu jsi byla v bezvědomí."
"Pátek?" Byla jsem šokovaná. Snažila jsem se vzpomenout, co bylo za den, když… ale nechtěla jsem na to myslet.
"Museli tě nějakou dobu držet pod sedativy, holčičko - máš spoustu zranění."
"Já vím." Cítila jsem je.
"Máš štěstí, že tam byl doktor Cullen. Je to tak milý člověk… ovšem velmi mladý. A vypadá spíš jako model než jako lékař…"
"Seznámila ses s Carlislem?"
"A Edwardovou sestrou Alicí. Je to roztomilá dívka."
"To je," souhlasila jsem horlivě.
Pohlédla přes rameno na Edwarda, ležícího na křesle s očima zavřenýma. "Neřekla jsi mi, že máš ve Forks tak dobré přátele."
Schoulila jsem se a pak zasténala.
"Co bolí?" zeptala se úzkostně a otočila se zpátky ke mně. Edwardovy oči šlehly do mého obličeje.
"Už je to dobré," uklidňovala jsem je. "Jenom si musím pamatovat, že se nemám hýbat." Edward se zase ponořil do svého předstíraného spánku.
Využila jsem matčiny momentální rozptýlenosti, abych zabránila tomu, že se téma hovoru vrátí k mému neupřímnému chování. "Kde je Phil?" zeptala jsem se rychle.
"Na Floridě - ach, Bello! To nikdy neuhodneš! Právě když už jsme chtěli odjet, nejlepší zpráva!"
"Dali mu smlouvu?" uhodla jsem.
"Ano! Jak jsi to uhodla? Suns, věřila bys tomu?"
"To je skvělé, mami," řekla jsem tak nadšeně, jak jen jsem dokázala, ačkoliv jsem měla pramalou představu, co to znamená.
"A Jacksonville se ti bude moc líbit," horovala, zatímco jsem na ni prázdně zírala. "Měla jsem trošku starosti, když Phil začal mluvit o Akronu, s tím sněhem a vším, protože víš, jak nenávidím zimu, ale teď Jacksonville! Tam je pořád sluníčko a ta vlhkost opravdu není tak strašná. Našli jsme úžasný dům, žlutý, s bílými rámy a verandou, jak v nějakém starém filmu, a ten velký dub, co tam je, a je to jenom pár minut od oceánu, a budeš mít vlastní koupelnu -"
"Počkej, mami!" přerušila jsem ji. Edward měl stále oči zavřené, ale vypadal příliš napjatě, aby se mu dalo věřit, že spí. "O čem to mluvíš? Já na Floridu nepojedu. Žiju ve Forks."
"Ale to už nemusíš, hlupáčku," zasmála se. "Phil teď bude moct být mnohem víc doma… hodně jsme o tom mluvili, já to udělám tak, že na zápasy venku se budu střídat, polovinu času strávím s tebou, polovinu s ním."
"Mami," váhala jsem, přemítala, jak se v téhle situaci zachovat co nejdiplomatičtěji. "Já chci žít ve Forks. Už jsem si zvykla ve škole a mám tam pár kamarádek -" ale ona pohlédla znovu k Edwardovi, když jsem se zmínila o přátelích, takže jsem to zkusila jinak "- a Charlie mě potřebuje. Je tam úplně sám a vůbec neumí vařit."
"Ty chceš zůstat ve Forks?" zeptala se udiveně. Ta představa pro ni byla nepochopitelná. A pak bleskla očima zpátky k Edwardovi. "Proč?"
"Říkala jsem ti - škola, Charlie - au!" trhla jsem sebou. Špatný nápad.
Její ruce nade mnou bezmocně těkaly, snažily se najít bezpečné místo, kde mě pohladit. Podařilo se jí to na čele; nebylo obvázané.
"Bello, drahoušku, ty Forks nenávidíš," připomněla mi.
"Není to tak zlé."
Zamračila se a podívala se na Edwarda a zase zpátky na mě, tentokrát velmi významně.
"Je v tom ten kluk?" zašeptala.
Otevřela jsem pusu, abych zalhala, ale její oči se mi pátravě dívaly do obličeje a já jsem pochopila, že by to prokoukla.
"To taky," přiznala jsem. Není nutné přiznávat, jak velkou v tom hraje roli. "Měla jsi čas si s ním popovídat?" zeptala jsem se.
"Ano," zaváhala a dívala se na jeho dokonale nehybnou postavu. "A chci o tom s tebou mluvit."
No nazdar. "O čem?" zeptala jsem se.
"Myslím, že je ten chlapec do tebe zamilovaný," žalovala tichým hlasem.
"Taky si to myslím," vyznala jsem.
"A co ty cítíš k němu?" Jenom chabě skrývala zvědavost, která s ní cloumala.
Povzdechla jsem si a podívala se stranou. Ačkoliv jsem měla svou maminku moc ráda, tenhle rozhovor jsem s ní nechtěla vést. "Jsem do něj pěkně zblázněná." Tak - to znělo jako něco, co by mohla říct dospívající holka o svém prvním klukovi.
"No, zdá se být velmi milý, a panebože, je neuvěřitelně hezký, ale ty jsi tak mladá, Bello…" Její hlas byl nejistý; pokud jsem si pamatovala, tohle bylo poprvé od doby, kdy mi bylo osm, kdy se přiblížila k tomu, že se snažila vystupovat jako rodičovská autorita. Poznala jsem ten rozumný, ale pevný tón hlasu z řečí, které jsem s ní vedla o mužích.
"Já to vím, mami. Nedělej si s tím hlavu. Je to jenom zamilovanost," uklidňovala jsem ji.
"To je pravda," souhlasila spokojeně.
Pak si povzdechla a provinile pohlédla přes rameno na velké, kulaté hodiny na stěně.
"Potřebuješ odejít?"
Kousla se do rtu. "Phil by měl za chviličku volat… nevěděla jsem, kdy se vzbudíš…"
"V pohodě, mami," snažila jsem se krotit úlevu, abych nezranila její city. "Nebudu sama."
"Brzy se vrátím. Spala jsem tu, víš," oznámila a bylo vidět, že je na sebe pyšná.
"Ale mami, to přece nemusíš! Můžeš spát doma - vůbec si toho nevšimnu." Víření léků proti bolesti v mozku mi ztěžovalo soustředění i teď, ačkoliv jsem zjevně spala několik dní.
"Byla jsem moc nervózní," přiznala rozpačitě. "V sousedství došlo k nějakému zločinu a já jsem tam nerada sama."
"Ke zločinu?" zeptala jsem se poplašeně.
"Někdo se vloupal do toho tanečního studia za rohem a vypálil ho do základů - vůbec nic tam nezbylo! A přímo před ním nechali stát ukradené auto. Pamatuješ, když jsi tam chodila tančit, drahoušku?"
"Pamatuju," zachvěla jsem se a škubla sebou.
"Můžu tu zůstat, děťátko, jestli mě potřebuješ."
"Ne, mami, budu v pořádku. Edward tu bude se mnou."
Podívala se, jako kdyby právě to mohl být důvod, proč chce zůstat. "Vrátím se večer." Znělo to jako slib, stejně tak to ale mohlo být varování; koukla při těch slovech na Edwarda.
"Mám tě ráda, mami."
"Já tě mám taky ráda, Bello. Snaž se být opatrnější, když chodíš, miláčku, nechci tě ztratit."
Edwardovy oči zůstávaly zavřené, a po tváři mu přejel široký úsměv.
V tu chvíli dovnitř přispěchala sestra, aby zkontrolovala všechny moje hadičky a dráty. Maminka mi dala pusu na čelo, poklepala na mou zafačovanou ruku a odešla.
Sestra kontrolovala výpis ze srdečního monitoru.
"Cítíš úzkost, děvenko? Tvoje tepová frekvence se tady trochu zvýšila."
"Je mi dobře," ujistila jsem ji.
"Povím tvé ošetřující sestře, že jsi vzhůru. Za chviličku se na tebe přijde podívat."
Jakmile zavřela dveře, Edward byl vedle mě.
"Tys ukradl auto?" zvedla jsem obočí.
Usmál se bez stopy kajícnosti. "Bylo to dobré auto, velmi rychlé."
"Jaké bylo zdřímnutí?" zeptala jsem se.
"Zajímavé." Oči se mu zúžily.
"Cože?"
Odpovídal s očima sklopenýma. "Jsem překvapený. Myslel jsem, že Florida… a tvoje matka… no, myslel jsem, že si to přeješ."
Nechápavě jsem na něj zírala. "Ale ty bys na Floridě musel trčet celý den uvnitř. Mohl bys vycházet jenom v noci, jako skutečný upír."
Zlehka se pousmál, ale jen trochu. A pak jeho obličej zvážněl. "Já bych zůstal ve Forks, Bello. Nebo na nějakém podobném místě," vysvětloval. "Někde, kde už bych ti nemohl ubližovat."
Zpočátku mi to nedocházelo. Pořád jsem na něj tupě zírala a slova jedno po druhém zapadala na místo v mé hlavě jako příšerná skládačka. Sotva jsem si uvědomovala bušení srdce, které zrychlovalo, ovšem jak mi začal docházet dech, byla jsem si vědoma ostré bolesti v protestujících žebrech.
Nic neříkal; díval se mi opatrně do tváře, zatímco mě drtila bolest, která neměla nic co dělat se zlámanými kostmi, bolest, která byla nekonečně horší.
A pak do místnosti energicky vešla další sestra. Edward seděl klidně jako kámen, zatímco ona chvilku zkušeným okem sledovala můj výraz, než se otočila k monitorům.
"Čas na další léky proti bolesti, srdíčko?" zeptala se laskavě a poklepala na přívod kapačky.
"Ne, ne," zamumlala jsem a snažila se, aby mi na hlasu nebylo poznat utrpení. "Nic nepotřebuju." Nemohla jsem si dovolit zavřít teď oči.
"Není nutné hrát si na hrdinu, zlatíčko. Bude lepší, když se nebudeš tak vyčerpávat; potřebuješ si odpočinout." Čekala, ale já jsem jen zavrtěla hlavou.
"Dobře," povzdechla si. "Zmačkni tlačítko, až budeš chtít."
Vrhla jeden přísný pohled na Edwarda a jeden starostlivý na přístroje; pak odešla.
V tu ránu jsem měla na tváři jeho studené ruce; zírala jsem na něj s očima vytřeštěnýma.
"Pššš, Bello, uklidni se."
"Neopouštěj mě," prosila jsem ho zlomeným hlasem.
"Neopustím," slíbil. "Teď si odpočiň, já pak zavolám sestru zpátky, aby ti dala léky."
Ale moje srdce nedokázalo zpomalit.
"Bello," pohladil mě úzkostně po tváři. "Já nikam nejdu. Budu přímo tady, dokud mě budeš potřebovat."
"Přísaháš, že mě neopustíš?" zašeptala jsem. Snažila jsem se ovládnout alespoň to lapání po dechu. Žebra se mi chvěla.
Vzal mi obličej do obou dlaní a naklonil se blíž. Jeho oči byly široké a vážné. "Přísahám."
Vůně jeho dechu byla uklidňující. Zdálo se, že zklidňuje i bolest, kterou mi působilo dýchání. Pořád se mi díval do očí, zatímco moje tělo se pomalu uvolňovalo a pípání se vrátilo k normálnímu rytmu. Jeho oči byly temné, dnes spíše černé než zlaté.
"Je to lepší?" zeptal se.
"Ano," odpověděla jsem opatrně.
Zavrtěl hlavou a nesrozumitelně si pro sebe něco zamumlal. Měla jsem dojem, že jsem pochytila slova "přehnaná reakce".
"Proč jsi to říkal?" zašeptala jsem a snažila se ovládnout hlas, aby se mi netřásl. "Už tě unavuje, muset mě pořád zachraňovat? Ty chceš, abych odjela?"
"Ne, nechci být bez tebe, Bello, samozřejmě, že ne. Měj rozum. A nevadí mi, když tě mám zachraňovat, ani v nejmenším - jenomže já jsem tě musel zachraňovat proto, že jsem tě sám vystavil nebezpečí… to kvůli mně jsi teď tady."
"Ano, to máš naprostou pravdu," zamračila jsem se. "Kvůli tobě jsem tady - živá."
"Spíš polomrtvá." Jeho hlas byl jenom zašeptáním. "Pohřbená v gáze a sádře a stěží schopná se hýbat."
"Já jsem nemluvila o své nejnovější zkušenosti, kdy mi hrozila smrt," odsekla jsem, jak rostla moje podrážděnost. "Myslela jsem na ty ostatní - můžeš si vybrat. Kdyby nebylo tebe, už bych hnila na hřbitově ve Forks."
Při mých slovech sebou trhl, ale utrápený pohled mu zůstal.
"To na tom ovšem nebylo to nejhorší," pokračoval šeptem. Choval se, jako kdybych nic neříkala. "Ani to, jak jsem tě tam viděl na podlaze… zhroucenou a zlomenou," hlas se mu zadrhl. "Ani to, že jsem si myslel, že jdu moc pozdě. A že jsem slyšel, jak křičíš bolestí - všechny ty nesnesitelné vzpomínky, které si s sebou ponesu po zbytek věčnosti. Ne, nejhorší byl ten pocit… to vědomí, že nedokážu přestat. Věřil jsem, že tě zabiju sám."
"Ale tys mě nezabil."
"Mohl jsem. Tak snadno."
Věděla jsem, že musím zůstat klidná… ale on se snažil sám sebe přemluvit, aby mě opustil, a mně se plíce chvěly panikou, která se snažila dostat se ven.
"Slib mi to," zašeptala jsem.
"Co?"
"Ty víš, co." Už jsem začínala být rozzlobená. On byl tak paličatě odhodlaný trvat na opaku.
Slyšel změnu v mém tónu. Jeho oči se napjaly. "Nezdá se, že jsem dost silný, abych se od tebe držel dál, a tak předpokládám, že si prosadíš svou… bez ohledu na to, jestli tě to zabíje, nebo ne," dodal hrubě.
"Fajn." Ovšem nic mi neslíbil - ta skutečnost mi neunikla. Paniku se mi moc potlačit nepodařilo; nezbývala mi síla, abych ovládla svůj hněv. "Říkal jsi mi, jak jsi přestal… teď chci vědět, proč," žádala jsem.
"Proč?" opakoval obezřetně.
"Proč jsi to udělal. Proč jsi prostě nedovolil, aby se ten jed rozšířil? Teď už bych byla jako ty."
Edwardovy oči jako by zmatněly a zčernaly a já jsem si vzpomněla, že to je něco, co jsem nikdy neměla vědět. Alice se musí velmi zaobírat věcmi, které se o sobě dozvěděla… nebo si v jeho blízkosti dávala velký pozor na své myšlenky - určitě neměl ponětí, že mě poučila o procesu přeměny v upíra. Byl překvapený a rozzuřilo ho to. Nozdry se mu rozšířily, jeho ústa vypadala, jako by byla vytesaná z kamene.
Nechystal se odpovědět, to mi bylo jasné.
"Uznávám, že jestli někdo nemá žádné zkušenosti s milostnými vztahy, pak jsem to já," řekla jsem. "Ale prostě mi připadá logické… že by si muž a žena měli být tak nějak rovni…, tedy, že jeden z nich se nemůže pořád vrhat střemhlav do nebezpečí a zachraňovat toho druhého. Musejí se zachraňovat navzájem."
Složil si paže po straně postele a položil si na ně bradu. Jeho výraz byl klidný, už svůj hněv ovládl. Zjevně usoudil, že se nezlobí na mě. Doufala jsem, že dostanu šanci Alici varovat dřív, než se s ní chytí on.
"Ty jsi mě zachránila," řekl tiše.
"Nemůžu být pořád Lois Laneová," stála jsem na svém. "Já chci být taky Superman."
"Nevíš, o co žádáš." Jeho hlas byl tichý, jeho oči zíraly upřeně na kraj povlaku na polštář.
"Myslím, že vím."
"Bello, to tedy nevíš. Měl jsem skoro devadesát let na to, abych si to promyslel, a pořád si nejsem jistý."
"Mrzí tě, že tě Carlisle zachránil?"
"Ne, to mě nemrzí." Odmlčel se, než pokračoval. "Ale můj život byl u konce. Já jsem se ničeho nevzdával."
"Ty jsi můj život. Jsi to jediné, co za žádnou cenu nechci ztratit." Už jsem se v tom zlepšovala. Bylo snadné přiznat, jak moc ho potřebuju.
On byl ovšem velmi klidný. Rozhodnutý.
"Já to nemůžu udělat, Bello. Neudělám ti to."
"Proč ne?" V krku mě škrábalo a slova nebyla tak hlasitá, jak jsem chtěla. "Neříkej mi, že je to moc těžké! Po dnešku, nebo to vlastně bylo před několika dny… stejně, po tom už by to měla být hračka."
Zíral na mě.
"A ta bolest?" zeptal se sarkasticky.
Pobledla jsem. Nemohla jsem si pomoct. Ale snažila jsem se udržet svůj výraz, abych neukázala, jak jasně si pamatuju ten pocit… ten oheň v žilách.
"To je můj problém," řekla jsem. "Dokážu se s tím vypořádat."
"Statečnost beru, ale jen do chvíle, než se stává šílenstvím."
"O to tady nejde. Tři dny. No a co."
Edward se znovu zaškaredil, jak mu moje slova připomněla, že jsem informovanější, než chtěl. Dívala jsem se, jak potlačuje hněv. Zkoumavě se po mně podíval.
"Charlie?" zeptal se krátce. "Renée?"
Minuty ubíhaly v mlčení, jak jsem se snažila zodpovědět jeho otázku. Otevřela jsem pusu, ale nevyšel žádný zvuk. Zase jsem ji zavřela. Čekal a jeho výraz se stával vítězným, protože pochopil, že na tohle žádnou odpověď nemám.
"Podívej, o to tady taky nejde," zamumlala jsem nakonec; můj hlas byl tak nepřesvědčivý, jako vždycky, když jsem lhala. "Renée se vždycky rozhodovala podle toho, jak jí to vyhovovalo - jistě by mi dopřála to samé. A Charlie je odolný, je zvyklý být sám. Nemůžu se o něj starat napořád. Mám vlastní život, který musím žít."
"Přesně," odsekl. "A já ti ho neukončím."
"Jestli čekáš, až budu na smrtelné posteli, mám pro tebe novinu! Právě jsem tam byla!"
"Uzdravíš se," připomněl mi.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a přitom si nevšímala bolestivé křeče, kterou to spustilo. Dívala jsem se na něj a on mi pohled opětoval. Na tváři mu bylo vidět, že nepřipustí žádný kompromis.
"Ne," řekla jsem pomalu. "Neuzdravím."
Čelo se mu zvrásnilo. "Samozřejmě, že se uzdravíš. Možná budeš mít jednu dvě jizvy…"
"Ty se pleteš," stála jsem na svém. "Já umřu."
"Vážně, Bello." Teď byl znepokojený. "Dostaneš se odsud za pár dnů. Nanejvýš za dva týdny."
Dívala jsem se po něm nasupeně. "Možná neumřu teď… ale jednou umřu. Každý den, každou minutu se tomu přibližuju. A zestárnu."
Zamračil se, jak mu došlo, co jsem chtěla říct, přitiskl si dlouhé prsty ke spánkům a zavřel oči. "Tak se to většinou stává. Tak by to mělo být. Tak by se to stalo, kdybych neexistoval - a já bych neměl existovat."
Zasupěla jsem. Překvapeně otevřel oči. "To je hloupost. To je jako jít k někomu, kdo právě vyhrál v loterii, vzít mu jeho peníze a říct, 'Hele, prostě se vrátíme k tomu, jak by to mělo být. Je to tak lepší.'A to neberu."
"Já jsem stěží výhra v loterii," zasténal.
"To je pravda. Ty jsi mnohem lepší."
Obrátil oči v sloup a rty mu ztvrdly. "Bello, o tomhle už nebudeme diskutovat. Odmítám tě odsoudit k věčné noci, a tím je to skončeno."
"Jestli si myslíš, že tohle je konec, tak mě moc dobře neznáš," varovala jsem ho. "Nejsi jediný upír, kterého znám."
Jeho oči zase zčernaly. "Alice by se neodvážila."
A podíval se tak hrozivě, že jsem tomu neochotně musela uvěřit - nedokázala jsem si představit nikoho dost statečného, aby se mu postavil.
"Alice už to viděla, viď?" hádala jsem. "Proto tě zlobí to, co říká. Ona ví, že budu jako ty… jednou."
"Nemá pravdu. Taky tě viděla mrtvou, a nesplnilo se to."
"To si počkáš, než já budu sázet proti Alici."
Dlouhou dobu jsme na sebe zírali. Bylo tam velké ticho, až na bzukot přístrojů, pípání, kapání, tikání velkých hodin na zdi. Nakonec jeho výraz zjihl.
"Tak kam jsme se to dostali?" přemítala jsem.
Bez humoru se zachechtal. "Myslím, že se tomu říká slepá ulička."
Povzdechla jsem si. "Au," zamumlala jsem.
"Jak se cítíš?" zeptal se a oči mu padly na tlačítko na sestru.
"Je mi fajn," lhala jsem.
"Nevěřím ti," řekl něžně.
"Neusnu."
"Potřebuješ si odpočinout. Všechno tohle hádání ti škodí."
"Tak to vzdej," nadhodila jsem.
"Pěkný pokus." Sáhl na tlačítko.
"Ne!"
Ignoroval mě.
"Ano?" zaskřípal reproduktor na zdi.
"Myslím, že jsme připraveni na další léky proti bolesti," řekl klidně a mého rozzuřeného výrazu si nevšímal.
"Pošlu tam sestru." Ten hlas zněl velmi znuděně.
"Nevezmu si je," prohlásila jsem.
Podíval se k sáčku s roztokem, který visel vedle mé postele. "Myslím, že tě nebudou žádat, abys něco polykala."
Tepová frekvence mi začala stoupat. Vyčetl strach v mých očích a frustrovaně si povzdechl.
"Bello, máš bolesti. Potřebuješ si odpočinout, aby ses mohla uzdravit. Proč jsi tak umíněná? Už do tebe nebudou zavádět další jehly."
"Já se nebojím jehel," zamumlala jsem. "Bojím se zavřít oči."
Pak se usmál svým pokřiveným úsměvem a vzal můj obličej do dlaní. "Říkal jsem ti, že nikam nejdu. Neboj se. Dokud ti to bude dělat radost, budu tady."
Oplatila jsem mu úsměv a přitom jsem ignorovala bolest v tvářích. "To mluvíš o věčnosti, víš."
"Ále, to tě přejde - je to jenom zamilování."
Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou - působilo mi to závrať. "Byla jsem šokovaná, když to Renée spolkla. Já vím, že ty to víš líp."
"To je ta krásná věc na tom, být člověkem," pověděl mi. "Věci se mění."
Přimhouřila jsem oči. "Nezadržuj dech."
Smál se, když vstoupila sestra a v ruce třímala injekční stříkačku.
"Promiňte," řekla úsečně Edwardovi.
Vstal a přešel na druhý konec malého pokoje, tam se opřel o zeď. Založil paže na prsou a čekal. Upírala jsem na něj oči, stále plné úzkosti. Klidně opětoval můj pohled.
"Tak, a je to, drahoušku," usmála se sestra, jak mi do hadičky napíchla lék. "Teď se budeš cítit líp."
"Díky," zamumlala jsem bez nadšení. Netrvalo to dlouho. Téměř okamžitě jsem cítila, jak mi mátožnost odkapává do krevního řečiště.
"To by mělo stačit," zabručela pro sebe sestra, jak mi klesla víčka.
Musela odejít z místnosti, protože mého obličeje se dotklo něco studeného a hladkého.
"Zůstaň," zadrmolila jsem nezřetelně.
"Zůstanu," slíbil. Jeho hlas byl krásný, jako ukolébavka. "Jak jsem řekl, dokud ti to bude dělat radost… dokud to bude to, co je pro tebe nejlepší."
Snažila jsem se zavrtět hlavou, ale byla příliš těžká. "To není to samé," zamumlala jsem.
Zasmál se. "Teď se tím netrap, Bello. Můžeš se se mnou hádat, až se vzbudíš."
Myslím, že jsem se usmála. "…bře."
Cítila jsem na uchu jeho rty.
"Miluju tě," zašeptal.
"Já tebe."
"Já vím," zasmál se tiše.
Zlehka jsem otočila hlavu… hledala jsem. Věděl, co hledám. Něžně mě políbil.
"Díky," vzdychla jsem.
"Nemáš zač."
Už jsem tam ve skutečnosti nebyla. Ale z posledních sil jsem bojovala proti otupělosti. Ještě jsem mu chtěla říct jednu věc.
"Edwarde?" snažila jsem se vyslovit jeho jméno jasně.
"Ano?"
"Sázím na Alici," zamumlala jsem.
A pak se nade mnou zavřela noc.

23. Anděl 1. část

24. prosince 2009 v 13:32 | Zewla |  Stmívání- kniha1.

Při tom se mi zdál sen.
Jak jsem tak plula pod tou temnou vodou, uslyšela jsem ten nejšťastnější zvuk, který moje mysl mohla vykouzlit - tak krásný, tak pozvedající, stejně jako strašný. Bylo to další zavrčení; hlubší, divočejší řev plný zuřivosti.
Ostrá bolest, která bičovala mou zvednutou ruku, mě vynesla zpět, téměř až na hladinu, ale nestačilo to; nedokázala jsem otevřít oči.
A pak jsem poznala, že jsem mrtvá.
Protože skrz těžkou vodu jsem slyšela zvuk anděla, který volal mé jméno, volal mě do jediného nebe, o které jsem stála.
"Ach ne, Bello, ne!" křičel v hrůze andělův hlas.
Za tím vytouženým hlasem se ozýval další hluk - šílený lomoz, před kterým moje mysl couvala. Bylo slyšet hluboké zlé zavrčení, šokující cvaknutí zubů a vysoké kvílení, které najednou ustalo…
Radši jsem se snažila soustředit se na andělův hlas.
"Bello, prosím tě! Bello, poslouchej mě, prosím, prosím tě, Bello, prosím!" prosil.
Ano, chtěla jsem odpovědět. Cokoliv. Ale nedokázala jsem najít rty.
"Carlisle!" zavolal anděl s šílenou bolestí ve svém nadpozemském hlase. "Bello, Bello, ne, ach prosím, ne, ne!" A anděl plakal bez slz, zlomenými vzlyky.
Anděl by neměl plakat, to ne. Snažila jsem se ho najít, povědět mu, že je všechno v pořádku, ale voda byla tak hluboká, tlačila na mě a já jsem nemohla dýchat.
Ucítila jsem tlak na hlavě. Bolelo to. Jak se ke mně temnotou prolámala tahle bolest, hned přišly další, silnější bolesti. Vykřikla jsem, lapala po dechu, prorážela skrze temnou hlubinu.
"Bello!" křičel anděl.
"Ztratila něco krve, ale rána na hlavě není hluboká," informoval mě klidný hlas. "Dávej pozor na její nohu, má ji zlomenou."
Anděl potlačil na rtech ryk zuřivého hněvu.
Ucítila jsem ostré bodnutí do boku. Tohle nemohlo být nebe, že ne? Na to tam bylo příliš mnoho bolesti.
"Také jí zlomil pár žeber, myslím," pokračoval metodický hlas.
Ale ty ostré bolesti slábly. Objevila se nová spalující bolest v mé ruce, která přebíjela všechny ostatní.
Někdo mě pálil.
"Edwarde," snažila jsem se mu říct, ale hlas jsem měla tak těžký a pomalý. Sama jsem mu nerozuměla.
"Bello, budeš v pořádku. Slyšíš mě, Bello? Miluju tě."
"Edwarde," zkusila jsem to znovu. Můj hlas byl o trošku jasnější.
"Ano, jsem tady."
"Bolí to," zanaříkala jsem.
"Já vím, Bello, já vím," a pak, stranou ode mě, se úzkostlivě zeptal, "Nemůžeš něco udělat?"
"Mou tašku prosím… Zadrž dech, Alice, to pomůže," sliboval Carlisle.
"Alice?" zasténala jsem.
"Je tady, věděla, kde tě najít."
"Bolí mě ruka," snažila jsem se mu říct.
"Já vím, Bello, Carlisle ti něco dá, přestane to."
"Ruka mě pálí!" vykřikla jsem. Konečně jsem se prolomila z poslední tmy a s chvěním jsem otevřela oči. Neviděla jsem mu do tváře, něco temného a teplého mi stínilo oči. Copak nevidí ten oheň? Proč ho neuhasí?
Jeho hlas byl vystrašený. "Bello?"
"Ten oheň! Uhaste někdo ten oheň!" křičela jsem, jak mě to pálilo.
"Carlisle! Její ruka!"
"Kousl ji." Carlisleův hlas už nebyl klidný, byl zděšený.
Uslyšela jsem Edwarda, jak v hrůze zadržel dech.
"Edwarde, musíš to udělat." Byl to Alicin hlas, blízko mé hlavy. Studené prsty otřely mokro z mých očí.
"Ne!" zařval.
"Alice," naříkala jsem.
"Může být ještě šance," prohlásil Carlisle.
"Jaká?" prosil Edward.
"Podívej se, jestli dokážeš vysát jed z rány, je docela čistá." Zatímco Carlisle mluvil, ucítila jsem větší tlak na hlavu, něco mě tam dloubalo a tahalo za kůži. Ale pálení ohně tuto bolest přehlušilo.
"Bude to fungovat?" Alicin hlas byl napjatý.
"Nevím," odpověděl Carlisle. "Ale musíme si pospíšit."
"Carlisle, já…" Edward zaváhal. "Nevím, jestli to dokážu." V jeho krásném hlase bylo slyšet zase tu trýzeň.
"Rozhodnutí je na tobě, Edwarde, ať tak nebo tak. Já ti nemůžu pomoct. Musím tady zastavit to krvácení, jestli jí budeš vysávat krev z ruky."
Svíjela jsem se v sevření ohnivých muk a tím pohybem jsem si o to víc zhoršovala bolest v noze.
"Edwarde!" zakřičela jsem. Uvědomila jsem si, že mám zase zavřené oči. Otevřela jsem je, zoufalá, abych našla jeho tvář. A našla jsem ji. Konečně jsem mohla vidět jeho dokonalý obličej, jak se na mě dívá, zkroucený do masky nerozhodnosti a bolesti.
"Alice, sežeň mi něco, čím bych jí zafixoval nohu!" Carlisle byl skloněný nade mnou, ošetřoval mě na hlavě. "Edwarde, musíš to udělat hned, nebo už bude pozdě."
Edwardův obličej byl přepadlý. Podívala jsem se mu do očí, a pochybnosti najednou nahradila zuřivá odhodlanost. Jeho čelist se napjala. Cítila jsem, jak se mi jeho studené, silné prsty zaťaly do té pálící ruky. Pak se nad ni sklonila jeho hlava a chladnými rty se přitiskl na kůži.
Zpočátku byla bolest ještě horší. Vykřikla jsem a mlátila proti studeným rukám, které mě držely. Slyšela jsem Alicin hlas, který se mě snažil uklidnit. Něco těžkého mi drželo nohu na podlaze a Carlisle mi svíral hlavu ve svěráku svých kamenných paží.
Pak se moje svíjení pomalu uklidnilo, jak jsem měla ruku čím dál víc necitlivou. Oheň vyhasínal, soustřeďoval se na stále menší místo.
Jak bolest opadávala, cítila jsem, že spolu s ní ztrácím i vědomí. Bála jsem se, že zase spadnu do těch černých vod, bála jsem se, že ho v temnotě ztratím.
"Edwarde," snažila jsem se říct, ale neslyšela jsem svůj hlas. Oni mě slyšeli.
"Je přímo tady, Bello."
"Zůstaň, Edwarde, zůstaň se mnou…"
"Zůstanu." Jeho hlas byl napjatý, ale tak nějak vítězný.
Spokojeně jsem vzdechla. Oheň byl pryč, ostatní bolesti otupovaly s ospalostí, která mi prostupovala tělo.
"Je všechno venku?" zeptal se Carlisle odněkud zdaleka.
Její krev chutná čistě," řekl Edward tiše. "Cítím chuť morfinu."
"Bello?" zavolal na mě Carlisle.
Snažila jsem se odpovědět. "Mmmmm?"
"Je oheň pryč?"
"Ano," povzdechla jsem si. "Díky, Edwarde."
"Miluju tě," odpověděl.
"Já vím," vydechla jsem, tolik unavená.
Slyšela jsem ten nejoblíbenější zvuk na světě: Edwardův tichý smích, slabý úlevou.
"Bello?" zeptal se Carlisle znovu.
Zamračila jsem se; chtěla jsem spát. "Co je?"
"Kde je tvoje matka?"
"Na Floridě," vzdychla jsem. "Podvedl mě, Edwarde. Díval se na naše videa." Pobouření v mém hlase bylo žalostně křehké.
Ale to mi něco připomnělo.
"Alice," snažila jsem se otevřít oči. "Alice, to video - on tě znal, Alice, věděl, odkud pocházíš." Chtěla jsem mluvit naléhavě, ale můj hlas byl slabý. "Cítím benzín," dodala jsem překvapeně skrze mlhavou clonu v hlavě.
"Je čas ji přemístit," řekl Carlisle.
"Ne, chci spát," stěžovala jsem si.
"Můžeš spát, srdíčko, já tě ponesu," uklidňoval mě Edward.
A byla jsem v jeho náruči, kolébal mě na hrudi - vznášela jsem se, všechna bolest byla pryč.
"Teď spi, Bello," byla poslední slova, která jsem slyšela.

22. Hra na schovávanou 1. část

24. prosince 2009 v 13:30 | Zewla |  Stmívání- kniha1.

Trvalo to mnohem méně času, než jsem si myslela - všechna ta hrůza, zoufalství, tříštění mého srdce. Minuty odtikávaly pomaleji než obvykle. Jasper stále ještě nebyl zpátky, když jsem se vrátila k Alici. Bála jsem se být s ní v jedné místnosti, bála jsem se, že uhodne… a ze stejného důvodu jsem se před ní bála ukrývat.
Myslela bych si, že už mě nic nepřekvapí, jak byly moje myšlenky zmučené a neklidné, ale byla jsem překvapená, když jsem viděla Alici skloněnou nad stolem, jak se oběma rukama drží za okraj.
"Alice?"
Nereagovala, když jsem ji zavolala jménem, ale její hlava se kývala pomalu ze strany na stranu a viděla jsem jí do tváře. Její oči byly bez výrazu, omámené… Moje myšlenky letěly k mé matce. Je snad už pozdě?
Spěchala jsem k ní a automaticky jsem se natáhla, abych ji vzala za ruku.
"Alice!" Jasperův výkřik proťal vzduch a v tu chvíli stál Jasper u ní, chytil její ruce a uvolnil jejich sevření kolem stolu. Dveře do pokoje se švihem zavřely s tichým cvaknutím.
"Co se děje?" zeptal se.
Otočila se tváří ode mě, zabořila mu obličej do hrudi. "Bella," hlesla.
"Já jsem tady," odpověděla jsem.
Otočila hlavu a zabodla se do mě pohledem, ale její oči byly podivně bezvýrazné. Okamžitě mi došlo, že nemluvila na mě, ale že to byla odpověď Jasperovi.
"Co jsi viděla?" zeptala jsem se - a v mém bezvýrazném, necitelném hlasu nebyla žádná otázka.
Jasper se na mě ostře podíval. Udržovala jsem si prázdný výraz a čekala jsem. Jeho oči byly zmatené, jak rychle těkaly mezi Aliciným a mým obličejem, cítily ten chaos… protože já jsem dokázala uhodnout, co teď Alice viděla.
Cítila jsem, jak se kolem mě rozhostila poklidná atmosféra. Uvítala jsem ji, použila ji, abych udržela své emoce disciplinované, pod kontrolou.
Alice se také sebrala.
"Nic, vážně," řekla nakonec a její hlas byl pozoruhodně klidný a přesvědčivý. "Jenom ta samá místnost jako předtím."
Konečně se na mě podívala, její výraz byl vyrovnaný a uzavřený. "Dala by sis snídani?"
"Ne, najím se na letišti." Také jsem byla velmi klidná. Šla jsem se do koupelny osprchovat. Téměř jako kdybych si vypůjčila Jasperův podivný mimořádný smysl, cítila jsem Alicino divoké - ačkoliv dobře skrývané - zoufalé přání, abych odešla z místnosti, aby byla s Jasperem sama. Aby mu mohla říct, že dělají něco špatně, že neuspějí…
Metodicky jsem se připravovala, soustředila se na každý drobný úkol. Rozpustila jsem si vlasy, takže se mi rozvířily kolem hlavy a zakryly mi obličej. Pokojná nálada, kterou Jasper vytvořil, na mě dobře zapůsobila a pomohla mi jasně myslet. Pomohla mi plánovat. Prohrabala jsem tašku, až jsem našla svou ponožku s penězi. Vyprázdnila jsem ji do kapsy.
Byla jsem nedočkavá, abychom už byli na letišti, a byla jsem ráda, když jsme kolem sedmé vyjeli. Tentokrát jsem na zadním sedadle tmavého auta seděla sama. Alice se zády opírala o dveře, obličejem k Jasperovi, ale zpoza svých slunečních brýlí vrhala pohledy směrem ke mně každých pár vteřin.
"Alice?" zeptala jsem se lhostejně.
Byla obezřetná. "Ano?"
"Jak to funguje? Ty věci, které vidíš?" dívala jsem se postranním okénkem a můj hlas zněl znuděně. "Edward říkal, že to není jednoznačné… že se věci mění?" Bylo těžší, než bych si myslela, říct jeho jméno. To muselo Jaspera vyburcovat a auto naplnila čerstvá vlna poklidnosti.
"Ano, věci se mění…" zamumlala - napadlo mě, že s nadějí v hlase. "U některých věcí mám větší jistotu než u jiných… třeba u počasí. S lidmi je to těžší. Vidím jenom cestu, po které jdou, dokud na ní jsou. Jakmile změní názor - učiní nové rozhodnutí, je jedno jak malé - celá budoucnost se posune."
Zamyšleně jsem přikývla. "Takže jsi nemohla vidět Jamese ve Phoenixu, dokud se nerozhodl sem přijet."
"Ano," souhlasila, zase obezřetná.
A neviděla mě v zrcadlové místnosti s Jamesem, dokud jsem se nerozhodla, že se tam s ním setkám. Snažila jsem se nemyslet na to, co ještě mohla vidět. Nechtěla jsem, aby moje panika vzbudila v Jasperovi ještě větší podezření. I tak mě budou sledovat dvakrát pozorněji než dosud, po tom Alicině vidění. Tohle nedokážu.
Dojeli jsme na letiště. Měla jsem štěstí na své straně, nebo to možná byly jenom dobré vyhlídky. Edwardovo letadlo přistávalo na terminálu čtyři, největším terminálu, kde přistávala většina letů - takže nebylo překvapující, že i ten jeho. Ale byl to terminál, který jsem potřebovala: největší, nejzmatenější. A ve třetím poschodí byly dveře, které mohly být jedinou nadějí.
Zaparkovali jsme ve čtvrtém patře velikých garáží. Vedla jsem je, pro jednou jsem věděla o svém okolí víc než oni. Sjeli jsme výtahem dolů do třetího poschodí, kde cestující odkládali zavazadla. Alice a Jasper strávili dlouhý čas prohlížením tabulí o odletech. Slyšela jsem, jak diskutují nad možnostmi pro a proti u New Yorku, Atlanty, Chicaga. Ta místa jsem nikdy neviděla. A ani neuvidím.
Čekala jsem na svou příležitost, netrpělivá, neschopná zastavit špičku nohy, kterou jsem klepala o zem. Seděli jsme v dlouhých řadách židlí vedle detektorů kovu, Jasper a Alice předstírali, že se dívají po lidech, ale ve skutečnosti se dívali na mě. Každý centimetr, který jsem se posunula ze svého sedadla, byl následován rychlým pohledem z koutku jejich očí. Bylo to beznadějné. Měla bych utéct? Odvážili by se fyzicky mě zastavit na tomto veřejném místě? Nebo by mě prostě následovali?
Vytáhla jsem neoznačenou obálku z kapsy a položila ji na Alicinu černou koženou tašku. Podívala se na mě.
"Můj dopis," řekla jsem. Přikývla a zastrčila ho pod vrchní klopu. On ho brzy najde.
Minuty ubíhaly a Edwardův přílet se přibližoval. Bylo překvapivé, jak každá buňka v mém těle jako by věděla, že přichází, toužila po jeho příchodu. To mi situaci velmi ztěžovalo. Zjistila jsem, že se snažím vymyslet nějakou výmluvu, abych tu mohla zůstat, chtěla jsem ho napřed vidět a pak uskutečnit svůj útěk. Ale věděla jsem, že je to nemožné, jestli mám mít nějakou šanci dostat se pryč.
Alice se několikrát nabídla, že se mnou dojde pro snídani. Řekla jsem jí, že to stačí později, že ještě nemám hlad.
Sledovala jsem tabuli příletů, dívala se, jak let za letem přistávají včas. Let ze Seattlu se přiblížil k vrchním řádkům tabule.
A pak, když už mi na útěk zbývalo jenom třicet minut, se čísla změnila. Jeho letadlo bylo o deset minut v předstihu. Už jsem neměla čas.
"Myslím, že se teď najím," řekla jsem rychle.
Alice vstala. "Půjdu s tebou."
"Vadilo by ti, kdyby místo tebe šel Jasper?" zeptala jsem se. "Cítím se trochu…" Nedokončila jsem větu. Dala jsem očima jasně najevo, co jsem neřekla slovy.
Jasper vstal. Aliciny oči byly zmatené, ale - jak jsem ke své úlevě viděla - ne podezíravé. Musí připisovat změnu ve svém vidění nějakému stopařovu manévru, a ne mojí zradě.
Jasper šel mlčky vedle mě, svou ruku na mém kříži, jako kdyby mě vedl. V prvních několika kavárnách jsem předstírala, že mě nabídka nezaujala, ve skutečnosti jsem však hledala, co jsem potřebovala. A za rohem jsem to našla: dámské toalety ve třetím poschodí, z dosahu Alicina ostrého zraku.
"Můžu?" zeptala jsem se Jaspera, jak jsme šli kolem. "Budu tam jen chviličku."
"Budu stát tady," řekl.
Jakmile se za mnou zavřely dveře, rozběhla jsem se. Pamatovala jsem si, jak jsem se na těchto záchodech jednou ztratila, protože tam byly dva východy.
Za protějšími dveřmi mě čekal jenom krátký sprint k výtahům, a jestli Jasper zůstal, kde říkal, že bude, vůbec se nedostanu do jeho zorného pole. Nedívala jsem se za sebe, jak jsem běžela. Tohle byla moje jediná šance a i kdyby mě viděl, musela jsem utíkat. Lidé na mě zírali, ale já jsem je ignorovala. Za rohem čekaly výtahy a já jsem se vrhla vpřed, vymrštila jsem ruku mezi zavírající se dveře jednoho obsazeného výtahu, který směřoval dolů. Vmáčkla jsem se k podrážděným pasažérům a ujistila se, že knoflík do prvního patra je zmačknutý. Už svítil, a dveře se zavřely.
Jakmile se dveře otevřely, byla jsem zase venku, za mnou se ozývalo otrávené mumlání. Zpomalila jsem, když jsem procházela kolem ochranky u zavazadlových karuselů, a jak se na dohled objevily dveře východu, dala jsem se znovu do běhu. Nemohla jsem vědět, jestli už mě Jasper nehledá. Měla bych jenom vteřiny, kdyby šel po mém pachu. Vyrazila jsem z automatických dveří, ale málem jsem se rozplácla o sklo, protože se otevíraly příliš pomalu.
Podél přeplněného kraje chodníku nebylo vidět žádný taxík.
Neměla jsem čas. Alice a Jasper si buď za chviličku uvědomí, že jsem pryč, nebo už jim to došlo. Najdou mě ve zlomku vteřiny.
Autobus kyvadlové dopravy do hotelu Hyatt právě zavíral dveře pár kroků ode mě.
"Počkejte!" zavolala jsem, utíkala a mávala na řidiče.
"Tohle je kyvadlo do Hyattu," řekl řidič zmateně, jak otevřel dveře.
"Ano," hněvala jsem se, "tam právě jedu." Vyběhla jsem po schodech.
Podíval se tázavě, že nemám žádná zavazadla, ale pak pokrčil rameny, tolik ho to nezajímalo, aby se zeptal.
Většina sedadel byla prázdná. Posadila jsem se co nejdál od ostatních cestujících a dívala se z okna, jak napřed chodník, pak letiště odjížděly dozadu. Nemohla jsem si pomoct a představovala si Edwarda, jak bude stát na kraji silnice, až dojde na konec mé stopy. Ještě nemůžu plakat, říkala jsem si. Pořád mám před sebou dlouhou cestu.
Štěstí mi přálo. Před Hyattem nějaký unaveně vypadající pár vyndával své poslední zavazadlo z kufru taxíku. Vyskočila jsem z autobusu, běžela k taxíku a vklouzla na sedadlo vedle řidiče. Unavený pár a řidič autobusu na mě zírali.
Řekla jsem překvapenému taxikáři matčinu adresu. "Potřebuju se tam dostat co nejrychleji."
"To je ve Scottsdale," stěžoval si.
Hodila jsem přes sedadlo čtyři dvacky.
"Bude to stačit?"
"Jasně, děvenko, žádný problém."
Zase jsem se opřela a složila si ruce do klína. Známé město kolem mě začalo uhánět, ale já jsem se z okénka nedívala. Vynakládala jsem úsilí, abych vše udržela pod kontrolou. Byla jsem odhodlaná neztrácet nervy, teď když se mi dařilo úspěšně uskutečňovat svůj plán. Nemělo žádný smysl dávat volný průchod větší hrůze, větší úzkosti. Moje cesta byla daná. Teď jsem po ní jenom musela jít.
Takže místo abych panikařila, zavřela jsem oči a pak jsem tu dvacetiminutovou jízdu strávila s Edwardem.
Představovala jsem si, že jsem zůstala na letišti, abych se s ním setkala. Živě jsem si představovala, jak bych se postavila na špičky, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Jak rychle, jak půvabně by se proplétal davem lidí, který by nás dělil. A pak bych se rozběhla, abych vymazala těch posledních pár kroků mezi námi - bezhlavě jako vždycky - a už bych byla v jeho mramorových pažích, konečně v bezpečí.
Přemítala jsem, kam bychom jeli. Někam na sever, aby mohl být přes den venku. Nebo možná na nějaké velmi odlehlé místo, abychom spolu zase mohli lehat na sluníčku. Představovala jsem si ho někde na pláži, jeho kůže by jiskřila jako to moře. Nezáleželo by na tom, jak dlouho bychom se museli skrývat. I kdybych s ním musela zůstat trčet v hotelovém pokoji, byla bych v sedmém nebi. Pořád jsem pro něj měla tolik otázek. Mohla bych si s ním povídat na věky, nikdy nespat, nikdy ho neopouštět.
Viděla jsem teď jeho obličej tak jasně… skoro jsem slyšela jeho hlas. A navzdory vší hrůze a beznaději jsem byla prchavě šťastná. Natolik jsem se ponořila do svého bdělého snění uprchlíka, že jsem ztratila veškeré povědomí o utíkajících vteřinách.
"Hej, jaké bylo to číslo?"
Taxikářova otázka prolomila moje fantazírování, takže z mých krásných přeludů vyprchaly všechny barvy. A strach, bezútěšný a tvrdý, už čekal, aby zaplnil prázdné místo, které po nich zůstalo.
"Padesát osm, dvacet jedna." Můj hlas zněl přiškrceně. Taxikář se na mě podíval, nervózní, že snad mám záchvat nebo něco takového.
"Tak to jsme tady." Už už mě chtěl dostat z auta, pravděpodobně doufal, že nebudu chtít zpátky drobné.
"Díky," zašeptala jsem. Nemám se čeho bát, připomínala jsem si. Dům je prázdný. Musím spěchat; maminka na mě čeká, vyděšená, závisí na mně její život.
Vyběhla jsem ke dveřím, automaticky se natáhla, abych popadla klíč pod okapem. Odemkla jsem dveře. Uvnitř byla tma, prázdno, normálně. Běžela jsem k telefonu, cestou jsem rozsvítila světlo v kuchyni. Tam, na bílé tabuli, bylo desetimístné číslo napsané drobným, úhledným písmem. Prsty mi klopýtaly po číselníku, dělala jsem chyby. Musela jsem zavěsit a začít znovu. Soustředila jsem se tentokrát pouze na tlačítka, pečlivě jsem mačkala jedno po druhém. Povedlo se. Držela jsem telefon u ucha třesoucí se rukou. Zazvonil jen jednou.
"Haló, Bello," odpověděl ten klidný hlas. "To bylo velmi rychlé. Udělala jsi na mě dojem."
"Je maminka v pořádku?"
"Je naprosto v pořádku. Neboj se, Bello, nemám s ní žádné potíže. Samozřejmě, pokud přijdeš sama." Bezstarostný, pobavený tón.
"Jsem sama." Za celý svůj život jsem nebyla víc sama.
"Velmi dobře. Takže, znáš to baletní studio hned za rohem u vašeho domu?"
"Ano. Vím, jak se tam dostat."
"No, tak to se brzy uvidíme."
Zavěsila jsem.
Vyběhla jsem z místnosti a dveřmi ven do pečícího vedra.
Nebyl čas ohlížet se zpátky na náš dům, a ani jsem ho nechtěla vidět, jaký teď byl - prázdný, symbol strachu, ne útočiště. Poslední člověk, který prošel těmito známými pokoji, byl můj nepřítel.
Koutkem oka jsem téměř viděla maminku, jak stojí ve stínu velkého eukalyptu, kde jsem si hrávala jako dítě. Nebo jak klečí vedle kousku půdy kolem poštovní schránky, což byl hřbitov všech kytek, které se kdy pokusila pěstovat. Vzpomínky byly lepší než jakákoliv realita, kterou dnes uvidím. Ale utíkala jsem od nich, k rohu, nechávajíc všechno za sebou.
Připadala jsem si tak pomalá, jako kdybych běžela v mokrém písku - jako kdybych se na betonu nedokázala pořádně odrazit od země. Několikrát jsem škobrtla, jednou upadla, spadla jsem na ruce, odřela si je o chodník a honem jsem se sbírala, abych se zase vrhla vpřed. Ale nakonec se mi podařilo dorazit na roh. Teď jenom přeběhnout další ulici; běžela jsem, pot mi stékal po tváři, lapala jsem po dechu. Slunce mě pálilo do kůže, příliš jasné, jak se odráželo od bílého betonu a oslepovalo mě. Cítila jsem se nebezpečně nechráněná. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si jednou zoufale budu přát zelené, ochranné lesy Forks… domova.
Když jsem zabočila za poslední roh, na Kaktusovou ulici, spatřila jsem před sebou studio, vypadalo zrovna tak, jak jsem si ho pamatovala. Parkoviště před ním bylo prázdné, vertikální žaluzie ve všech oknech zatažené. Už jsem nemohla běžet - nemohla jsem dýchat; vynaložené úsilí a strach ze mě dostaly to nejlepší. Musela jsem myslet na maminku, abych mohla dál hýbat nohama, dávat jednu před druhou.
Jak jsem se přiblížila, viděla jsem na dveřích pověšenou cedulku. Byla ručně psaná na horkém růžovém papíře; hlásala, že taneční studio je během jarní přestávky zavřené. Dotkla jsem se kliky a opatrně za ni vzala. Bylo odemčeno. Snažila jsem se popadnout dech a otevřela jsem dveře.
Chodba byla tmavá a prázdná, studená, klimatizace hučela. Podél stěn stály plastové tvarované židle složené na sobě, koberec voněl šamponem. Průzorem ve dveřích jsem viděla, že na západním tanečním parketu je tma. Východní taneční parket, ta větší místnost, byl osvětlený. Ale na okně byly zatažené žaluzie.
Zmocnila se mě hrůza tak silně, že jsem jí byla doslova lapená. Nedokázala jsem přinutit nohy, aby se pohnuly vpřed.
A pak na mě zavolal maminčin hlas.
"Bello? Bello?" Ten samý tón hysterické paniky. Utíkala jsem ke dveřím, za zvukem jejího hlasu.
"Bello, tys mě vyděsila! Už to víckrát nedělej!" pokračoval její hlas, jak jsem běžela do dlouhého pokoje s vysokým stropem.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, snažila se přijít na to, odkud její hlas přichází. Slyšela jsem její smích a otáčela jsem se za tím zvukem.
A tam byla, na televizní obrazovce, cuchala mi vlasy úlevou. Bylo Díkůvzdání, a mně bylo dvanáct. Jely jsme navštívit babičku do Californie, poslední rok před její smrtí. Jednoho dne jsme šly na pláž a já jsem se naklonila příliš daleko přes okraj mola. Viděla moje klinkající se nohy, jak jsem se snažila zase najít rovnováhu. "Bello? Bello?" zavolala na mě vyděšeně.
A pak byla televizní obrazovka modrá.
Pomalu jsem se otočila. On stál velmi klidně u zadního východu, byl tak klidný, že jsem si ho zpočátku ani nevšimla. V ruce měl dálkové ovládání. Zírali jsme na sebe dlouhou chvíli a on se pak usmál.
Šel ke mně, docela blízko, a pak kolem mě přešel a položil dálkové ovládání vedle videa. Opatrně jsem se otočila, abych na něj viděla.
"Odpusť mi to, Bello, ale není lepší, že jsme do toho tvou matku ve skutečnosti vůbec nemuseli zatahovat?" Jeho hlas byl zdvořilý, laskavý.
A najednou mi to došlo. Maminka je v bezpečí. Pořád je na Floridě. Vůbec nedostala můj vzkaz. Nikdy ji neděsily ty temně rudé oči v abnormálně bledém obličeji přede mnou. Byla v bezpečí.
"Ano," odpověděla jsem, hlas nasycený úlevou.
"Vypadá to, že se nezlobíš, že jsem tě obelhal."
"Nezlobím se." Moje náhlé opojení mi dodalo odvahu. Co na tom teď záleželo? Brzy bude po všem. Charliemu a mamince nikdy nikdo neublíží, nikdy se nebudou muset bát. Cítila jsem se téměř závratně. Nějaká analytická část mé mysli mě varovala, že jsem nebezpečně blízko, abych se od stresu zhroutila.
"To je zvláštní. Ty to skutečně myslíš vážně." Jeho tmavé oči mě se zájmem hodnotily. Duhovky měl skoro černé, jenom s náznakem rubínové kolem okrajů. Žíznivý. "To tedy musím uznat, vy lidé umíte být docela zajímaví. Asi už chápu, proč je přínosné vás pozorovat. To je úžasné, někteří z vás jako by v sobě neměli kouska sobeckosti."
Stál pár kroků ode mě, paže složené a zvědavě na mě koukal. Vypadal tak obyčejně, na jeho tváři nebo těle nebylo vůbec nic pozoruhodného. Jenom ta bílá kůže, kulaté oči, na které jsem si tak zvykla. Měl na sobě bledě modrou košili s dlouhými rukávy a vybledlé modré džíny.
"Předpokládám, že mi povíš, že tě tvůj chlapec pomstí?" zeptal se - zdálo se mi, že s nadějí v hlase.
"Ne, myslím, že ne. Alespoň jsem ho žádala, aby to nedělal."
"A jaká byla jeho odpověď?"
"Nevím." Bylo podivně snadné povídat si s tímhle uhlazeným lovcem. "Nechala jsem mu dopis."
"Jak romantické, poslední dopis. A myslíš, že tě poslechne?" Jeho hlas byl teď trošku tvrdší, náznak sarkasmu kazil jeho zdvořilý tón.
"Doufám."
"Hmmm. No, tak to se naše naděje liší. Víš, tohle bylo všechno trochu moc snadné, příliš rychlé. Abych byl docela upřímný, jsem zklamaný. Očekával jsem mnohem větší výzvu. Konec konců, potřeboval jsem jenom trochu štěstí."
Mlčky jsem vyčkávala.
"Když se Victoria nemohla dostat k tvému otci, pověřil jsem ji, aby o tobě zjistila víc. Nemělo smysl běhat po celé planetě a honit tě, když jsem na tebe mohl pohodlně počkat na místě podle vlastního výběru. Takže když jsem si promluvil s Victorií, rozhodl jsem se přijet do Phoenixu, abych tvou matku poctil návštěvou. Slyšel jsem, že jsi řekla, že jedeš domů. Zpočátku mě ani ve snu nenapadlo, že bys to myslela vážně. Ale pak jsem přemýšlel. Lidé mohou být velmi předvídatelní; rádi jsou někde ve známém prostředí, někde v bezpečí. A nebyl by to dokonalý fígl, jít na poslední místo, kde bys měla být, když se schováváš - na místo, kde jsi řekla, že budeš?
Ale samozřejmě jsem si nebyl jistý, byla to jenom intuice. Obvykle mám cit pro kořist, kterou lovím, takový šestý smysl, jestli chceš. Poslechl jsem si tvůj vzkaz, když jsem se dostal do domu tvé matky, ale samozřejmě jsem si nemohl být jistý, odkud jsi volala. Bylo velmi užitečné mít tvé číslo, ale mohla jsi být v Antarktidě nebo co já vím kde, a hra by nefungovala, pokud bys nebyla nablízku.
Pak tvůj chlapec nastoupil do letadla do Phoenixu. Victoria je pro mě přirozeně sledovala; ve hře s tolika hráči jsem nemohl hrát sám. A tak jsem se od nich dozvěděl, v co jsem doufal, totiž že jsi přece jen tady. Byl jsem připravený; už jsem si předtím prošel vaše roztomilá domácí videa. A pak už to byla jenom záležitost blufování.
Velmi snadné, víš, neodpovídalo to tak docela mým standardům. Takže jistě chápeš, že doufám, že se ohledně svého chlapce mýlíš. Jmenuje se Edward, nemám pravdu?"
Neodpověděla jsem. Předstíraná odvaha pomíjela. Cítila jsem, že se blíží k závěru své oslavné řeči. Stejně nebyla myšlená pro mě. Nebyla žádná sláva v tom, že porazí mě, slabého člověka.
"Vadilo by ti moc, kdybych tvému Edwardovi nechal vlastní krátký dopis?"
Udělal krok zpátky a dotkl se digitální videokamery, která se vešla do dlaně a která byla položená na stereu. Malé červené světýlko ukazovalo, že je zapnutá. Párkrát ji nastavil, rozšířil rámeček. Zděšeně jsem na něj zírala.
"Omlouvám se, ale prostě si myslím, že nedokáže odolat a bude mě chtít dostat, až se na tohle podívá. A já bych nechtěl, aby mu něco uniklo. Samozřejmě, že tohle bylo celé pro něj. Ty jsi jenom člověk, který se bohužel ocitl na špatném místě ve špatnou dobu, a nepopiratelně se přidal ke špatné partě, mohl bych dodat."
Vykročil ke mně s úsměvem. "Než začneme…"
Při těch slovech jsem v žaludku pocítila vlnu nevolnosti. Něco takového jsem nečekala.
"Jen bych to rád trošku rozvedl. Odpověď byla jasná od samého začátku, a já jsem se tak bál, že to Edward pochopí a zkazí mi zábavu. Jednou už se mi to stalo, ale to už je dávno. Jednou jedinkrát, kdy mi moje kořist unikla.
Víš, upír, který měl tak pošetile rád tu svou malou oběť, udělal volbu, ke které tvůj Edward neměl dost síly. Když ten starý pochopil, že jdu po jeho malé přítelkyni, ukradl ji z ústavu, kde pracoval - nikdy nepochopím posedlost, kterou někteří upíři mají po vás lidech - a jakmile ji osvobodil, tak si ji pojistil. Zdálo se, že si ani nevšimla bolesti, chudinka malá. Trčela v té černé díře cely tak dlouho. O sto let dřív a byla by za svá vidění upálená na hranici. Ve dvacátých letech dvacátého století to byl blázinec a šoková terapie. Když otevřela oči, silná svým čerstvým mládím, bylo to, jako kdyby nikdy předtím neviděla slunce. Ten starý upír z ní udělal mocnou novou upírku, a už nebyl důvod, abych se jí dotýkal." Povzdechl si. "Tak jsem na oplátku zničil toho starého."
"Alice," vydechla jsem užasle.
"Ano, tvoje malá kamarádka. Byl jsem překvapený, když jsem ji viděl na mýtině. Takže si říkám, že by její smečka měla být schopná najít v této zkušenosti jistou útěchu. Já jsem dostal tebe, ale oni dostali ji. Jedinou oběť, která mi kdy unikla, to je vlastně docela čest.
A ona voněla tak pěkně. Pořád lituju, že jsem ji nikdy nemohl ochutnat… Voněla ještě líp než ty. Promiň - nechtěl jsem být hrubý. Máš velmi příjemnou vůni. Takovou květinovou…"
Udělal další krok, až byl jenom pár centimetrů ode mě. Zvedl pramen mých vlasů a jemně k němu přivoněl. Pak něžně uhladil pramen zpátky na své místo a já jsem ucítila jeho studené konečky prstů na svém krku. Natáhl ruku a zlehka mi přejel po tváři palcem, jeho tvář byla zvědavá. Strašně jsem chtěla utéct, ale stála jsem jako přimrazená. Nedokázala jsem ani ucuknout.
"Ne," zamumlal si pro sebe, když ruku zase spustil, "já to nechápu." Povzdechl si. "No, předpokládám, že bychom s tím měli pokročit. Ať pak můžu zavolat tvým přátelům a povědět jim, kde najdou tebe i můj malý vzkaz."
Teď mi bylo rozhodně špatně. Přichází bolest, to jsem mu viděla na očích. Nestačí mu vyhrát, nakrmit se a odejít. Nebude žádný rychlý konec, jak jsem na to spoléhala. Roztřásla se mi kolena a bála jsem se, že upadnu.
Ustoupil a začal mě nenuceně obcházet dokola, jako by se snažil získat lepší výhled na sochu v muzeu. Jeho tvář byla stále otevřená a přátelská, jak se rozhodoval, kde začít.
Pak poklesl dopředu do přikrčení, které už jsem znala, a jeho příjemný úsměv se pomalu rozšířil, rostl, až už to vůbec nebyl úsměv, ale cenění zubů, odhalených, blyštivých.
Nemohla jsem si pomoct - snažila jsem se utéct. Ačkoliv jsem věděla, jak je to zbytečné, ačkoliv se mi podlamovala kolena, panika nade mnou převzala vládu a já jsem se rozběhla k nouzovému východu.
V mžiku stál přede mnou. Neviděla jsem, jestli použil svou ruku nebo nohu, bylo to příliš rychlé. Do hrudi mě udeřila zdrcující rána - cítila jsem, jak padám nazad, a pak jsem uslyšela křupnutí, jak jsem hlavou praštila do zrcadel. Sklo se bortilo, některé kusy se odlomily a roztříštily se na kousky na podlaze vedle mě.
Byla jsem příliš otřesená, abych cítila bolest. Navíc jsem nemohla dýchat.
Šel pomalu ke mně.
"To je velmi hezký efekt," podivil se a pozoroval tu skleněnou spoušť. Hlas už měl zase přátelský. "Tušil jsem, že tahle místnost dodá mému malému filmovému dílku vizuální dramatičnost. Proto jsem si k setkání s tebou vybral tohle místo. Je to tu dokonalé, nemyslíš?"
Ignorovala jsem ho, snažila jsem se vyškrábat na všechny čtyři a doplazit se ke dveřím.
V tu ránu byl u mě a tvrdě mi dupl na nohu. Uslyšela jsem otřesné cvaknutí zubů dřív, než jsem ho ucítila. Ale jak jsem ho ucítila, nedokázala jsem zadržet výkřik bolesti. Vymrštila jsem se, abych se chytla za nohu, a on stál nade mnou a usmíval se.
"Chtěla by sis rozmyslet své poslední přání?" zeptal se přívětivě. Palcem u nohy dloubl do mé zlomené nohy a pak jsem uslyšela pronikavý výkřik. Šokovaně jsem si uvědomila, že byl můj.
"Nechtěla bys radši přimět Edwarda, aby se mě pokusil najít?" zeptal se milým hlasem.
"Ne!" zaskřehotala jsem. "Ne, Edwarde, ne -" a pak jsem dostala ránu do obličeje a byla jsem odhozena zpátky do rozbitých zrcadel.
Přes bolest v noze jsem cítila ostrou trhlinu na kůži na temeni hlavy, jak se do ní zařízlo sklo. A pak se mi krev začala vsakovat do košile, slyšela jsem ji odkapávat na dřevo pod sebou. Z jejího pachu se mi obracel žaludek.
Skrze nevolnost a mrákoty jsem viděla něco, co mi dodalo náhlý, poslední cár naděje. Jeho oči, předtím pouze dychtivé, teď žhnuly neovladatelným nutkáním. Karmínová krev, která se rozlévala po mé bílé košili a rychle tvořila kaluž na podlaze, ho přiváděla k šílenství žízní. Bez ohledu na své původní záměry už to nemohl déle protahovat.
Ať už to rychle skončí, v nic víc už jsem nemohla doufat, záplava krve z hlavy s sebou odplavovala i mé vědomí. Oči se mi zavíraly.
Jako kdybych byla pod vodou, uslyšela jsem poslední lovcovo zavrčení. Z veliké dálky jsem viděla, jak jeho temný obrys přistupuje ke mně. Z posledních sil jsem instinktivně zvedla ruku, abych si chránila obličej. Oči se mi zavřely a proud mě unášel pryč.

Šťastné a veselé!!!!

24. prosince 2009 v 0:01 | Zewla |  Moje články
Tak a je to tu!! Vánoce, konečně! Taky se už těšíte na tu hromadu dárků a konečně prázdniny, kdy se můžete (aspoň někteří) jen tak válet a nikomu to nevadí??Já jsem se na to tedy těšila, a moc. Tak doufám že si je šichni užijete a přeji vše nej, hodně dárků, klidné a veselé prožití vanoc a ať se vám splní všechny vaše sny!!
Vaše Zewla

Co žere Gilberta Grapea

23. prosince 2009 v 21:29 | Zewla |  Johnny Depp- filmy
Film o muži, ktrý má složitý život. Musí hlídat svého postiženého bratra (Leonardo DiCaprio), živit celou rodinu a ještě se starat o svou matku, která se po smrti manžela ujídá k smrti. Do jeho nudného, ale náročného života vstupuje neznámá dívka. Když zrovna projíždí městem kde bydlí Gilbert, poláme se jí a její babičce auto. To zapříčiní, že musí ve městě nějaký čas zůstat. Seznamuje se s Gilbertem a jeho rodinou. Nakonec se ale podaří auto opravit a tak odjíždí zase na další cestu. Když zemře Gilbertova matka, už ho ve městě nic nedrží a tak se nakonec vydá na cestu světem i s tou neznámou dívkou a svým postiženým bratrem.

Můj názor: Film má velice silný příběh, se spoustou emocí. Opravdu mě bavil a moc se mi líbil, můžu jen doporučit.

Střihoruký Edward

23. prosince 2009 v 21:15 | Zewla |  Johnny Depp- filmy
Film od Tima Burtona, o chlapci, který má místo prstů nůžky. Originální nápad, který by jen tak někoho nenapadl. Mladý Edward je zasvěcen do života úplně cizími lidmy. Snaží se zapadnout, ale moc se mu to nedaří. Přijmouho až po tom, co se z něj vyklube talent na stříhání. Ze začátku stříhá jen živé ploty do uměleckých děl, ale později se vrhá i do kadeřnictví. Nakonec se zamiluje do dívky ve své nové rodině.

Můj názor: Tenhle film se mi líbil. Nebyl sice nejlepší z filmů Johnnyho Deppa ale hned na začátku se v něm objevuje nepopsatelný talent. Navíc se tu seznamuje s režisérem Timem Burtonem, který je naprosto geniální a jejich spolupráce tvoří skvělé filmy.

Jump Street 21

23. prosince 2009 v 21:00 | Zewla |  Johnny Depp- filmy
Takže Jump Street21 je seriál o mladých detektivech. Jejich největší zbraní je právě to mládí, které jim umožňuje zapadnout mezi mladé kriminálníky. Díly se odehrávají na různých místech ale většinou to jsou školy. Seriál má mnoho sérií.

Můj názor: Seriál je sice zajímavý, ale některé díly mě nebaví. Osobně si myslím, že znám rozhodně lepší seriály a navíc jak už jsem tu jednou psala, Johnny v něm ani původně nechtěl hrát, z čehož vyplývá, že se mu taky asi moc nelíbil. Ale i přes to si myslím, že ten původní nápad mladých detektivů je velice dobrý.

Životopis

19. prosince 2009 v 22:44 | Zewla |  Johnny Depp- filmy
Johnny Depp se narodil 9. 6. 1963. Celé jeho jméno je John Christopher Depp II. Má tři starší sourozence, sestru Christie Dembrowsky, Debbie a bratra Daniela Deppa. Rodiče byli dost výbušné povahy, navíc se hodně stěhovali a tak se před tím Johnny snažil utéct tím, že bral drogy. Když mu bylo 12, dostal kytaru, aby se věnoval něčem jinému, než drogám. Když mu bylo 15, tak se rodiče rozvedli.
Místo školy se chtěl raději věnovat hudební kariéře a tak s ní skončil v 16 letech. Založil vlastní kapelu The Kids a odjel s ní do Los Angeles. Poprvé se oženil ve svých 20 letech s Lori Allisonovou. Manželství se moc nevydařilo, ale pro Johnnyho kariéru bylo velice důležité, neboť ho seznámila s Nicolasem Cagem. Ten ho vzal za svým agentem a tak se z něho stal herec.
Problému s drogamy se zbavil až po incidentu před jeho klubem. Robert Phoenix, herec a Johnnyho velký kamarád se tam předávkoval a potom umřel. To ho donutilo k tomu, aby s nimy konečně přestal.
Se svou partnerkou Vanessou Pradis má zatím dvě děti Lily-Rose Melody Depp, která se narodila 27. května 1999 a 3. dubna 2002 se narodil John Christopher Depp III., kterému však říkají Jack.
Na Chodníku slávy přijal svou hvězdu 19. listopadu 1999.
Johnny Depp získal nominaci na Oscara, Zlatý globus, cenu Screen Actor's Guild a nominaci na televizní cenu BAFTA za roli J. M. Barrieho ve filmu režiséra Marca Fostera Hledání země nezemě(2004), kde hrál s Kate Winslet a Freddie Highmorem. Depp také získal nominaci na Oscara, BAFTA a Screen Actor's Guild za roli kapitána Jacka Sparrowa v akčním dobrodružství Piráti z karibiku: Prokletí černé perly(2003). Také za jedo muzikálový horor byl nominován na Oscara a dostal Zlatý Glóbus. Na tomto a ještě na spoustě dalších filmů spolupracoval s
režisérem Timem Burtonem. Jsou spolu velcí přátelé a dokonce byl Johnny kmotrem jeho prvorozeného syna.

Filmy

Jeho prvním filmem byla"Noční můra v Elm Street/A Nightmare on Elm Street".
V seriálu Jump Street 21 nejprve hrát ani nechtěl ale nakonec si zahrál mladého detektiva Toma Hansona. Ten se stal populárním a tak se mu nabídky na filmy začaly rozšiřovat. Zanedlouho potom si zahrál "Střihorukého Edwarda". Za něj a také za filmy "Benny and Joon" a "Ed Wood" byl nominován na Zlatý Glóbus. Ve filmu "Co žere Gilberta Greepa" si zahrál s Leonardem DiCapriem který byl tehdy ještě začínajícím hercem. několik filmů dokonce i režíroval. Vzhledem že Johnny natočil 49 filmů a dalších 20 jich ještě točí a doufám že jich bude ještě víc, budu se o nich rozepisovat o každém zvlášť.

Johnnyho tetování

Asi prvním jeho tetováním bylo srdce se jménem jeho tehdejší lásky s nápisem "Wiona forever". Když se s ní rozešel nechal si ho přepsat na "Wino forever"(opilec navždy). Dále hlavu Indiána, lebku s nápisem "smrt je jistá", převrácený trojúhelník, symbol The Brave, malou trojku, tři malá srdíčka a tři malé trojúhelníky, také jména svých dětí a jejich matky, letícího vrabce, malý otazník a další.


Tak jo nudim se...

19. prosince 2009 v 21:40 | Zewla |  Moje články
Strašně se nudim takže sem budu psat o Johnnym Deppovi kterej je můj nejoblíbenější herec a o ostatních mých oblíbencích

21. Telefonát 1. část

19. prosince 2009 v 17:01 | Zewla |  Stmívání- kniha1.

Cítila jsem, že je zase moc brzy, když jsem se probudila, a věděla jsem, že se mi pomalu denní a noční pořádek začínají převracet. Ležela jsem v posteli a poslouchala tiché hlasy Alice a Jaspera v druhém pokoji. Vůbec bylo divné, že byly dost hlasité na to, abych je slyšela. Rychle jsem se překulila, až se mé nohy dotkly podlahy, a pak jsem doklopýtala do obývacího pokoje.
Hodiny na televizi oznamovaly, že je těsně po druhé ráno. Alice a Jasper seděli společně na pohovce, Alice zase kreslila, zatímco Jasper se jí díval přes rameno. Nevzhlédli, když jsem vstoupila, příliš ponořeni do Aliciny práce.
Přikradla jsem se vedle Jaspera, abych se koukla.
"Viděla něco víc?" zeptala jsem se ho tiše.
"Ano. Něco ho přivedlo zpátky do místnosti s videem, ale teď je světlo."
Dívala jsem se, jak Alice kreslí čtvercovou místnost s tmavými trámy přes nízký strop. Stěny byly obložené dřevem, trochu tmavým, vyšlým z módy. Na podlaze ležel tmavý vzorovaný koberec. Proti jižní stěně bylo velké okno, otvor v západní stěně vedl do obývacího pokoje. Jedna strana toho vstupu byla z kamene - velký žlutohnědý kamenný krb, který byl otevřený do obou místností. Z tohoto úhlu pohledu bylo vidět hlavně televizi a video, které balancovaly na mrňavém dřevěném stolečku někde v jihozápadním rohu pokoje. Před televizí stála stará sektorová pohovka s kulatým konferenčním stolkem.
"Telefon patří sem," zašeptala jsem a ukázala.
Dva páry věčných očí na mě zíraly.
"To je matčin dům."
Alice už byla dole z gauče, telefon v ruce, a vytáčela. Zírala jsem na přesné zobrazení matčina obývacího pokoje. Jasper přistoupil nezvykle blízko ke mně. Zlehka se dotkl rukou mého ramene a fyzický kontakt jako by jeho uklidňující vliv ještě zesiloval. Panika zůstávala tupá, nezaostřená.
Aliciny rty se chvěly rychlostí jejích slov, tiché bzučení nebylo možné rozeznat. Nedokázala jsem se soustředit.
"Bello," řekla Alice. Podívala jsem se na ni zkoprněle.
"Bello, Edward si pro tebe jede. Spolu s Emmettem a Carlislem tě někam odvezou, aby tě na chvíli schovali."
"Edward sem jede?" Ta slova byla jako záchranná vesta, která mi drží hlavu nad potopou.
"Ano, chytí první letadlo ze Seattlu. Setkáme se s ním na letišti a ty s ním odjedeš."
"Ale co moje máma… přišel sem pro mou mámu, Alice!" Navzdory Jasperovi mi z hlasu vybublala hysterie.
"Jasper a já tu zůstaneme, dokud nebude v bezpečí."
"Já nemůžu vyhrát, Alice. Nemůžete navěky uhlídat každého, koho znám. Nechápeš, co dělá? Vůbec mě nestopuje. Najde někoho, ublíží někomu, koho mám ráda… Alice, já nemůžu -"
"My ho chytíme, Bello," ujistila mě.
"A co když ublíží vám, Alice? Myslíš, že mi to nevadí? Myslíš, že mi může ublížit jen přes mou lidskou rodinu?"
Alice se podívala významně na Jaspera. Hluboká, těžká mlha letargie mě obestoupila a moje oči se zavřely navzdory mé vůli. Moje mysl s tou mlhou bojovala, uvědomovala si, co se děje. Nutila jsem se mít otevřené oči a vstala jsem, ustoupila z dosahu Jasperovy ruky.
"Nechci zase usnout," namítla jsem rozhněvaně.
Šla jsem do svého pokoje a zavřela dveře, vážně jsem jimi skoro práskla, abych se mohla složit v soukromí. Tentokrát za mnou Alice nešla. Tři a půl hodiny jsem zírala do zdi a pohupovala se, stočená do klubíčka. Moje mysl kroužila kolem, snažila se přijít na nějaký způsob, jak z té noční můry ven. Nebylo úniku, nedostanu žádné omilostnění. Viděla jsem, jak se v mé budoucnosti nejasně rýsuje jenom jeden možný konec. Jediná otázka byla, kolika dalším lidem bude ublíženo, než se k němu dostanu.
Jediná útěcha, jediná naděje, která mi zbývala, bylo vědomí, že brzy uvidím Edwarda. Možná, že kdybych jen mohla zase vidět jeho obličej, také bych byla schopná vidět řešení, které mi teď unikalo.
Když telefon zazvonil, vrátila jsem se do předního pokoje; trochu jsem se styděla za své chování. Doufala jsem, že jsem nikoho z nich neurazila, že chápou, jak vděčná jsem za oběti, které kvůli mně podstupují.
Alice mluvila stejně rychle jako vždycky, ale co zaujalo mou pozornost, bylo to, že Jasper poprvé nebyl v místnosti. Podívala jsem se na hodiny - bylo půl šesté ráno.
"Právě nastupují do letadla," oznámila mi Alice. "Přistanou ve tři čtvrtě na deset." Jen pár hodin dýchat, a bude tady.
"Kde je Jasper?"
"Šel nás odhlásit."
"Vy tady nezůstanete?"
"Ne, přesuneme se blíž k domu tvé matky."
Žaludek se mi nepříjemně zhoupl při jejích slovech.
Ale telefon zazvonil znovu, rozrušil mě. Podívala se překvapeně, ale já jsem mezitím přistoupila k ní a s nadějí sahala po telefonu.
"Haló?" zeptala se Alice. "Ne, je přímo tady." Napřáhla ke mně telefon. Tvoje matka, artikulovala němě.
"Haló?"
"Bello? Bello?" Byl to matčin hlas, v povědomém tónu, který jsem ve svém dětství slyšela tisíckrát, pokaždé, když jsem se dostala příliš blízko okraje chodníku nebo když jsem se jí ztratila z dohledu na místě plném lidí. Bylo v něm slyšet paniku.
Povzdechla jsem si. Čekala jsem to, ačkoliv jsem se snažila formulovat svůj vzkaz tak, aby ji pokud možno nevyděsil, aby však přesto pochopila, jak je naléhavý.
"Uklidni se, mami," řekla jsem co nejvyrovnanějším hlasem a pomalu jsem odcházela od Alice. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu lhát tak přesvědčivě, když se na mě dívá. "Všechno je v pořádku, víš? Jenom mi dej chviličku, a já ti všechno vysvětlím, slibuju."
Odmlčela jsem se, překvapená, že mě ještě nepřerušila.
"Mami?"
"Dávej si velký pozor, abys nic neřekla, dokud ti nepovím." Hlas, který jsem slyšela teď, byl stejně neznámý jako nečekaný. Byl to mužský tenor, velmi příjemný, obecný hlas - takový hlas, jaký slýcháte v reklamách na luxusní auta. Mluvil velmi rychle.
"Tak podívej, nechci tvojí matce ublížit, takže prosím udělej přesně to, co ti řeknu, a ona bude v pořádku." Odmlčel se na chvilku, zatímco já jsem poslouchala v němé hrůze. "To je moc dobré," pochválil mě. "Teď opakuj po mně, a snaž se, aby to znělo přirozeně. Prosím tě, řekni: Ne, mami, zůstaň, kde jsi."
"Ne, mami, zůstaň, kde jsi." Můj hlas byl sotva víc než šepot.
"Vidím, že to bude obtížné." Hlas byl pobavený, stále lehký a přátelský. "Co kdybys šla do jiného pokoje, aby tvůj obličej všechno nepokazil? Není důvod, aby tvoje matka trpěla. Jak půjdeš, řekni prosím: Mami, prosím tě, poslouchej mě. Řekni to."
"Mami, prosím tě, poslouchej mě," prosil můj hlas. Šla jsem velmi pomalu do ložnice a cítila v zádech Alicin ustaraný pohled. Zavřela jsem za sebou dveře a snažila se jasně myslet i přes hrůzu, která mi svírala mozek.
"Takže, už jsi sama? Jenom odpověz ano nebo ne."
"Ano."
"Ale oni tě stále slyší, tím jsem si jistý."
"Ano."
"Tak dobře," pokračoval ten příjemný hlas, "řekni: Mami, věř mi."
"Mami, věř mi."
"Tohle vyšlo mnohem líp, než jsem si myslel. Byl jsem připraven čekat, ale tvoje matka přijela s předstihem. Takže to máme snadnější, co říkáš? Znamená to pro tebe méně napětí a nejistoty, méně úzkosti."
Čekala jsem.
"Teď chci, abys poslouchala velice pozorně. Budu potřebovat, aby ses dostala z dosahu svých přátel; myslíš, že to dokážeš? Odpověz ano nebo ne."
"Ne."
"To nerad slyším. Doufal jsem, že budeš trochu kreativnější. Myslíš, že by ses dokázala dostat pryč, kdyby na tom závisel život tvé matky? Odpověz ano nebo ne."
Nějaký způsob musí existovat. Vzpomněla jsem si, že pojedeme na letiště. Sky Harbor International Airport: přeplněné, člověk se tam snadno ztratí…
"Ano."
"To je lepší. Jsem si jistý, že to nebude snadné, ale jestli uvidím sebemenší náznak, že máš nějakou společnost, no, tak to bude s tvou matkou moc zlé," slíbil ten přátelský hlas. "Musíš o nás teď už vědět dost, aby sis uvědomila, jak rychle bych se dozvěděl, kdyby ses pokusila přivést si někoho s sebou. A jak málo času bych potřeboval, abych se vypořádal s tvou matkou, kdyby na to došlo. Chápeš? Odpověz ano nebo ne."
"Ano," zlomil se mi hlas.
"Velmi dobře, Bello. Tak a teď co máš udělat. Chci, abys šla do matčina domu. Vedle telefonu bude číslo. Zavolej na ně a já ti povím, kam odtamtud jít." Už jsem věděla, kam půjdu, a kde tohle skončí. Ale budu se přesně držet jeho instrukcí. "Dokážeš to? Odpověz ano nebo ne."
"Ano."
"Před polednem, prosím, Bello. Nemám na to celý den," řekl zdvořile.
"Kde je Phil?" zeptala jsem se úsečně.
"Ale no tak, buď opatrná, Bello. Počkej, dokud tě nepožádám, abys promluvila, prosím."
Čekala jsem.
"Teď je důležité, abys ve svých přátelích nevzbudila podezření, až se k nim vrátíš. Pověz jim, že volala tvoje matka a že jsi ji přemluvila, aby ještě nejezdila domů. Teď opakuj po mně: Díky, mami. Řekni to."
"Díky, mami." Přicházely slzy. Snažila jsem se je potlačit.
"Řekni: Mám tě ráda, mami, uvidíme se brzy. Řekni to."
"Mám tě ráda, mami," můj hlas byl nezřetelný. "Uvidíme se brzy," slíbila jsem.
"Sbohem, Bello. Těším se, že se zase uvidíme." Zavěsil.
Držela jsem telefon u ucha. Klouby jsem měla ztuhlé hrůzou, nedokázala jsem narovnat prsty, abych ho položila.
Věděla jsem, že musím přemýšlet, ale hlavu jsem měla plnou maminčina zděšení. Vteřiny odtikávaly, zatímco jsem se snažila se ovládnout.
Pomalu, pomaličku se moje myšlenky začínaly prolamovat tou cihlovou zdí bolesti. Plánovat. Protože jsem teď neměla na vybranou jinou možnost než jednu: jít do zrcadlové místnosti a zemřít. Neměla jsem žádné záruky, neměla jsem co nabídnout, abych udržela matku naživu. Mohla jsem jenom doufat, že se James spokojí s vítězstvím ve hře, že mu bude stačit porazit Edwarda. Sevřelo mě zoufalství; nebyla možnost vyjednávat, neměla jsem nic, co bych mu mohla nabídnout nebo sebrat, nic, co by ho mohlo ovlivnit. Ale neměla jsem na vybranou. Musela jsem to zkusit.
Potlačila jsem hrůzu, jak jen jsem uměla. Už jsem se rozhodla. Nemělo smysl marnit čas tím, že se budu trápit, jak to skončí. Musela jsem myslet velmi jasně, protože Alice a Jasper na mě čekali, a utéct jim je naprosto nezbytné, a naprosto nemožné.
Najednou jsem byla vděčná, že je Jasper pryč. Kdyby tady byl a vycítil mou úzkost v posledních pěti minutách, jak bych v nich mohla nevzbudit podezření? Potlačovala jsem hrůzu a úzkost, snažila jsem se to v sobě zadusit. Teď jsem si to nemohla dovolit. Nevěděla jsem, kdy se Jasper vrátí.
Soustředila jsem se na svůj útěk. Musela jsem doufat, že skutečnost, že znám letiště, obrátí vyhlídky v můj prospěch. Nějak musím udržet Alici stranou…
Věděla jsem, že na mě Alice čeká v druhém pokoji, zvědavá. Ale musela jsem se v soukromí vypořádat ještě s jednou věcí, než se Jasper vrátí.
Musela jsem se smířit s tím, že už Edwarda nikdy neuvidím, že nebudu mít ani jeden jediný pohled do jeho tváře, který bych si s sebou odnesla do zrcadlové místnosti. Chystala jsem se mu ublížit a nemohla jsem se ani rozloučit. Na chvíli jsem se poddala vlnám utrpení, které mě zaplavovaly. Pak jsem potlačila i je a šla za Alicí.
Jediný výraz, který jsem dokázala nasadit, byl otupělý, mrtvý pohled. Viděla jsem její neklid a nechtěla jsem čekat, až se zeptá. Měla jsem jen jeden scénář a teď bych v žádném případě nezvládla improvizovat.
"Mamka si dělala starosti, chtěla přijet domů. Ale je to v pořádku, přesvědčila jsem ji, aby zůstala, kde je." Můj hlas byl jako bez života.
"Postaráme se, aby byla v pořádku, Bello, neboj se."
Otočila jsem se; nechtěla jsem, aby mi viděla do tváře.
Oko mi padlo na čistý list dopisního papíru na stole. Šla jsem pomalu k němu a vymýšlela plán. Byla tam taky obálka. To bylo dobré.
"Alice," zeptala jsem se pomalu, aniž jsem se otočila, a snažila se, aby mě hlas neprozradil. "Když napíšu matce dopis, předáš jí ho? Tedy myslím, jestli ho necháš v domě."
"Jasně, Bello." Její hlas byl opatrný. Viděla, že se mnou něco není v pořádku. Musím udržet svoje emoce lépe pod kontrolou.
Šla jsem znovu do ložnice a klekla si vedle malého nočního stolku, abych psala.

Edwarde, psala jsem. Ruka se mi třásla, písmena byla sotva čitelná.
Miluju tě. Moc se omlouvám. Má mou mámu a já to musím zkusit. Vím, že to možná nevyjde. Je mi to hrozně, hrozně líto.
Nezlob se na Alici a Jaspera. Jestli jim uteču, bude to zázrak. Poděkuj jim za mě. Obzvlášť Alici, prosím tě.
A zoufale tě prosím, už ho nesleduj. Myslím si, že o to mu právě jde. Nesnesla bych, kdyby měl kvůli mně někdo jiný přijít k úhoně, a obzvlášť ty ne. Prosím tě, tohle je jediná věc, o kterou tě teď můžu žádat. Udělej mi to kvůli.
Miluju tě. Odpusť mi.
Bella

Pečlivě jsem dopis složila a zalepila ho do obálky. On ho nakonec najde. Jenom jsem doufala, že pochopí, a alespoň jednou mě poslechne.
A pak jsem pečlivě zalepila i svoje srdce.

20. Netrpělivost 1. část

19. prosince 2009 v 16:59 | Zewla |  Stmívání- kniha1.

Když jsem se probudila, byla jsem zmatená. Moje myšlenky byly zamlžené, stále se motaly ve snech a nočních můrách; trvalo mi déle, než jsem si uvědomila, kde jsem.
Ten pokoj byl příliš nevýrazný, aby patřil jinam než do hotelu. Svědčily o tom noční lampičky, přišroubované ke stolkům, podobně jako dlouhé závěsy zhotovené ze stejné látky jako přehoz na postele a obyčejné akvarelové kopie na zdech.
Snažila jsem se vzpomenout si, jak jsem se sem dostala, ale zpočátku mě nic nenapadalo.
Pamatovala jsem si elegantní černé auto, skla v oknech tmavší než u limuzíny. Motor byl téměř tichý, ačkoliv jsme uháněli po černých dálnicích více než dvojnásobkem povolené rychlosti.
A pamatovala jsem si Alici, jak sedí se mnou na tmavém koženém zadním sedadle. Během dlouhé noci moje hlava nějak skončila na jejím žulovém krku. Moje blízkost jí zdá se vůbec nevadila, a její studená, tvrdá kůže mě podivně uklidňovala. Přední díl tenké bavlněné košile měla studený a vlhký od slz, které mi tekly, dokud mi oči, červené a pálící, nevyschly.
Spánek se mi vyhýbal; napínala jsem svoje bolavé oči, abych je udržela otevřené, ačkoliv noc nakonec skončila a nad nízkým kopcem někde v Californii začalo svítat. Šedé světlo proudící po bezmračné obloze mě pálilo do očí. Ale já jsem je nedokázala zavřít; když jsem to udělala, pod víčky se mi jako diapozitivy vyměňovaly až příliš živé obrazy, a to bylo nesnesitelné. Charlieho zlomený výraz - Edwardovo brutální vrčení s vyceněnými zuby - Rosaliin naštvaný pohled - stopařův dychtivý výraz - mrtvý pohled v Edwardových očích poté, co mě naposledy políbil… Nedokázala jsem se na ně dívat. Tak jsem bojovala proti své únavě a slunce stoupalo.
Byla jsem pořád vzhůru, když jsme přejeli pásmem mělkých hor a slunce, teď za námi, se odráželo od cihlových střech Slunečního údolí. Nezbývalo mi dost emocí na to, abych byla překvapená, že jsme třídenní cestu zvládli za den. Zírala jsem tupě na širokou, rovnou oblast, která se přede mnou prostírala. Phoenix - palmy, zakrnělé polopouštní keře, nahodilé linie protínajících se dálnic, zelené řady golfových hřišť a tyrkysové skvrny bazénů, všechno ponořené do jemného smogu a v objetí krátkých skalnatých hřbetů, které nebyly dost velké, aby se jim říkalo hory.
Stíny palem dopadaly šikmo přes dálnici - jasně vymezené, ostřejší, než jsem si pamatovala, bledší, než by měly být. V těch stínech se nic nedokázalo skrýt. Jasná, otevřená dálnice se zdála celkem neškodná. Ale já jsem necítila žádnou úlevu, žádný pocit, že se vracím domů.
"Kudy se jede k letišti, Bello?" zeptal se Jasper a já jsem sebou trhla, ačkoliv jeho hlas byl docela tichý a klidný. Byl to první zvuk, kromě vrnění auta, který prolomil ticho dlouhé noci.
"Zůstaň na stodesítce," odpověděla jsem automaticky. "Pojedeme přímo kolem."
Můj mozek pracoval pomalu, ponořený do mlhy spánkové deprivace.
"My někam letíme?" zeptala jsem se Alice.
"Ne, ale je lepší být blízko, kdyby něco."
Vzpomínám si, že jsme najeli do zatáčky kolem letiště Sky Harbor International… ale nic dalšího. Předpokládám, že v tu chvíli jsem musela usnout.
Ačkoliv teď, když jsem pochytala vzpomínky, jsem měla neurčitý dojem, že si pamatuju, jak vystupuju z auta - slunce právě zapadalo za horizont - paži ovinutou kolem Alicina ramene, ona mě pevně svírá kolem pasu, jak mě podpírá, a já klopýtám teplými, suchými stíny.
Tenhle pokoj jsem si vůbec nepamatovala.
Podívala jsem se na digitální hodiny na nočním stolku. Červená čísla tvrdila, že jsou tři hodiny, ale neukazovala, jestli je den, nebo noc. Zpod těžkých závěsů nepronikal žádný proužek světla, ale pokoj byl osvětlený světlem z lamp.
Ztuhle jsem vstala, doklopýtala k oknu a roztáhla závěsy.
Venku byla tma. Takže tři ráno. Můj pokoj měl výhled na opuštěnou část dálnice a na nové garáže určené k dlouhodobému parkování poblíž letiště. Trochu mě uklidňovalo, že dokážu přesně určit, kde jsem se to ocitla.
Podívala jsem se na sebe. Pořád jsem byla v tom, co mi dala Esme, a vůbec mi to nesedělo. Rozhlédla jsem se po pokoji a byla jsem ráda, když jsem objevila svou tašku postavenou na nízkém prádelníku.
Právě jsem si chtěla najít nové oblečení, když mě lehké zaklepání na dveře přinutilo vyskočit.
"Můžu dovnitř?" zeptala se Alice.
Zhluboka jsem se nadechla. "Jistě."
Vstoupila dovnitř a podívala se po mně obezřetně. "Vypadá to, že bys snesla delší spánek," prohlásila.
Jenom jsem zavrtěla hlavou.
Tiše přistoupila k závěsům a bezpečně je zatáhla, než se na mě otočila zpátky.
"Musíme zůstat uvnitř," řekla mi.
"Dobře." Můj hlas byl chraplavý; přeskakoval.
"Žízeň?" zeptala se.
Pokrčila jsem rameny. "Já jsem v pohodě. Co ty?"
"Nic nezvládnutelného." Usmála se. "Objednala jsem ti nějaké jídlo, je v předním pokoji. Edward mi připomínal, že musíš jíst mnohem častěji než my."
Okamžitě jsem byla bdělejší. "On volal?"
"Ne," odpověděla a dívala se, jak mi obličej pohasl. "Bylo to ještě před odjezdem."
Vzala mě opatrně za ruku a vedla mě dveřmi do obývacího pokoje hotelového apartmá. Slyšela jsem tiché bzučení hlasů, které vycházelo z televize. Jasper seděl nehybně u stolu v rohu, jeho oči sledovaly zprávy bez záblesku zájmu.
Posadila jsem se na podlahu vedle konferenčního stolku, kde čekal podnos s jídlem, a začala jsem si brát, aniž bych si všímala, co jím.
Alice si lehla na pohovku, opřela se o paži a bez zájmu sledovala televizi jako Jasper.
Jedla jsem pomalu a dívala jsem se na ni, jak se tu a tam otočila, aby rychle pohlédla na Jaspera. Došlo mi, že jsou příliš klidní a nehybní. Vůbec neodtrhovali oči od obrazovky, ačkoliv tam teď šly reklamy. Odstrčila jsem podnos, najednou se mi udělalo špatně od žaludku. Alice se na mě podívala.
"Co se děje, Alice?" zeptala jsem se.
"Nic se neděje." Její oči byly široké, upřímné… a já jsem jim nevěřila.
"Co teď děláme?"
"Čekáme, až zavolá Carlisle."
"A měl by teď volat?" Viděla jsem, že jsem blízko pravdy. Aliciny oči kmitly od mých na telefon na její kožené tašce a zpátky.
"Co to znamená?" Hlas se mi zachvěl a já jsem se snažila ho ovládnout. "Že ještě nevolal?"
"To jenom znamená, že nám nemají co říct."
Ale její hlas byl příliš vyrovnaný a vzduch houstl.
Jasper se najednou posadil vedle Alice, blíž ke mně než obvykle.
"Bello," řekl podezřele uklidňujícím hlasem. "Nemáš se čeho obávat. Jsi tady naprosto v bezpečí."
"To já vím."
"Tak čeho se bojíš?" zeptal se zmateně. Možná cítil obsah mých citů, ale nedokázal vyčíst důvody za nimi.
"Slyšel jsi, co říkal Laurent." Můj hlas byl jenom šepot, ale byla jsem si jistá, že mě oba slyší. "Říkal, že James je smrtící. Co když se něco zvrtne a oni se rozdělí? Jestli se jim něco stane, Carlisleovi, Emmettovi… Edwardovi…" Polkla jsem. Jestli ta divoká ženská ublíží Esme…" Můj hlas se zvýšil, začal nabírat hysterický podtón. "Jak bych s tím dokázala žít, když je to má vina? Nikdo z vás by kvůli mně neměl riskovat -"
"Bello, Bello, přestaň," přerušil mě, jeho slova se řinula tak rychle, že bylo těžké jim porozumět. "Děláš si starosti kvůli zbytečným věcem, Bello. Musíš mi věřit - nikdo z nás není vystaven nebezpečí. Už tak jsi tady pod příliš velkým napětím, nepřidávej k tomu ještě naprosto zbytečné starosti. Poslouchej mě!" poručil, protože jsem se podívala stranou. "Naše rodina je silná. Jediné, z čeho máme strach, je, že bychom ztratili tebe."
"Ale proč bych já -"
Tentokrát se do toho vložila Alice, dotkla se mé tváře svými chladnými prsty. "Trvalo skoro sto let, kdy byl Edward sám. Teď našel tebe. Ty nevidíš změny, které vidíme my, my, kteří jsme s ním už tak dlouho. Myslíš, že se mu někdo z nás chce dívat do očí dalších sto let, jestliže tě ztratí?"
Můj pocit viny pomalu opadal, jak jsem se dívala do jejích tmavých očí. Ale i když se ve mně rozhostil klid, věděla jsem, že nemůžu věřit svým pocitům, když je tam Jasper.
Byl to velmi dlouhý den.
Zůstávali jsme v pokoji. Alice zavolala na recepci a požádala, aby nám teď neposílali pokojovou službu. Okna zůstala zavřená, televize puštěná, ačkoliv se na ni nikdo nedíval. V pravidelných intervalech mi nosili jídlo. Stříbrný telefon ležící na stole se jakoby zvětšoval, jak hodiny plynuly.
Moji opatrovníci snášeli napětí a nejistotu lépe než já. Zatímco já jsem neklidně poposedávala a přecházela, oni prostě byli ještě klidnější a nehybnější, jako dvě sochy, a jen jejich oči mě neznatelně sledovaly, jak jsem se pohybovala. Zaměstnávala jsem se tím, že jsem si ukládala do paměti věci v místnosti; pruhované vzory na pohovkách, hnědá, broskvová, matně zlatá a znovu hnědá. Někdy jsem se dívala na abstraktní grafiky, náhodně jsem nacházela obrázky ve tvarech, jako když jsem se v dětství dívala do mraků. Našla jsem modrou ruku, ženu rozčesávající si vlasy, protahující se kočku. Ale když se bledý červený kroužek změnil v zírající oko, podívala jsem se jinam.
Jak končilo odpoledne, šla jsem zpátky do postele, jenom abych něco dělala. Doufala jsem, že sama ve tmě se budu moct poddat hrozným strachům, které se vznášely na kraji mého vědomí, což jsem pod Jasperovým pečlivým dohledem nebyla schopná udělat.
Ale Alice šla nenuceně za mnou, jako kdyby ji nějakou náhodou přední pokoj unavil v tu samou dobu. Začínala jsem přemítat, jaké instrukce jí Edward dal. Ležela jsem natažená přes postel a ona seděla vedle mě s nohama složenýma do tureckého sedu. Zpočátku jsem si jí nevšímala, najednou jsem si připadala unavená a chtělo se mi spát. Ale po pár minutách o sobě dala vědět panika, která se v Jasperově přítomnosti držela stranou. Vzdala jsem se tedy představy, že rychle usnu, stočila jsem se do klubíčka a objala si nohy rukama.
"Alice?" zeptala jsem se.
"Ano?"
Snažila jsem se mluvit velmi klidně. "Co si myslíš, že teď dělají?"
"Carlisle chtěl vést stopaře co nejdál na sever, počkat, až se přiblíží, a pak se otočit a obklíčit ho. Esme a Rosalie měly mířit na západ, dokud udrží tu ženu za sebou. Kdyby se otočila, měly se vrátit do Forks a dávat pozor na tvého tatínka. Takže si myslím, že jde všechno dobře, když nemůžou volat. Znamená to, že stopař je dost blízko, takže nechtějí, aby je zaslechl."
"A Esme?"
"Myslím, že je určitě zpátky ve Forks. Nebude volat, dokud existuje možnost, že by ji ta žena slyšela. Předpokládám, že jsou všichni jenom velice opatrní."
"Vážně myslíš, že jsou v pořádku?"
"Ano. Já ti vždycky povím pravdu." Její hlas byl upřímný.
Chvíli jsem uvažovala a usoudila, že to myslí vážně.
"Tak mi řekni… jak se člověk stane upírem?"
Moje otázka ji zaskočila. Mlčela. Překulila jsem se, abych se na ni podívala, a její výraz se zdál rozpolcený.
"Edward nechce, abych ti to říkala," prohlásila pevně, ale já jsem cítila, že s tím nesouhlasí.
"To není fér. Myslím, že mám právo to vědět."
"Já vím."
Podívala jsem se na ni a čekala.
Povzdechla si. "Bude se šíleně zlobit."
"Nic mu do toho není. To je mezi tebou a mnou. Alice, já tě prosím jako kamarádka." A z nás teď byly kamarádky - což ostatně musela celou dobu vědět.
Podívala se na mě svýma nádhernýma, moudrýma očima… a rozhodovala se.
"Povím ti, jak to probíhá," řekla nakonec, "ale já sama si to nepamatuju, a nikdy jsem to nedělala, ani neviděla, jak se to dělá, takže měj na paměti, že ti můžu povědět jenom teorii."
Čekala jsem.
"Jako predátoři máme ve své fyzické výbavě spoustu různých zbraní - je jich mnohem, mnohem víc, než je opravdu nutné. Síla, rychlost, ostré smysly, a to se nezmiňuju o těch z nás, jako jsou Edward, Jasper a já, kteří máme ještě smysly navíc. A nadto, stejně jako masožravé rostliny, svou kořist fyzicky přitahujeme."
Seděla jsem bez pohnutí, vzpomněla jsem si, jak ostentativně mi tohle Edward předvedl tam na louce.
Zeširoka, zlověstně se usmála. "Máme další dost nadbytečnou zbraň. Jsme také jedovatí," řekla a zuby jí zablýskly. "Ten jed nezabíjí - jenom ochromuje. Funguje pomalu, šíří se v krevním oběhu, takže naše kořist, jakmile ji jednou kousneme, trpí příliš velkou bolestí, aby nám mohla uniknout. Jak říkám, zbraně jsou většinou nadbytečné. Když jsme tak blízko, kořist přece nikdy neunikne. Samozřejmě, vždycky jsou výjimky. Například Carlisle."
"Takže… když se jed nechá rozšířit," zamumlala jsem.
"Trvá několik dní, než se transformace dokončí, záleží na tom, kolik jedu je v krevním oběhu, jak blízko k srdci jed vstoupí do těla. Dokud srdce tluče, jed se šíří, hojí rány a proměňuje tělo, jak jím proudí. Nakonec se srdce zastaví a přeměna je dokončena. Ale celou tu dobu, každou minutu, si oběť přeje, aby byla mrtvá."
Zachvěla jsem se.
"Není to příjemné, víš."
"Edward říkal, že udělat to je velmi těžké… tomu tak docela nerozumím," řekla jsem.
"Také jsme svým způsobem jako žraloci. Jakmile ochutnáme krev, nebo ji i jen ucítíme, je pro nás velmi těžké nenakrmit se. Někdy je to nemožné. Takže chápeš, skutečně někoho kousnout, ochutnat jeho krev, rozpoutá běsnění. Je to těžké na obou stranách - krvežíznivost na straně jedné, hrozná bolest na straně druhé."
"Proč si myslíš, že si to nepamatuješ?"
"Nevím. Pro všechny ostatní je bolest transformace tou nejostřejší vzpomínkou, kterou na svůj lidský život mají. Já si nepamatuju vůbec na nic z doby, kdy jsem byla člověkem." Její hlas byl tesklivý, zadumaný.
Ležely jsme mlčky, každá ponořená do svých vlastních úvah.
Vteřiny odtikávaly a já jsem téměř zapomněla na její přítomnost, tak jsem byla zabraná do vlastních myšlenek.
Pak, bez jakéhokoliv varování, Alice vyskočila z postele, s lehkým přistáním na nohách. Hlava se mi vymrštila vzhůru, jak jsem se na ni podívala, vyděšená.
"Něco se změnilo." Její hlas byl naléhavý a ona už nemluvila se mnou.
Došla ke dveřím v tu samou dobu jako Jasper. Zjevně slyšel náš rozhovor i její náhlý výkřik. Položil jí ruce na ramena a vedl ji zpátky k posteli, kde ji posadil.
"Co jsi viděla?" zeptal se naléhavě a zíral jí do očí. Její oči byly zaostřené na něco velmi daleko. Seděla jsem blízko ní, nakláněla se dopředu, abych zachytila její tichý, rychlý hlas.
"Vidím místnost, je dlouhá a všude jsou zrcadla. Podlaha je dřevěná. On je v té místnosti a čeká. Přes zrcadla je tam zlatý… zlatý proužek."
"Kde je ta místnost?"
"Já nevím. Něco chybí - další rozhodnutí ještě nebylo učiněno."
"Kolik času?"
"Je brzy, v místnosti se zrcadly bude dneska, možná zítra. Všechno záleží na okolnostech. On na něco čeká. A teď je ve tmě."
Jasperův hlas byl klidný, metodický, jak se jí zkušeně vyptával. "Co dělá?"
"Dívá se na televizi… ne, pouští video, ve tmě, na jiném místě."
"Vidíš, kde je?"
"Ne, je moc tma."
"A ta zrcadlová místnost, co tam ještě je?"
"Jenom ta zrcadla, a to zlato. Je to pruh, podél místnosti. A je tam černý stůl s velkým magnetofonem a televize. Pouští tam video, ale nedívá se na něj tak jako v té temné místnosti. Tohle je místnost, kde čeká." Její oči těkaly, pak se zaměřily na Jasperův obličej.
"Nic jiného tam není?"
Zavrtěla hlavou. Dívali se na sebe bez hnutí.
"Co to znamená?" zeptala jsem se.
Nikdo z nich na chvíli neodpovídal, pak se na mě Jasper podíval.
"Znamená to, že stopařovy plány se změnily, udělal rozhodnutí, které ho dovede do místnosti se zrcadly a do té temné místnosti."
"Ale my nevíme, kde ty místnosti jsou?"
"Ne."
"Ale víme, že nebude v horách na sever od Washingtonu, pronásledovaný lovci. Unikne jim." Alicin hlas byl neradostný.
"Měli bychom zavolat?" zeptala jsem se. Vyměnili si vážný pohled, nerozhodnutí.
A telefon zazvonil.
Alice přeletěla místnost dřív, než jsem mohla zvednout hlavu, abych se na to podívala.
Stiskla tlačítko a přidržela si telefon u ucha, ale zpočátku nemluvila.
"Carlisle," vydechla. Netvářila se překvapeně, ani to nevypadalo, že se jí ulevilo, jak jsem to cítila já.
"Ano," řekla a pohlédla na mě. Poslouchala dlouhou chvíli.
"Právě jsem ho viděla." Popsala znovu vidění, které měla. "To, co ho přimělo nastoupit do toho letadla… ho dovedlo do těch pokojů." Odmlčela se. "Ano," řekla Alice do telefonu a pak promluvila na mě: "Bello?"
Natáhla ke mně telefon. Běžela jsem k němu.
"Haló?" vydechla jsem.
"Bello," řekl Edward.
"Ach, Edwarde! Tolik jsem se bála."
"Bello," povzdechl frustrovaně, "říkal jsem ti, aby ses nebála o nic kromě sebe." Byla jsem tak ráda, že slyším jeho hlas. Cítila jsem, jak se ten mrak zoufalství, který mě zahaloval, zvedá a odplouvá pryč, jak mluvil.
"Kde jsi?"
"Jsme kousek od Vancouveru. Bello, je mi to líto - ztratili jsme ho. Zdá se, že nás podezírá - je opatrný, takže zůstává jenom tak daleko, že nedokážu slyšet, co si myslí. Ale teď je pryč - vypadá to, že nasedl do letadla. Myslíme si, že má namířeno do Forks, aby začal od začátku." Slyšela jsem Alici, jak něco povídá Jasperovi za mnou, její rychlá slova splývala dohromady do bzučivého hluku.
"Já vím. Alice viděla, jak se dostal pryč."
"Nemusíš si ovšem dělat starosti, nenajde nic, co by ho dovedlo k tobě. Jenom tam musíš zůstat a počkat, dokud ho znovu nenajdeme."
"Já budu v pořádku. Je Esme s Charliem?"
"Ano - ta žena byla ve městě. Šla k domu, ale když byl Charlie v práci. Nedostala se blízko k němu, tak se o něj neboj. Je v bezpečí, Esme a Rosalie ho hlídají."
"Co dělá ona?"
"Pravděpodobně se snaží najít stopu. V noci proslídila celé město. Rosalie ji stopovala přes letiště, všechny silnice kolem města, školu… ona se snaží něco vyšťárat, Bello, ale to se jí nepodaří."
"A víš jistě, že je Charlie v bezpečí?"
"Ano, Esme ho nespouští z dohledu. A my tam brzy budeme. Jestli se stopař dostane někam k Forks, tak ho dopadneme."
"Stýská se mi po tobě," zašeptala jsem.
"Já vím, Bello. Věř mi, já vím. Je to, jako kdybys s sebou vzala půlku mého já."
"Tak přijeď a vezmi si ji zpátky," pobízela jsem ho.
"Brzy, jak to jen půjde. Napřed ti zajistím bezpečí." Jeho hlas byl tvrdý.
"Miluju tě," připomněla jsem mu.
"Věřila bys tomu, že navzdory všemu, čím jsem tě donutil projít, tě taky miluju?"
"Ano, skutečně, věřila."
"Brzy si pro tebe přijedu."
"Budu čekat."
Jakmile telefon zmlkl, mrak deprese se nade mnou zase začal zatahovat.
Otočila jsem se, abych vrátila telefon Alici, a našla jsem je s Jasperem skloněné nad stolem, kde Alice něco kreslila na kousek hotelového dopisního papíru. Opřela jsem se o zadní stranu pohovky a dívala se jí přes rameno.
Kreslila místnost: dlouhou, pravoúhlou, s užší, čtvercovou částí vzadu. V místnosti byla podlaha z dřevěných prken, položených podélně. Dolů po stěnách vedly čáry označující praskliny v zrcadlech. A pak, ve výšce pasu, dlouhý pruh obepínající stěny. Ten pruh, o kterém Alice říkala, že je zlatý.
"To je baletní studio," řekla jsem, jak jsem najednou rozeznala povědomé tvary.
Podívali se na mě překvapeně.
"Ty tuhle místnost znáš?" Jasperův hlas zněl klidně, ale byl v něm spodní tón, který jsem nedokázala identifikovat. Alice sklonila hlavu ke své práci, její ruka teď letěla po papíře, na zadní stěně nabíral obrysy nouzový východ, stereo a televize stály na nízkém stolku vpředu v pravém rohu.
"Vypadá to jako místo, kam jsem chodila na hodiny tance - když mi bylo osm nebo devět. Mělo úplně stejný tvar," dotkla jsem se stránky, kde vybíhala čtvercová část vzadu. "Tam byly sprchy. Ale stereo bylo tady," ukázala jsem do levého rohu, "bylo starší a nebyla tam televize. V čekárně bylo okno - z téhle perspektivy by jím bylo vidět do místnosti."
Alice a Jasper na mě zírali.
"Víš jistě, že je to ta samá místnost?" zeptal se Jasper, stále klidný.
"Ne, vůbec ne - předpokládám, že většina tanečních studií vypadá stejně - zrcadla, tyč," kreslila jsem prstem podél baletní tyče přes zrcadla. "To jenom ten obrys mi připadal povědomý," dotkla jsem se dveří, umístěných přesně na stejném místě, jako byly ty, které jsem si pamatovala.
"Máš nějaký důvod, proč bys tam teď šla?" zeptala se Alice a prolomila mé snění.
"Ne, nebyla jsem tam skoro deset let. Byla jsem příšerná tanečnice - na vystoupení mě vždycky strkali dozadu," přiznala jsem.
"Takže mezi tím studiem a tebou už neexistuje žádná spojitost?" zeptala se Alice naléhavě.
"Ne, myslím, že už ani nepatří tehdejšímu majiteli. Jsem si jistá, že je to jenom další taneční studio, může být kdekoliv."
"Kde bylo to studio, kam jsi chodila?" zeptal se Jasper nedbale.
"Bylo hned za rohem maminčina domu, chodila jsem tam po škole…," řekla jsem a můj hlas odumřel. Neušel mi pohled, který si vyměnili.
"Takže tady ve Phoenixu?" Jeho hlas byl stále nedbalý.
"Ano," zašeptala jsem. "Ulice Padesátá osmá a Kaktusová."
Všichni jsme mlčky seděli a dívali se na kresbu.
"Alice, je ten telefon bezpečný?"
"Ano," ujistila mě. "To číslo by prostě vedlo zpátky do Washingtonu."
"Tak ho můžu použít, abych zavolala mamce."
"Myslela jsem, že je na Floridě."
"To je - ale brzy se vrátí, a nemůže se vrátit do toho domu, jestli…" Hlas se mi zachvěl. Napadlo mě, co říkal Edward o té červenovlasé ženské u Charlieho domu, ve škole, kde budou moje záznamy.
"Jak ji chceš zastihnout?"
"Nemají pevnou linku jinde než doma - máma si pravidelně vyzvedává vzkazy."
"Jaspere?" zeptala se Alice.
Zamyslel se nad tím. "Myslím, že to nemůže nijak ublížit - dej pozor, abys neřekla, kde jsi, samozřejmě."
Nedočkavě jsem sáhla po telefonu a vytočila známé číslo. Zazvonilo to čtyřikrát a pak jsem slyšela maminčin živý hlas, který mi řekl, abych jí zanechala vzkaz.
"Mami," řekla jsem po pípnutí, "to jsem já. Poslyš, potřebuju, abys něco udělala. Je to důležité. Jakmile dostaneš tenhle vzkaz, zavolej mi na tohle číslo," Alice už byla vedle mě a psala mi číslo na spodní stranu svého obrázku. Přečetla jsem ho pečlivě, dvakrát. "Prosím tě, nejezdi nikam, dokud si se mnou nepromluvíš. Neboj, jsem v pořádku, ale musím s tebou okamžitě mluvit, bez ohledu na to, jak pozdě dostaneš tenhle vzkaz, ano? Mám tě ráda, mami, ahoj." Zavřela jsem oči a modlila se celou svou silou, aby ji žádná nepředvídaná změna plánu nepřivedla domů dřív, než dostane můj vzkaz.
Posadila jsem se na pohovku, uždibovala jsem z talíře se zbylým ovocem, v očekávání dlouhého večera. Napadlo mě, že zavolám Charliemu, ale nebyla jsem si jistá, jestli teď bude doma, nebo ne. Soustředila jsem se na televizi, hledala jsem zprávy o Floridě nebo o jarní přípravě - zajímaly mě stávky, hurikány nebo teroristické útoky - cokoliv, co by je mohlo poslat domů dřív.
Nesmrtelnost s sebou musí nést taky nekonečnou trpělivost. Ani Jasper, ani Alice, jak se zdálo, nepociťovali potřebu něco dělat. Alice chvíli kreslila neurčitý náčrt temného pokoje ze svého vidění, kolik jenom mohla vidět ve světle televize. Ale když byla hotová, prostě seděla a dívala se na prázdné stěny nestárnoucíma očima. Jasper také neměl žádné nutkání přecházet po místnosti, nakukovat ven zpoza závěsů anebo s křikem vyběhnout ze dveří, jako já.
Musela jsem na pohovce usnout, jak jsem čekala, až telefon znovu zazvoní. Dotek Aliciny chladné ruky mě krátce probudil, jak mě nesla do postele, ale okamžitě jsem zase upadla do nevědomí, ještě než se moje hlava dotkla polštáře.

19. Loučení 1. část

19. prosince 2009 v 16:58 | Zewla |  Stmívání- kniha1.
Charlie na mě čekal. Všechna světla v domě svítila. V hlavě jsem měla prázdno, jak jsem se snažila vymyslet způsob, jak to navléknout, aby mě nechal odjet. Tohle nebude příjemné.
Edward pomalu zastavil, zůstal o dobrý kus dál za mým autem. Všichni tři byli maximálně bdělí, seděli na sedadlech strnule, jako by spolkli pravítko, a naslouchali každému zvuku v lese, prohlíželi každý stín, zachytávali každý pach, hledali něco, co není v pořádku. Motor ztichl a já jsem seděla bez hnutí, zatímco oni stále naslouchali.
"Není tady," řekl Edward napjatě. "Pojďme."
Emmett se natáhl, aby mi pomohl dostat se z pásů. "Neboj, Bello," řekl tichým, ale veselým hlasem, "postaráme se o to tady rychle."
Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí, když jsem se dívala na Emmetta. Sotva jsem ho znala, a přesto mi myšlenka na to, že nevím, jestli ho po dnešní noci ještě někdy uvidím, naháněla úzkost. Věděla jsem, že tohle je jenom slabý odvar loučení, které budu muset přežít v příští hodině, a rozbrečela jsem se z toho.
"Alice, Emmette." Edwardův hlas byl rozkazem. Vyklouzli v tichosti do tmy a okamžitě zmizeli. Edward mi otevřel dveře a vzal mě za ruku, pak mě vtáhl do ochranného krytu své náruče. Vedl mě rychle k domu, jeho oči pořád těkaly nocí.
"Patnáct minut," varoval šeptem.
"To zvládnu." Popotáhla jsem nosem. Moje slzy mi daly inspiraci.
Zastavila jsem se na verandě a vzala mu obličej do dlaní. Prudce jsem se mu podívala do očí.
"Miluju tě," řekla jsem tichým, intenzivním hlasem. "Vždycky tě budu milovat, bez ohledu na to, co se teď stane."
"Tobě se nic nestane, Bello," řekl stejně prudce.
"Jenom se drž plánu, ano? Zachovej mi Charlieho v bezpečí. Po tom, co teď provedu, mě nebude mít moc rád, a já chci mít šanci později se mu za to omluvit."
"Jdi dovnitř, Bello, musíme si pospíšit." Jeho hlas byl naléhavý.
"Jednu věc," zašeptala jsem vášnivě. "Neposlouchej nic z toho, co dneska večer budu říkat!" Nakláněl se, a tak jediné, co mi zbývalo, bylo natáhnout se na špičky a políbit ho na překvapené, zmrzlé rty se vší silou, které jsem byla schopna. Pak jsem se otočila a kopla do dveří, aby se otevřely.
"Jdi pryč, Edwarde!" křičela jsem na něj, vběhla dovnitř a zabouchla dveře před jeho stále šokovaným obličejem.
"Bello?" Charlie čekal v obývacím pokoji, už stál na nohách.
"Nech mě být!" zakřičela jsem na něj přes slzy, které teď tekly bez přestání. Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, práskla za sebou dveřmi a zamkla je. Běžela jsem k posteli, mrskla jsem sebou na podlahu, abych našla cestovní tašku. Sáhla jsem rychle pod matraci a vytáhla zauzlovanou starou ponožku, která obsahovala mou tajnou zásobu hotových peněz.
Charlie zabouchal na dveře.
"Bello, jsi v pořádku? Co se děje?" Jeho hlas byl vystrašený.
"Jedu domů," zakřičela jsem, můj hlas se zlomil přesně na správném místě.
"On ti ublížil?" Jeho hlas se zabarvoval hněvem.
"Ne!" zaječela jsem o pár oktáv výš. Otočila jsem se k prádelníku, a Edward už tam byl, tiše vytahoval náruče náhodně nabraného šatstva a házel mi je.
"On se s tebou rozešel?" Charlie byl zmatený.
"Ne!" zaječela jsem, trochu zadýchaně, jak jsem cpala všechno do tašky. Edward mi hodil obsah dalšího šuplíku. Taška už teď byla pořadně plná.
"Co se stalo, Bello?" Charlie křičel přes dveře, znovu bouchal.
"Já jsem se rozešla s ním!" zakřičela jsem zpět, škubajíc za zip na tašce. Edwardovy schopné ruce mě odstrčily a hladce ho zapnuly. Položil mi popruh opatrně přes rameno.
"Budu v náklaďáku - běž!" zašeptal a postrčil mě ke dveřím. Zmizel oknem.
Odemkla jsem dveře a hrubě jsem se procpala kolem Charlieho, bojujíc s těžkou taškou, jak jsem běžela po schodech.
"Co se stalo?" křičel. Byl hned za mnou. "Myslel jsem, že ho máš ráda?"
V kuchyni mě chytil za loket. Ačkoliv byl stále udivený, jeho sevření bylo pevné.
Otočil mě, abych mu viděla do očí, a já jsem v jeho obličeji viděla, že nemá naprosto v úmyslu nechat mě odejít. Napadla mě jenom jedna úniková cesta, a ta znamenala ublížit mu tolik, že jsem se nenáviděla jenom za to, že nad tím uvažuju. Ale neměla jsem čas a musela jsem ho udržet v bezpečí.
Pohlédla jsem na svého otce, čerstvé slzy v očích nad tím, co jsem se chystala udělat.
"Já ho mám ráda - a to je ten problém Já už tohle nedokážu! Už tady nemůžu zapustit víc kořenů! Nechci skončit jako v pasti v tomhle hloupém, nudném městě jako máma! Neudělám tu samou pitomou chybu jako ona. Nenávidím to tu - nezůstanu tu už ani minutu!"
Jeho ruka spadla z mé paže, jako kdybych ho zabila elektrickým proudem. Otočila jsem se od jeho šokovaného, zraněného obličeje a namířila ke dveřím.
"Bells, teď nemůžeš odejít. Je tma," zašeptal za mnou.
Neotočila jsem se. "Vyspím se v autě, když budu unavená."
"Tak počkej ještě týden," prosil, stále otřesený. "Tou dobou se Renée vrátí."
Tohle mě úplně vykolejilo. "Cože?"
Charlie pokračoval horlivě, téměř blábolil úlevou, že váhám. "Volala mi, když jsi byla pryč. Na Floridě jim to tak nejde, a jestli se Phil neupíše do konce týdne, vrátí se zpátky do Arizony. Asistent trenéra v Sidewinders říkal, že by mohli mít místo pro dalšího hráče."
Zavrtěla jsem hlavou, snažila se posbírat své teď zmatené myšlenky. S každou sekundou, která uplynula, byl Charlie vystaven většímu nebezpečí.
"Mám klíče," zamumlala jsem a vzala za kliku. Byl příliš blízko, jednu ruku nataženou ke mně, obličej omráčený. Nemohla jsem ztrácet další čas hádkou s ním. Musím mu ublížit ještě víc.
"Jenom mě nech jít, Charlie," opakovala jsem matčina poslední slova, když před tolika lety vycházela těmi samými dveřmi. Pronesla jsem je tak hněvivě, jak jen jsem svedla, a rozrazila jsem dveře. "Nepovedlo se to, jasné? Já prostě vážně Forks nenávidím!"
Moje krutá slova odvedla svou práci - Charlie zůstal na prahu jako přimrazený, ohromený, zatímco já jsem utíkala do noci. Prázdný dvůr mi naháněl strašlivou hrůzu. Běžela jsem divoce k náklaďáčku a představovala si, že mám v patách temný stín. Hodila jsem tašku na korbu a škubnutím otevřela dveře. Klíček čekal v zapalování.
"Zavolám ti zítra!" zakřičela jsem a ze všeho na světě nejvíc jsem si přála, abych mu hned zítra mohla všechno vysvětlit, ale věděla jsem, že to nikdy nedokážu. Nastartovala jsem motor a s rachotem vyjela.
Edward mě vzal za ruku.
"Zastav," řekl, když dům i s Charliem zmizeli za námi.
"Můžu řídit," řekla jsem přes slzy, které se mi kutálely po tvářích.
Jeho dlouhé ruce mě nečekaně popadly kolem pasu, jeho noha odstrčila mou z plynového pedálu. Přetáhl si mě přes klín, sundal mi ruce z volantu a najednou byl na sedadle řidiče. Náklaďáček se neodchýlil ani o centimetr.
"Netrefíš k nám," vysvětlil.
Najednou se za námi zablýskla světla. Vystrašeně jsem se koukla zadním oknem ven.
"To je jen Alice," uklidňoval mě. Vzal mě zase za ruku.
Pořád jsem v duchu viděla Charlieho stát ve dveřích. "Stopař?"
"Slyšel konec tvého představení," pronesl Edward chmurně.
"Charlie?" optala jsem se v úděsu.
"Stopař následoval nás. Teď běží za námi."
Ztuhla jsem.
"Dokážeme mu ujet?"
"Ne." Ale při tom slově zrychlil. Motor náklaďáčku na protest zabrumlal.
Můj plán už se najednou nezdál být tak skvělý.
Zírala jsem dozadu na Alicina světla, když se náklaďák otřásl a za oknem vyskočil temný stín.
Můj výkřik, při kterém tuhla krev v žilách, trval zlomek vteřiny, než mi Edward rukou zacpal pusu.
"To je Emmett!"
Uvolnil mi pusu a ovinul mi paži kolem pasu.
"Je to v pořádku, Bello," slíbil. "Budeš v bezpečí."
Ujížděli jsme rychle tichým městem na severní dálnici.
"Nevšiml jsem si, že jsi tak znuděná životem na maloměstě," prohodil ledabyle a já jsem věděla, že se mě snaží rozptýlit. "Zdálo se, že sis tu zvykla celkem slušně - obzvlášť poslední dobou. Možná jsem si jenom lichotil, že ti zpestřuju život tady."
"Bylo to ode mě ošklivé," přiznala jsem, ignorujíc jeho pokus o obveselení, a dívala se dolů na kolena. "Stejnou věc mu totiž řekla máma, když ho opouštěla. Dalo by se říct, že to ode mě byla rána pod pás."
"Neboj. On ti odpustí." Pousmál se, ačkoliv pouze ústy, ne očima.
Zírala jsem na něj zoufale a on viděl neskrývanou paniku v mých očích.
"Bello, všechno bude v pořádku."
"Ale nebude to v pořádku, když nebudu s tebou," zašeptala jsem.
"Za pár dní se zase sejdeme," řekl a objal mě těsněji. "Nezapomínej, že to byl tvůj nápad."
"Byl to nejlepší nápad - samozřejmě, že byl můj."
Odpověděl neradostným úsměvem, který okamžitě zmizel.
"Proč se to stalo?" zeptala jsem se a hlas se mi zajíkl. "Proč já?"
Zíral temně na silnici před sebou. "Je to moje vina - byl jsem blázen, že jsem tě takhle ohrozil." Hněv v jeho hlasu byl namířený dovnitř.
"Tak jsem to nemyslela," opáčila jsem. "Byla jsem tam, no a co. Těm druhým dvěma to bylo jedno. Proč se ten James rozhodl, že mě zabije? Všude jsou tu lidi, tak proč zrovna já?"
Zaváhal, chvíli přemýšlel, než odpověděl.
"Dnes večer jsem se mu pořádně podíval do mysli," začal tichým hlasem. "Nejsem si jistý, jestli je něco, co bych mohl udělat, abych tomu zabránil, jakmile tě jednou spatřil. Je to částečně tvoje vina," jeho hlas byl ironický. "Kdybys nevoněla tak šíleně sladce, možná by se nevzrušoval. Ale když jsem tě bránil… no, tím se to o moc zhoršilo. Není zvyklý na to, že mu někdo klade odpor, bez ohledu na to, o jak nevýznamnou věc jde. Považuje se za lovce a nic jiného ho nezajímá. Jeho existence se točí jen kolem stopování a jediné, co žádá od života, je výzva. Najednou jsme mu představili krásnou výzvu - velký klan silných bojovníků se celý semkne, aby ochránil jeden zranitelný článek. Nevěřila bys, v jaké euforii teď je. Je to jeho oblíbená hra a my jsme mu teď do ní vnesli tolik vzrušení, že to ještě nikdy nezažil." Jeho tón byl plný znechucení.
Na chvíli se odmlčel.
"Ale kdybych se držel stranou, byl by tě zabil hned na místě," řekl s beznadějným zoufalstvím.
"Myslela jsem… že ostatním nevoním stejně… jako voním tobě," řekla jsem váhavě.
"Nevoníš. Ale to přesto neznamená, že pro ně pro všechny nejsi pokušením. Kdybys byla přitažlivá pro stopaře - nebo kohokoli z nich - stejným způsobem, jako jsi přitažlivá pro mě, znamenalo by to boj přímo tam."
Otřásla jsem se.
"Myslím, že teď nemám na vybranou, musím ho zabít," zamumlal. "Carlisleovi se to nebude líbit."
Slyšela jsem, jak pneumatiky přejíždějí most, ačkoliv jsem v té tmě neviděla řeku. Věděla jsem, že se blížíme. Musela jsem se ho zeptat hned.
"Jak můžeš zabít upíra?"
Pohlédl na mě s nečitelnýma očima a jeho hlas byl najednou ochraptělý. "Jediný způsob, jak si být jistý, je roztrhat ho na kusy a ty kusy pak spálit."
"A ti druzí dva budou bojovat s ním?"
"Ta žena ano. Nejsem si jistý ohledně Laurenta. Nemají moc silné pouto - on je s nimi jen proto, že je to pro něj výhodné. Na louce se za Jamese styděl…"
"Ale James a ta žena - oni se pokusí zabít tebe?" zeptala jsem se a v krku jsem měla sucho.
"Bello, neopovažuj se marnit čas tím, že si o mě budeš dělat starosti. Tvojí jedinou starostí je, jak se udržet v bezpečí a - prosím, moc tě prosím - snaž se nejednat bezhlavě."
"Pořád nás sleduje?"
"Ano. Na dům ovšem nezaůtočí. Ne dnes v noci."
Odbočil na neviditelnou příjezdovou cestu, Alice následovala za ním.
Dojeli jsme přímo k domu. Uvnitř svítila světla, les obklopující dům byl stejně neproniknutelně černý. Emmett mi otevřel dveře, ještě než náklaďáček zastavil; vytáhl mě ze sedadla, přimáčkl mě jako fotbalový míč na svou širokou hruď a proběhl se mnou dveřmi.
Vpadli jsme do velkého bílého pokoje, Edward a Alice po našem boku. Byli tam všichni, už stáli při zvuku našeho příjezdu; Laurent stál uprostřed. Slyšela jsem hluboko v Emmettově hrdle burácet tiché bručení, jak mě postavil vedle Edwarda.
"Stopuje nás," oznámil Edward a pohlédl uhrančivě na Laurenta.
Laurentův obličej byl nešťastný. "Toho jsem se bál."
Alice přitančila vedle Jaspera a něco mu zašeptala do ucha; rty se jí přitom rychle chvěly. Společně vyběhli po schodech. Rosalie se na ně dívala a pak se rychle postavila vedle Emmetta. Její krásné oči prudce žhnuly a - když mimoděk bleskly do mého obličeje - byly rozzuřené.
"Co udělá?" zeptal se Carlisle Laurenta mrazivým tónem.
"Je mi líto," odpověděl Laurent. "Bál jsem se, když ji tamhle váš chlapec bránil, že ho to vyprovokuje."
"Dokážete ho zastavit?"
Laurent zavrtěl hlavou. "Nic Jamese nezastaví, jakmile jednou vyrazil."
"My ho zastavíme," slíbil Emmett. Nebylo pochyb, jak to myslel.
"Nedokážete ho srazit. Za svých tři sta let jsem ještě neviděl nikoho podobného. Je absolutně smrtonosný. Proto jsem se přidal k jeho smečce."
Jeho smečce, pomyslela jsem si, samozřejmě. Předváděné vůdcovství na mýtině bylo právě jenom předváděné.
Laurent vrtěl hlavou. Pohlédl na mě, zmatený, a zpátky na Carlislea. "Jste si jistý, že to stojí za to?"
Edwardův rozzuřený řev naplnil místnost; Laurent se přikrčil.
Carlisle se podíval vážně na Laurenta. "Obávám se, že si musíte vybrat."
Laurent pochopil. Na chvíli rozvažoval. Jeho oči se dívaly do všech obličejů a nakonec přejely po světlé místnosti.
"Jsem zmatený životem, který jste si tu vytvořili. Ale do tohohle se nebudu plést. Nechovám k nikomu z vás žádné nepřátelství, ale proti Jamesovi nepůjdu. Myslím, že se vydám na sever - k tomu klanu v Denali." Zaváhal. "Nepodceňujte Jamese. Má brilantní myšlení a jeho smysly nemají sobě rovné. V lidském světě se stejně jako vy pohybuje jako ryba ve vodě a nepůjde na vás bez rozmyslu… Je mi líto, co se tady rozpoutalo. Opravdu líto." Sklonil hlavu, ale viděla jsem, jak po mně vrhl další zmatený pohled.
"Jděte v pokoji," byla Carlisleova formální odpověď.
Laurent se kolem sebe znovu dlouze rozhlédl a pak spěchal ven ze dveří.
Ticho netrvalo ani vteřinu.
"Jak blízko?" Carlisle pohlédl na Edwarda.
Esme už byla v pohybu; její ruka se dotkla nenápadné klávesnice na zdi a přes skleněnou stěnu se s vrzáním přetáhly těžké kovové rolety. Civěla jsem.
"Asi tři míle za řekou, krouží kolem, aby se sešel s tou ženou."
"Jaký je plán?"
"Svedeme ho ze stopy a pak ji Jasper s Alicí rychle odvezou na jih."
"A pak?"
Edwardův tón byl smrtelný. "Jakmile bude Bella z dosahu, ulovíme ho."
"Obávám se, že jinou možnost nemáme," souhlasil Carlisle, jeho obličej byl ponurý.
Edward se otočil na Rosalii.
"Běž s ní nahoru a vyměňte si oblečení," poručil. Zírala na něj s nepříčetným, nevěřícím výrazem.
"Proč zrovna já?" zasyčela. "Co ona pro mě znamená? Jenom hrozbu - nebezpečí, do kterého ses rozhodl, že nás všechny zatáhneš?"
Couvla jsem z jedu v jejím hlase.
"Rose…" zašeptal Emmett a položil jí ruku na rameno. Setřásla ji.
Ale já jsem se dívala pozorně na Edwarda, znala jsem jeho náturu, bála se jeho reakce.
Překvapil mě. Podíval se pryč od Rosalie, jako kdyby nic neřekla, jako kdyby neexistovala.
"Esme?" zeptal se klidně.
"Samozřejmě," zašeptala Esme.
Ve zlomku vteřiny stála vedle mě, popadla mě do náruče a vyběhla po schodech, než jsem mohla šokovaně zalapat po dechu.
"Co to děláme?" zeptala jsem se sípavě, když mě postavila v tmavém pokoji někde v prvním patře.
"Snažíme se zmást pachovou stopu. Nebude to fungovat dlouho, ale mohlo by ti to pomoct dostat se odsud." Slyšela jsem, jak její šaty padají na podlahu.
"Myslím, že mi to nebude…" zaváhala jsem, ale její ruce mi najednou přetahovaly tričko přes hlavu. Rychle jsem se sama svlékla z džínů. Podala mi něco, připadalo mi to jako košile. Snažila jsem se strčit paže do správných otvorů. Jakmile jsem byla hotová, podala mi svoje kalhoty. Škubavě jsem si je navlékla, ale nemohla jsem prostrčit dole nohy; byly moc dlouhé. Obratně ohrnula několikrát lemy, abych se mohla postavit. Mezitím už se nějak nasoukala do mých věcí. Táhla mě zpátky ke schodům, kde stála Alice, v jedné ruce malou koženou tašku. Každá mě popadla za loket a napůl mě nesly, jak letěly dolů po schodech.
Zdálo se, že dole už bylo v naší nepřítomnosti všechno nachystáno. Edward a Emmett byli připraveni k odchodu, Emmett nesl přes rameno na pohled těžký batoh. Carlisle podával něco malého Esme. Otočil se a tu samou věc podal Alici - byl to malý stříbrný mobilní telefon.
"Esme a Rosalie pojedou v tvém náklaďáku, Bello," řekl mi, jak je rozdával. Přikývla jsem, pohlédla opatrně na Rosalii. Měřila si Carlislea naštvaným pohledem.
"Alice, Jaspere - vezměte si mercedes. Na jihu budete potřebovat tmavý odstín."
Také přikývli.
"My si bereme džíp." Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že Carlisle má v úmyslu jít s Edwardem. Najednou jsem si uvědomila, s bodnutím strachu, že uspořádali loveckou výpravu.
"Alice," zeptal se Carlisle, "spolknou návnadu?"
Všichni se dívali na Alici, jak zavřela oči a byla neuvěřitelně strnulá.
Nakonec oči otevřela. "On bude stopovat vás. Žena půjde po stopě náklaďáčku. Potom bychom měli být schopni odjet." Její hlas byl jistý.
"Tak jdeme," vydal se Carlisle ke kuchyni.
Ale Edward stál okamžitě vedle mě. Chytil mě do svého železného objetí a přitiskl mě k sobě. Zdálo se, jako by si nevšímal toho, že se jeho rodina dívá, když přitáhl můj obličej k svému a zvedl mě z podlahy. Na kratičkou vteřinu mě políbil tvrdými ledovými rty. Pak to bylo pryč. Postavil mě, můj obličej stále v dlaních, a vpíjel se do mě pohledem svých zářivých očí.
Jeho oči byly bez výrazu, podivně mrtvé, jak se otočil.
A pak byli pryč.
My jsme tam stáli, ostatní se dívali stranou, když mi tiše tekly slzy po obličeji.
Okamžik ticha se protahoval a pak Esme zavibroval v ruce telefon. Bleskurychle ho zvedla k uchu.
"Teď," řekla. Rosalie se vykradla předními dveřmi bez dalšího pohledu směrem ke mně, ale Esme mě pohladila po tváři, jak šla kolem.
"Dávej na sebe pozor." Její zašeptání zůstalo viset ve vzduchu, jak vyklouzly ze dveří. Uslyšela jsem, jak můj náklaďáček burácivě nastartoval, a pak vše zase utichlo.
Jasper a Alice čekali. Alicin telefon se zdál být u jejího ucha dřív, než zabzučel.
"Edward říká, že žena je Esme na stopě. Dojdu pro auto." Zmizela ve stínech stejným způsobem jako Edward.
Podívali jsme se s Jasperem na sebe. Stál ode mě na celou délku haly… byl opatrný.
"Nemáš pravdu, víš," řekl tiše.
"Cože?" zajíkla jsem se.
"Dokážu poznat, co teď cítíš - a ty za to stojíš."
"Nestojím," zamumlala jsem. "Jestli se jim něco stane, nebude to k ničemu."
"Nemáš pravdu," opakoval a laskavě se na mě usmál.
Nic jsem neslyšela, ale pak Alice vstoupila předními dveřmi a přišla ke mně s pažemi nataženými.
"Můžu?" zeptala se.
"Jsi první, kdo se mě ptá na dovolení," usmála jsem se ironicky. Zvedla mě do svých štíhlých paží stejně snadno jako Emmett, aby mě ochránila jako štít, a všichni tři jsme vyrazili ze dveří, světla za námi zůstala rozsvícená.

18. Lov 1. část

19. prosince 2009 v 16:56 | Zewla |  Stmívání- kniha1.

Vynořovali se z kraje lesa po jednom, v několikametrových rozestupech. První muž, který se na pasece objevil, okamžitě ustoupil zpátky a umožnil tak druhému muži - vysokému, tmavovlasému - aby se postavil do čela a jasně tak dal najevo, kdo smečku vede. Třetí byla žena; na tu vzdálenost jsem viděla jenom to, že má vlasy v neuvěřitelném odstínu červené.
Semkli se do řady a pak obezřetně pokračovali k Edwardově rodině. Prokazovali přitom přirozenou úctu smečky predátorů, která se střetne s větší, neznámou skupinou svého druhu.
Když se přiblížili, viděla jsem, jak se liší od Cullenových. Jejich chůze se podobala chůzi kočičí, drželi tělo tak, jako by soustavně byli připravení se přikrčit a provést výpad. Byli oblečení jako obyčejní výletníci: v džínách a neformálních košilích na knoflíky z těžkých, nepromokavých látek. Oblečení ovšem měli odrbané z častého nošení a byli bosi. Oba muži měli krátce střižené vlasy, ale zářivé oranžové vlasy ženy byly plné listí a smetí z lesa.
Jejich pronikavé oči si opatrně měřily upravenější, městský zjev Carlisleův, kterému po bocích stáli Emmett a Jasper a který rezervovaně udělal pár kroků vpřed, aby je pozdravil. Bez jakékoli zjevné komunikace mezi sebou se všichni napřímili do uvolněnějšího, vzpřímeného postoje.
Muž vpředu byl rozhodně nejkrásnější, jeho pleť měla přes typickou bledost olivový nádech, jeho vlasy byly zářivě černé. Byl střední postavy; s tvrdými svaly, samozřejmě, ale s Emmettovou muskulaturou se nemohl rovnat. Usmíval se uvolněně a odhaloval přitom dvě řady zářivě bílých zubů.
Žena byla divočejší, její oči neklidně těkaly mezi muži, kteří stáli proti ní, a volným seskupením kolem mé osoby; rozcuchané vlasy se jí chvěly v lehkém větříku. Její držení těla bylo jasně kočičí. Ten druhý muž se nenápadně držel za nimi, byl štíhlejší než vůdce, jeho světlé hnědé vlasy a pravidelné rysy nebyly nijak zajímavé. Ale jeho oči, ačkoliv byly naprosto klidné, se jaksi zdály nejostražitější.
Také jejich oči byly jiné. Ne zlaté nebo černé, jak bych čekala, ale temně červené barvy, která byla znepokojivá a zlověstná.
Tmavovlasý muž, stále s úsměvem na rtech, předstoupil před Carlislea.
"Mysleli jsme, že slyšíme hru," řekl uvolněným hlasem s lehoučkým francouzským přízvukem. "Já jsem Laurent, a tohle jsou Victoria a James." Ukázal na upíry vedle sebe.
"Já jsem Carlisle, tohle je moje rodina. Emmett a Jasper, Rosalie, Esme a Alice, Edward a Bella," ukazoval na nás po skupinkách, schválně nepoutal pozornost k jednotlivcům. Cítila jsem šok, když vyslovil moje jméno.
"Máte místo pro pár dalších hráčů?" zeptal se Laurent společensky.
Carlisle se přizpůsobil Laurentovu přátelskému tónu. "Vlastně jsme zrovna končili. Ale určitě bychom měli zájem někdy příště. Plánujete zůstat v oblasti dlouho?"
"Máme namířeno na sever, ale byli jsme zvědaví, chtěli jsme vědět, kdo je tu poblíž. Už dlouho jsme nepotkali žádnou společnost."
"No, tato oblast je obvykle prázdná kromě nás a příležitostných návštěvníků, jako jste vy."
Napjatá atmosféra se pomalu změnila v uvolněnou konverzaci; předpokládám, že Jasper použil svůj zvláštní dar, aby ovládl situaci.
"Jaké je vaše loviště?" zeptal se Laurent nenuceně.
Carlisle ignoroval předpoklad, který se v té otázce skrýval. "Tady Olympijské pohoří, příležitostně i Coast Ranges. Máme tady blízko trvalé bydliště. Nahoře nedaleko Denali je další trvalé osídlení podobné tomu našemu."
Laurent se zlehka zhoupl na patách.
"Trvalé? Jak se vám to daří?" V jeho hlasu byla upřímná zvědavost.
"Co kdybyste se s námi vrátili k nám domů, abychom si mohli pohodlně popovídat?" pozval je Carlisle. "Je to poněkud dlouhý příběh."
James a Victoria si vyměnili překvapený pohled při zmínce slova "domů", ale Laurent ovládal svůj výraz lépe.
"To zní velmi zajímavě, rádi přijímáme." Jeho úsměv byl dobrácký. "Celou cestu dolů z Ontaria jsme byli na lovu a ještě jsme ani neměli příležitost dát se trochu do pořádku." Jeho oči uznale přejely po Carlisleově uhlazeném vzezření.
"Prosím neurazte se, ale ocenili bychom, kdybyste v této oblasti nelovili. Musíme zůstat nenápadní, chápete," vysvětloval Carlisle.
"Samozřejmě." Laurent přikývl. "Rozhodně nechceme zasahovat do vašeho teritoria. Ostatně kousek od Seattlu jsme se stejně zrovna najedli," zasmál se. Po páteři mi přeběhl mráz.
"Ukážeme vám cestu, jestli chcete běžet s námi - Emmette a Alice, vy můžete jít s Edwardem a Bellou pro džíp," dodal Carlisle nenuceně.
Tři věci jako by se udaly současně, zatímco Carlisle mluvil. Moje vlasy se zvedly s lehkým větříkem, Edward ztuhl, a ten druhý muž, James, najednou zvedl hlavu a měřil si mě, nozdry rozšířené.
Všichni okamžitě znehybněli, když James kolébavě učinil krok vpřed a nahrbil se. Edward vycenil zuby, zaujal obranný postoj a z hrdla se mu vydralo šelmí zavrčení. Vůbec se to nepodobalo hravým zvukům, které jsem od něj slyšela dnes ráno; byl to ten nejhrozivější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, a od kořínků vlasů po paty mi přeběhlo chvění.
"Co je to?" zvolal Laurent s neskrývaným překvapením. Ani James, ani Edward neuvolnili své agresivní postoje. James se zlehka naklonil ke straně a Edward zareagoval úplně stejně.
"Ona je tu s námi." Carlisleovo pevné odmítnutí bylo namířeno k Jamesovi. Laurent asi nezachytil můj pach tak silně jako James, ale z jeho obličeje teď bylo vidět, že mu to došlo.
"Vy jste si přinesli svačinku?" zeptal se a zatvářil se nevěřícně, jak učinil bezděky krok vpřed.
Edward zavrčel ještě hrozivěji, drsně, jeho ret se ohrnul vysoko nad jeho blýskavé, vyceněné zuby. Laurent zase ustoupil zpátky.
"Říkal jsem, že je tu s námi," napomenul ho Carlisle tvrdým hlasem.
"Ale ona je člověk," protestoval Laurent. Ta slova nebyla vůbec agresivní, jenom udivená.
"Ano." Emmett, kterého po Carlisleově boku nešlo přehlédnout, se významně podíval na Jamese. James se pomalu napřímil ze svého nahrbení, ale nespouštěl ze mě oči, nozdry měl stále rozšířené. Edward zůstával přede mnou napjatý jako lev.
Když Laurent promluvil, jeho tón byl uklidňující - snažil se rozptýlit náhlou nepřátelskost. "Zdá se, že se o sobě navzájem máme hodně co učit."
"Je to tak." Carlisleův hlas byl stále chladný.
"Přesto bychom rádi přijali vaše pozvání." Jeho oči šlehly ke mně a zpátky na Carlislea. "A lidské dívce samozřejmě neublížíme. Nebudeme lovit ve vašem revíru, jak jsem řekl."
James pohlédl nevěřícně a s popuzením na Laurenta a vyměnil si další krátký pohled s Victorií, jejíž oči stále nervózně těkaly z obličeje na obličej.
Carlisle si na chviličku měřil Laurentův upřímný výraz, než promluvil. "Ukážeme vám cestu. Jaspere, Rosalie, Esme?" zavolal. Semkli se dohromady, aby na mě nebylo vidět. Alice stála okamžitě vedle mě a Emmett pomalu ustoupil, oči zkřížené s Jamesovými, jak couval k nám.
"Tak jdeme, Bello," Edwardův hlas byl tichý a ponurý.
Celou dobu jsem stála na tom místě, jako kdybych tam zapustila kořeny, byla jsem tak vyděšená, že jsem se nedokázala ani pohnout. Edward mě musel popadnout za loket a ostře mnou škubnout, aby prolomil můj trans. Alice a Emmett se drželi hned za námi, aby mě zakrývali. Klopýtala jsem vedle Edwarda, stále ochromená strachy. Neslyšela jsem, jestli hlavní skupina už odešla. Edwardova netrpělivost byla téměř hmatatelná, jak jsme odcházeli lidskou rychlostí na kraj lesa.
Jakmile jsme byli mezi stromy, Edward si mě přehodil přes rameno, aniž by porušil krok. Chytila jsem se ho co nejpevněji. Vyrazil a ostatní se mu drželi v patách. Držela jsem hlavu skloněnou, ale moje oči, vykulené strachem, se nechtěly zavřít. Ti tři se teď nořili do černého lesa jako přízraky. Pocit veselí, který se Edwarda při běhu obvykle zmocňoval, byl nahrazen zuřivostí, která ho spalovala a poháněla k ještě větší rychlosti. I když mě nesl na zádech, ostatní mu nestačili.
Doběhli jsme k džípu v nemožně krátkém čase a Edward sotva zpomalil, jak mě hodil na zadní sedadlo.
"Připoutej ji," poručil Emmettovi, který vklouzl vedle mě.
Alice už seděla na předním sedadle a Edward startoval motor. Ten naskočil a my jsme prudce couvli a udělali otočku, abychom byli čelem ke klikaté silnici.
Edward bručel něco moc rychle, abych tomu rozuměla, ale hodně to připomínalo chrlení nadávek.
Drkotavá cesta byla tentokrát mnohem horší a v té tmě ještě děsivější. Emmett s Alicí koukali postranními okny ven.
Dojeli jsme na hlavní silnici, a ačkoliv se naše rychlost zvýšila, viděla jsem mnohem lépe, kam jedeme. A měli jsme namířeno na jih, pryč od Forks.
"Kam jedeme?" ptala jsem se.
Nikdo neodpověděl. Nikdo se na mě ani nepodíval.
"Zatraceně, Edwarde! Kam mě to vezeš?"
"Musíme tě dostat pryč odsud - hodně daleko - hned," odpověděl s očima upřenýma na silnici. Tachometr ukazoval sto sedmdesát kilometrů v hodině.
"Otoč to! Musíš mě odvézt domů!" zakřičela jsem. Prala jsem se s tím hloupým upínacím systémem, tahala za popruhy.
"Emmette," řekl Edward výhružně.
A Emmett mi zajistil ruce ve svém ocelovém sevření.
"Ne! Edwarde! Ne, to nemůžeš udělat!"
"Musím, Bello, tak teď prosím tě mlč!"
"Nebudu! Musíš mě odvézt zpátky - Charlie zavolá FBI! Budou vyšetřovat celou tvoji rodinu - Carlislea a Esme! Budou muset odejít, navždycky se skrývat!"
"Uklidni se, Bello." Jeho hlas byl chladný. "To už jsme zažili."
"Ne kvůli mně, to ne! Nezničíš všechno kvůli mně!" Zuřivě jsem se prala, naprosto zbytečně.
"Edwarde, zajeď na stranu." Alice poprvé promluvila.
Střelil po ní tvrdým pohledem a pak zrychlil.
"Edwarde, promluvme si o tom."
"Ty to nechápeš," zařval v pocitu marnosti; nikdy jsem ho takhle neslyšela, ve stísněném prostoru džípu to bylo ohlušující. Tachometr se přiblížil ke sto devadesáti. "On je stopař, Alice, copak jsi to neviděla? Je to stopař!"
Cítila jsem, jak Emmett vedle mě ztuhl, a přemítala, proč na to slovo tak zareagoval. Pro ně tři znamenalo něco víc, než to znamenalo pro mě; chtěla jsem to pochopit, ale neměla jsem příležitost se zeptat.
"Zajeď na stranu, Edwarde." Alicin hlas byl mírný, ale ozýval se v něm tón autority, který jsem nikdy předtím neslyšela.
Tachometr se posunul nepatrně přes sto devadesát.
"Udělej to, Edwarde."
"Poslouchej mě, Alice. Já jsem mu viděl do hlavy. Stopování je jeho vášeň, jeho posedlost - a on ji chce, Alice - ji, obzvlášť. Začne lovit dnes večer."
"Neví, kde -"
Přerušil ji. "Jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než ve městě narazí na její pach? Jeho plán byl hotový, ještě než ta slova zazněla z Laurentových úst."
Zalapala jsem po dechu, protože jsem věděla, kam ho můj pach zavede. "Charlie! Nemůžeš ho tam nechat! Nemůžeš ho nechat!" Mlátila jsem do pásů.
"Má pravdu," řekla Alice.
Auto trochu zpomalilo.
"Jenom si na chvilku přehlédněme naše možnosti," přemlouvala ho Alice.
Auto znovu zpomalilo, zřetelněji, a pak jsme najednou s kvílením zastavili na krajnici. Vylítla jsem v popruzích a s plesknutím dopadla zpátky do sedadla.
"Žádné možnosti nemáme," zasyčel Edward.
"Já Charlieho neopustím!" křičela jsem.
"Zmlkni, Bello."
"Musíme ji vzít zpátky," promluvil konečně Emmett.
"Ne." Edward byl neoblomný.
"On se s námi nemůže rovnat, Edwarde. Nebude schopen se jí dotknout."
"On si počká."
Emmett se usmál. "Já umím taky čekat."
"Tys to neviděl - ty to nechápeš. Jakmile se jednou vydá na lov, není možné ho setřást. Museli bychom ho zabít."
Nezdálo se, že by Emmetta ta představa nějak rozhodila. "To je jedna možnost."
"I tu ženu. Ona je s ním. Když dojde na boj, jejich vůdce s nimi půjde taky."
"Nás je dost."
"Je tu ještě další možnost," řekla Alice tiše.
Edward se na ni zuřivě otočil a nepříjemně zavrčel. "Není - žádná - další - možnost!"
My s Emmettem jsme na něj oba šokované zírali, ale Alici to, zdá se, nepřekvapilo. Ticho trvalo dlouhou minutu, jak se Edward s Alicí navzájem měřili.
Já jsem ho prolomila. "Chce někdo slyšet můj plán?"
"Ne." Edward zavrčel. Alice se na něj nasupeně dívala, nakonec ji vyprovokoval.
"Poslouchej," prosila jsem ho. "Vezmeš mě zpátky."
"Ne," přerušil mě.
Dívala jsem se na něj a pokračovala. "Vezmeš mě zpátky. Povím tátovi, že chci jet domů do Phoenixu. Zabalím si věci. Počkáme, až se ten stopař bude dívat, a pak utečeme. Bude nás sledovat a nechá Charlieho na pokoji. Charlie na vaši rodinu nezavolá FBI. Pak mě vezmeš na jakékoliv zatracené místo, kam budeš chtít."
Zírali na mě, ohromeni.
"To vážně není špatný nápad." Emmettovo překvapení pro mě byla rozhodně urážka.
"To by mohlo fungovat - a my prostě nemůžeme nechat jejího otce bez ochrany. To víš," řekla Alice.
Každý se díval na Edwarda.
"Je to příliš nebezpečné - nechci ho v dosahu sta mil od ní."
Emmett byl mimořádně sebedůvěřivý. "Edwarde, přes nás se nedostane."
Alice se na chvilku zamyslela. "Nevidím ho útočit. Bude se snažit čekat, až ji necháme samotnou."
"Nebude mu trvat dlouho, než si uvědomí, že to se nestane."
"Žádám, abys mě odvezl domů." Snažila jsem se znít neústupně.
Edward si přitiskl prsty ke spánkům a pevně zavřel oči.
"Prosím," řekla jsem mnohem tišším hlasem.
Nevzhlédl. Když promluvil, jeho hlas byl vyčerpaný.
"Dnes večer odjedeš, ať to stopař uvidí, nebo ne. Řekneš Charliemu, že ve Forks už nevydržíš ani minutu. Vymysli si, co chceš, aby to na něj zafungovalo. Sbal si první věci, které ti padnou pod ruku, a pak sedni do náklaďáčku. Je mi jedno, co ti táta řekne. Máš patnáct minut. Slyšíš mě? Patnáct minut od chvíle, kdy překročíš práh domu."
Džíp s řevem naskočil a on auto otočil do protisměru, pneumatiky kvílely. Ručička tachometru začala stoupat.
"Emmette?" zeptala jsem se a podívala se významně na své ruce.
"Ach, promiň." Pustil mě.
Pár minut v tichosti uběhlo, bylo slyšet jen řev motoru. Pak Edward znovu promluvil.
"Uděláme to takhle. Až přijedeme k domu, tak jestli tam stopař nebude, já ji doprovodím ke dveřím. Pak má těch patnáct minut." Díval se na mě ve zpětném zrcátku. "Emmette, ty si vezmeš na starost okolí domu. Alice, ty si vezmeš náklaďáček. Já budu uvnitř tak dlouho jako ona. Až vyjde, vy dva vezmete džíp domů a povíte o všem Carlisleovi."
"Ani nápad," vpadl do toho Emmett. "Já zůstanu s tebou."
"Promysli to, Emmette. Nevíš, jak dlouho budu pryč."
"Dokud nevíme, kam až to zajde, já budu s tebou."
Edward si povzdechl. "Jestli tam stopař je," pokračoval ponuře, "pojedeme dál."
"Dojedeme tam dřív než on," prohlásila Alice přesvědčeně.
Edward to, zdá se, akceptoval. Ať byl jeho problém s Alicí jakýkoliv, teď o ní nepochyboval.
"Co uděláme s džípem?" zeptala se.
Jeho hlas měl tvrdé ostří. "Dovezeš ho domů."
"Ne, to nedovezu," řekla klidně.
Ten nesrozumitelný proud nadávek se zase spustil.
"Do mého náklaďáčku se všichni nevejdeme," zašeptala jsem.
Zdálo se, že mě Edward neslyšel.
"Myslím, že bys mě měl nechat jet samotnou," vydechla jsem ještě tišeji.
To slyšel.
"Bello, prosím tě, udělej to podle mého, aspoň jednou," procedil zaťatými zuby.
"Poslyš, Charlie není hlupák," protestovala jsem. "Jestli nebudeš zítra ve městě, bude mu to podezřelé."
"To je jedno. Zajistíme, aby byl v bezpečí, a to jediné je důležité."
"A co s tím stopařem? Viděl, jak jsi dneska reagoval. Dojde mu, že jsi se mnou, ať jsi kdekoliv."
Emmett se na mě podíval, znovu urážlivě překvapený. "Edwarde, poslechni ji," naléhal. "Myslím, že má pravdu."
"Ano, má," souhlasila Alice.
"To nemůžu udělat." Edwardův hlas byl mrazivý.
"Emmett by měl taky zůstat," pokračovala jsem. "Emmett mu rozhodně padl do oka."
"Cože?" Emmett se na mě otočil.
"Budeš na něj mít větší dopad, když zůstaneš," souhlasila Alice.
Edward na ni nevěřícně zíral. "Ty si myslíš, že bych ji měl nechat odjet samotnou?"
"Samozřejmě, že ne," řekla Alice. "Odvezu ji já s Jasperem."
"To nemůžu udělat," opakoval Edward, ale tentokrát zněla v jeho hlase stopa porážky. Logika na něj platila.
Snažila jsem se být přesvědčivá. "Potloukej se tu týden -" viděla jsem jeho výraz v zrcátku a opravila se - "pár dnů. Ať Charlie vidí, že jsi mě neunesl, a sveď toho Jamese na falešnou stopu. Ujisti se, že je naprosto mimo mou stopu. Pak za mnou přijeď. Vezmi to oklikou, samozřejmě, a pak Jasper s Alicí mohou jet domů."
Viděla jsem, že to začíná zvažovat.
"Kam mám přijet?"
"Do Phoenixu." Kam jinam.
"Ne. Uslyší, že tam máš namířeno," řekl netrpělivě.
"A ty to navlečeš tak, aby to vypadalo jako finta, samozřejmě. Bude vědět, že my víme, že nás poslouchá. Nikdy neuvěří, že skutečně jedu tam, kam říkám."
"Ona je ďábelská," zachechtal se Emmett.
"Ve Phoenixu je několik milionů lidí," informovala jsem ho.
"Není tak těžké najít telefonní seznam."
"Nepůjdu domů."
"Cože?" zeptal se, v hlasu nebezpečný tón.
"Jsem dost stará na to, abych si našla vlastní byt."
"Edwarde, já budu s ní," připomněla mu Alice.
"Co budeš ty dělat ve Phoenixu?" zeptal se kousavě.
"Zůstanu uvnitř."
"To se mi docela líbí." Emmett bezpochyby myslel na to, jak Jamese zahnat do kouta.
"Zmlkni, Emmette."
"Podívej, jestli se pokusíme ho dostat, zatímco ona bude stále nablízku, je mnohem větší pravděpodobnost, že někdo dojde k úhoně - buď ona, nebo ty, až se budeš snažit ji chránit. Ale když ho budeme mít samotného…" odmlčel se s pomalým úsměvem. Měla jsem pravdu.
Džíp se teď pomalu ploužil, jak jsme vjeli do města. Navzdory svým ramenatým řečem jsem cítila, jak mi na rukou vstávají chlupy. Myslela jsem na Charlieho, samotného v domě, a snažila se být statečná.
"Bello," Edwardův hlas byl velmi tichý. Alice a Emmett se dívali ze svých oken. "Jestli dopustíš, aby se ti cokoliv stalo - cokoliv - budu tě považovat za osobně odpovědnou. Rozumíš tomu?"
"Ano," polkla jsem.
Otočil se na Alici.
"Umí Jasper s tímhle zacházet?"
"Důvěřuj mu trochu, Edwarde. Vede si velmi, velmi dobře, když vezmeš všechno v úvahu."
"Umíš ty s tím zacházet?"
A půvabná malá Alice ohrnula rty v děsivé grimase a z hrdla se jí ozvalo zavrčení, že jsem se na sedadle přikrčila hrůzou.
Edward se na ni usmál. "Ale svoje názory si nech pro sebe," zamumlal náhle.

17. Hra 2. část

19. prosince 2009 v 16:54 | Zewla |  Stmívání- kniha1.
A pak jsme dojeli na konec silnice; stromy obestoupily džíp jako zelená stěna. Déšť se změnil v pouhé mrholení, které s každou vteřinou ustávalo, nebe se rozjasňovalo skrz mraky.
"Promiň, Bello, odsud musíme po svých."
"Víš co? Tak já tady prostě počkám."
"Co se stalo s tvou odvahou? Dnes ráno jsi byla mimořádná."
"Ještě jsem nezapomněla na posledně." Je možné, že to bylo teprve včera?
Obešel auto k mým dveřím jako žíznivá čára. Začal mě rozepínat.
"Já to udělám, ty jdi napřed," protestovala jsem.
"Hmmm…" zauvažoval, jak to rychle dokončil. "Zdá se, že ti budu muset napravit vzpomínku."
Než jsem mohla zareagovat, vytáhl mě z džípu a postavil mě na zem. Teď už sotva mžilo; Alice bude mít pravdu.
"Napravit mou vzpomínku?" zeptala jsem se nervózně.
"Něco takového." Pozorně se na mě zadíval, ale v očích mu vesele jiskřilo. Položil ruce na kapotu po obou stranách mé hlavy, naklonil se dopředu a přinutil mě tak přitisknout se zády na dveře. Naklonil se ještě blíž, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Neměla jsem kam uhnout.
"Teď mi řekni," vydechl a jenom jeho vůně narušovala můj myšlenkový proces, "čeho přesně se bojíš?"
"No, ehm, že narazím do stromu -" polkla jsem "- a umřu. A pak že mi bude špatně."
Potlačil úsměv. Pak sklonil hlavu dolů a svými chladnými rty se měkce dotkl důlku dole na mém krku.
"Pořád se ještě bojíš?" zašeptal mi do kůže.
"Ano," snažila jsem se soustředit. "Že narazím do stromu a že mi bude špatně."
Jeho nos si razil cestu po kůži mého krku ke špičce brady. Jeho studený dech mě šimral.
"Stromy," lapala jsem po dechu. "Nevolnost z pohybu."
Zvedl obličej, aby mě políbil na víčka. "Bello, snad si vážně nemyslíš, že bych narazil do stromu, viď že ne?"
"Ty ne, ale já bych mohla." V mém hlasu nebylo žádné přesvědčení. Zavětřil snadné vítězství.
Pomalu mě líbal dolů po tváři a zastavil se zrovna v koutku úst.
"Copak bych dovolil, aby ti strom ublížil?" Jeho rty se sotva otíraly o můj chvějící se spodní ret.
"Ne," vydechla jsem. Věděla jsem, že moje skvělá obrana má i druhý hlas, ale nějak jsem si ho nedokázala vybavit.
"Vidíš," jeho pootevřené rty se hýbaly na mých, "není čeho se bát, že ne?"
"Ne," vzdychla jsem a vzdala to.
Pak vzal můj obličej do svých rukou téměř hrubě a líbal mě doopravdy, jeho neústupné rty se tiskly k mým.
Pro moje chování skutečně neexistovala žádná omluva. O tom už jsem věděla svoje. A přesto jsem se nedokázala udržet a reagovala jsem přesně jako poprvé. Místo abych držela bez pohnutí, jsem natáhla paže, pevně mu je ovinula kolem krku a přitiskla jsem se k jeho tělu, které vzápětí zkamenělo. Povzdychla jsem si, rty pootevřené.
Zavrávoral dozadu a bez námahy prolomil mé sevření.
"Zatraceně, Bello!" lapal po dechu. "Ty budeš moje smrt, to přísahám."
Naklonila jsem se dopředu a opřela se rukama o kolena, abych neupadla.
"Ty jsi nezničitelný," zamumlala jsem a snažila se popadnout dech.
"To jsem si mohl myslet, než jsem potkal tebe. Teď odsud pojďme, dřív než udělám něco opravdu hloupého," zabručel.
Hodil si mě na záda jako předtím, a já jsem viděla mimořádné úsilí, které ho to stálo, aby byl tak něžný. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu a zasekla mu paže v kravatovém sevření kolem krku.
"Nezapomeň zavřít oči," varoval přísně.
Rychle jsem zabořila obličej do jeho lopatky, pod svou paži, a pevně zavřela oči.
A sotva jsem poznala, že se pohybujeme. Cítila jsem, jak pode mnou klouže vpřed, ale stejně tak se mohl procházet po chodníku, protože ten pohyb byl tak plynulý. Byla jsem v pokušení se kouknout, jenom abych viděla, jestli skutečně letí lesem tak jako předtím, ale odolala jsem. Za tu strašnou mdlobu to nestálo. Spokojila jsem se s tím, že jsem poslouchala jeho dech, jak se vyrovnaně nadechuje a vydechuje.
Nebyla jsem si zcela jistá, že jsme zastavili, dokud nesáhl dozadu a nedotkl se mých vlasů.
"Už je konec, Bello."
Odvážila jsem se otevřít oči a opravdu, stáli jsme na místě. Ztuhle jsem povolila sevření jeho těla a sklouzla na zem. Přistála jsem na zadku.
"Au!" zasupěla jsem, jak jsem padla na mokrou zem.
Zíral na mě nevěřícně, evidentně si nebyl jistý, jestli vážně není blázen, když mu připadám zábavná. Ale můj udivený výraz ho postrčil a on propukl v šílený smích.
Zvedla jsem se a dělala, že si ho nevšímám, zatímco jsem si ometala bláto a kapradí z bundy. Tím víc se smál. Otrávená jsem se loudala do lesa.
Ucítila jsem jeho paži kolem pasu.
"Kam jdeš, Bello?"
"Dívat se na baseballový zápas. Tebe, zdá se, hra už nezajímá, ale jsem si jistá, že ostatní se budou bavit i tak."
"Jdeš špatným směrem."
Otočila jsem se dokola, aniž bych se na něj podívala, a vydala se opačným směrem. Zase mě dohonil.
"Nezlob se, nemohl jsem si pomoct. Měla bys vidět, jak ses tvářila." Zachechtal se, nemohl přestat.
"Ach tak, takže ty jsi jediný, kdo se tady smí zlobit?" zeptala jsem se a zvedla obočí.
"Já jsem se na tebe nezlobil."
"Bello, ty budeš moje smrt?" citovala jsem kysele.
"To bylo prosté konstatování."
Snažila jsem se zase se od něj otočit, ale držel mě pevně.
"Ty ses zlobil," stála jsem si na svém.
"Ano."
"Ale zrovna jsi řekl -"
"Že jsem se nezlobil na tebe. Copak to nechápeš, Bello?" Byl najednou naléhavý, všechny stopy žertování byly pryč. "Nechápeš?"
"Co mám chápat?" zeptala jsem se, zmatená jeho náhlou změnou nálady stejně jako jeho slovy.
"Já se nikdy nezlobím na tebe - jak bych mohl? Jsi tak statečná… důvěřivá, vřelá."
"Tak proč?" zašeptala jsem a vzpomněla jsem si na černé nálady, které ho ode mě odvedly a které jsem si vždycky vykládala jako dobře pochopitelnou frustraci - frustraci nad svou slabostí, pomalostí, nad svými nepoddajnými lidskými reakcemi…
Opatrně mi vzal obličej do dlaní. "Já se zlobím na sebe," řekl něžně. "Na to, že tě neustále navzdory svému odhodlání vystavuju nebezpečí. Samotná moje existence tě ohrožuje. Někdy se skutečně nenávidím. Měl bych být silnější, měl bych být schopen -"
Položila jsem mu ruku přes ústa. "Mlč."
Vzal mou ruku, sundal ji ze svých rtů a podržel si ji na tváři.
"Miluju tě," řekl. "Je to ubohá omluva pro to, co dělám, ale je to přesto pravda."
Bylo to poprvé, kdy mi řekl, že mě miluje - tolika slovy. On si to možná neuvědomoval, ale já rozhodně ano.
"Teď, prosím, se snaž udržet," pokračoval a sklonil se, aby mě zlehka políbil.
Držela jsem naprosto bez pohnutí. Pak jsem si povzdechla.
"Slíbil jsi policejnímu řediteli Swanovi, že mě dovedeš domů brzy, vzpomínáš? Měli bychom radši jít."
"Ano, paní učitelko."
Uličnicky se usmál a pustil mě, držel mě jenom za ruku. Vedl mě několik kroků skrz vysoké mokré kapradiny a koberce mechu, kolem mohutné tsugy kanadské, a najednou jsme stáli na kraji obrovského otevřeného pole uprostřed Olympijského pohoří. Oproti každému baseballovému stadionu mělo dvojnásobnou rozlohu.
Viděla jsem, že všichni ostatní už tam jsou; Esme, Emmett a Rosalie seděli na holých kamenech, ti k nám byli nejblíž, možná sto metrů od nás. Mnohem dál jsem viděla Jaspera a Alici, alespoň čtyři sta metrů daleko, zdálo se, že si něčím hází tam a sem, ale nikde jsem neviděla žádný míč. Vypadalo to, jako že Carlisle označuje mety, ale opravdu mohou být tak daleko od sebe?
Když jsme přišli na dohled, ti tři na kamenech vstali. Esme se vydala k nám. Emmett ji následoval po dlouhém pohledu na Rosaliina záda; Rosalie se půvabně zvedla a odkráčela k poli, aniž na nás pohlédla. Můj žaludek na to zareagoval nepříjemným zachvěním.
"Tos byl ty, koho jsme slyšeli, Edwarde?" zeptala se Esme, když došla k nám.
"Znělo to, jako když dusíš medvěda," objasnil Emmett.
Váhavě jsem se na Esme usmála. "Byl to on."
"Bella byla nechtěně moc legrační," vysvětloval Edward, aby to rychle uvedl na pravou míru.
Alice opustila svou pozici a běžela, nebo tančila, k nám. Zlehka se zastavila kousek od nás. "Je čas," oznámila.
Jakmile promluvila, lesem kolem nás otřáslo hluboké dunění hromu a pak udeřilo západně směrem k městu.
"Není to strašidelné?" mrkl na mě Emmett, jako bychom se znali odjakživa.
"Pojďme." Alice vzala Emmetta za ruku a vyrazili k obrovskému hřišti; ona běžela jako gazela. On byl skoro tak půvabný a zrovna tak rychlý - přesto Emmetta nemohl nikdo přirovnávat ke gazele.
"Jsi připravená na hru?" zeptal se Edward a v očích mu nadšeně jiskřilo.
Snažila jsem se znít stejně nadšeně. "Týme, do toho!"
Uchechtl se, rozcuchal mi vlasy a vydal se za těmi dvěma. Jeho běh byl agresivnější, spíš gepardí než gazelí, takže je rychle předběhl. Ten půvab a síla mi braly dech.
"Půjdeme dolů?" zeptala se Esme svým měkkým, melodickým hlasem a já jsem si uvědomila, že za nimi zírám s otevřenou pusou. Rychle jsem srovnala svůj výraz a přikývla. Esme mezi námi nechávala pár kroků odstup a já jsem přemítala, jestli si pořád dává pozor, aby mě nevystrašila. Přizpůsobovala svůj krok mému a nedávala najevo netrpělivost, že jsem pomalá.
"Vy s nimi nehrajete?" zeptala jsem se ostýchavě.
"Ne, já radši soudcuju - ráda je udržuju v mezích poctivé hry," vysvětlovala.
"Takže oni rádi podvádějí?"
"No ano - měla bys slyšet hádky, které spolu vedou! Vlastně doufám, že to neuslyšíš, myslela by sis, že je vychovala vlčí smečka."
"Mluvíte jako moje máma," zasmála jsem se překvapeně.
Ona se také zasmála. "No, opravdu je ve většině ohledů považuju za své děti. Nikdy jsem se nedokázala dostat přes svoje mateřské instinkty - říkal ti Edward, že jsem ztratila dítě?"
"Ne," zamumlala jsem ohromeně a snažila jsem se pochopit, na jaký život vzpomíná.
"Ano, své první a jediné děťátko. Zemřel jen pár dní po narození, chudáček můj malý," povzdechla si. "Zlomilo mi to srdce - a proto jsem skočila z toho útesu, víš," dodala věcně.
"Edward jenom říkal, že jste spadla," zakoktala jsem.
"Vždycky džentlmen," usmála se. "Edward byl první z mých nových synů. Vždycky jsem o něm takhle smýšlela, ačkoliv je starší než já, tedy alespoň v jednom ohledu." Vřele se na mě usmála. "Proto jsem tak ráda, že si tě našel, drahoušku." Ta něžnost zněla na jejích rtech tak přirozeně. "Příliš dlouho stál stranou; bolelo mě, když jsem viděla jeho osamělost."
"Takže vám to nevadí?" zeptala jsem se zase váhavě. "Že pro něj… nejsem ta pravá?"
"Ne." Byla zamyšlená. "Vybral si tebe. Však ono to nějak půjde," prohlásila, ačkoliv se jí čelo vraštilo starostmi. Ozvala se další hromová rána.
Esme se v tu chvíli zastavila; zjevně jsme došly na kraj pole. Vypadalo to, že už si utvořili družstva. Edward byl daleko vzadu v levém poli, Carlisle stál mezi první a druhou metou a Alice držela míč, postavená na místě nadhazovače.
Emmett máchal hliníkovou pálkou; téměř nepostřehnutelně svištěla vzduchem. Čekala jsem, že si stoupne na pálkoviště, ale pak jsem si všimla, jak zaujímal postoj, že už tam je - dál od místa nadhazovače, než bych si myslela, že je možné. Jasper stál několik kroků za ním, dělal chytače druhého týmu. Samozřejmě, nikdo z nich neměl rukavice.
"V pořádku," zavolala Esme jasným hlasem, o kterém jsem věděla, že ho uslyší i Edward, ačkoliv byl tak daleko, "začněte."
Alice se postavila zpříma, klamavě nehybná. Zdálo se, že dává přednost kradmému švihu spíš než zastrašujícímu rozmachu paží. Držela míč oběma rukama u pasu, a pak, podobná výpadu kobry, její pravá ruka vystřelila a míč plesknul Jasperovi do ruky.
"Byl to strike?" zašeptala jsem Esme.
"Když to neodrazí, je to strike," odpověděla.
Jasper mrštil míčem zpátky Alici do nastavené ruky. Dovolila si krátký úšklebek. A pak se její ruka znovu zatočila.
Tentokrát se pálce nějak podařilo švihnout včas, aby trefila neviditelný míč. Rána při dopadu byla ohlušující, hromová; odrážela se od hor - okamžitě jsem pochopila nutnost hromu.
Míč vystřelil jako meteor nad hřiště a zaletěl hluboko do okolního lesa.
"Home run," zamumlala jsem.
"Počkejte," napomínala je Esme a pozorně naslouchala s jednou rukou zvednutou. Emmett se hnal jako ohnivá čára nad metami, Carlisle mu byl těsně v patách. Uvědomila jsem si, že Edward chybí.
"Out!" zavolala Esme jasným hlasem. Zírala jsem nevěřícně, jak se Edward vynořil z lemu stromů, ve zvednuté ruce míč, na tváři široký úsměv, který jsem viděla i já.
"Emmett má nejsilnější úder," vysvětlovala Esme, "ale Edward nejrychleji běhá."
Směna pokračovala před mýma nevěřícíma očima. Nedokázala jsem sledovat rychlý pohyb míče ani bleskurychlé přesuny jejich postav po hřišti.
Pochopila jsem další důvody, proč se hrou čekali na bouřku s hromobitím, když Jasper, ve snaze vyhnout se Edwardovu neomylnému zákroku, poslal míč nízkou ranou ke Carlisleovi. Carlisle vyběhl po míči a pak se s Jasperem předháněli, kdo dřív doběhne k první metě. Když se srazili, znělo to jako náraz dvou obrovských padajících balvanů. Starostlivě jsem vyskočila, ale jim se nic nestalo.
"Sedí!" zavolala Esme klidným hlasem.
Emmettův tým byl na pálce - Rosalii se povedlo oběhnout mety, když vyběhla po jednom z Emmettových dlouhých odpalů - když Edward chytil třetí out. Přisprintoval ke mně a jiskřil vzrušením.
"Tak co tomu říkáš?" zeptal se.
"Jedna věc je jistá, už se nikdy nedokážu posadit k nudnému zápasu první baseballové ligy."
"A zní to, jako kdybys to předtím dělala často," zasmál se.
"Jsem trochu zklamaná," dobírala jsem si ho.
"Proč?" zeptal se zmateně.
"No, bylo by hezké, kdybych mohla najít aspoň jednu věc, kterou bys nedělal líp než zbytek lidí na celé planetě."
Zasvítil svým speciálním pokřiveným úsměvem, který mi bral dech.
"Jsem na pálce," řekl a namířil na stanoviště.
Hrál s rozmyslem, držel míč nízko, z dosahu Rosaliiny vždy připravené ruky ve vnějším hřišti a získal dvě mety jako blesk, dřív než Emmett dokázal dostat míč zpátky do hry. Carlisle vyrazil jeden tak daleko z hřiště - s ranou, z které mě bolely uši - že oba s Edwardem oběhli všechny mety. Alice si s nimi půvabně pleskla zdviženou dlaní.
Skóre se soustavně měnilo, jak hra pokračovala, a oni se sobě navzájem pošklebovali jako kluci na ulici, jak se střídali ve vedení. Esme je příležitostně napomínala. Hrom bil dál, ale my jsme zůstávali sušší, jak Alice předpověděla.
Carlisle byl na pálce, Edward chytal, když Alice najednou hlasitě vyjekla. Já jsem jako obvykle nemohla oči odtrhnout od Edwarda, takže jsem viděla, jak mu hlava vystřelila vzhůru, aby se na ni podíval. Jejich oči se střetly a něco mezi nimi na okamžik proudilo. Stál vedle mě, než se ostatní mohli zeptat Alice, co se děje.
"Alice?" Hlas Esme byl napjatý.
"Neviděla jsem - nemůžu říct," zašeptala.
Všichni ostatní už byli pohromadě.
"Co se děje Alice?" zeptal se Carlisle klidným hlasem autority.
"Cestovali mnohem rychleji, než jsem si myslela," řekla, "vidím, že jsem je předtím viděla ze špatné perspektivy," zašeptala.
Jasper se nad ní ochranitelsky sklonil. "Co se změnilo?" zeptal se.
"Slyšeli nás hrát, a to změnilo jejich trasu," řekla zkroušeně, protože se cítila zodpovědná za to, co ji vyděsilo.
Sedm párů rychlých očí blesklo do mého obličeje a zase stranou.
"Jak brzy?" zeptal se Carlisle a otočil se k Edwardovi.
Edwardovi po obličeji přelétl pohled intenzivního soustředění.
"Méně než pět minut. Oni běží - chtějí si zahrát." Zamračil se.
"Dokážeš to?" zeptal se ho Carlisle, jeho oči znovu kmitly ke mně.
"Ne, ne když ji ponesu -" odmlčel se. "Navíc, poslední věc, kterou potřebujeme, je, aby zachytili pach a začali lovit."
"Kolik?" zeptal se Emmett Alice.
"Tři," odpověděla lakonicky.
"Tři!" řekl posměšně. "Tak ať přijdou." Na masivních pažích mu naběhly ocelové pásy svalů.
Na zlomek vteřiny, který se zdál delší, než skutečně byl, Carlisle rozvažoval. Jenom Emmett se tvářil nevzrušeně; ostatní viseli znepokojenými pohledy na Carlisleově obličeji.
"Budeme pokračovat ve hře," rozhodl Carlisle nakonec. Jeho hlas byl chladný a vyrovnaný. "Alice říkala, že jsou jenom zvědaví."
Všechno tohle bylo řečeno v metelici slov, která trvala jen pár vteřin. Poslouchala jsem pozorně a zachytila většinu, ačkoliv jsem neslyšela, na co se teď Esme ptala Edwarda tiše vibrujícími rty. Jenom jsem viděla lehké zachvění jeho hlavy a úlevný pohled na jejím obličeji.
"Ty chytej, Esme," řekl. "Já to teď budu soudit." A postavil se přede mě.
Ostatní se vrátili na hřiště, obezřetně prohledávali temný les svýma ostřížíma očima. Alice a Esme se orientovaly na místo, kde jsem stála já.
"Spusť si vlasy," řekl Edward tichým, vyrovnaným hlasem.
Poslušně jsem si z vlasů vytáhla gumičku a roztřásla vlasy kolem sebe.
Řekla jsem, co bylo jasné. "Návštěvníci právě přicházejí."
"Ano, zůstaň velmi klidná, buď zticha a nehýbej se ode mě, prosím." Dobře skrýval napětí v hlasu, ale já jsem ho slyšela. Přetáhl mé dlouhé vlasy dopředu, aby mi splývaly kolem obličeje.
"To nepomůže," řekla Alice tiše. "Cítila jsem ji přes celé hřiště."
"Já vím." Jeho tón byl podbarvený vědomím marnosti.
Carlisle stál na značce a ostatní se nesoustředěně přidali ke hře.
"Na co se tě Esme ptala?" zašeptala jsem.
Váhal vteřinu, než odpověděl. "Jestli mají žízeň," zamumlal neochotně.
Vteřiny odtikávaly; hra teď postupovala apaticky. Nikdo se neodvážil udeřit silněji a Emmett, Rosalie i Jasper se drželi ve vnitřním hřišti. Tu a tam, navzdory strachu, který mi otupoval mozek, jsem si všimla, že se na mě Rosalie dívá. Její pohled nic neprozrazoval, ale podle toho, jak špulila pusu, jsem usoudila, že se zlobí.
Edward nevěnoval vůbec žádnou pozornost hře, jeho oči i mysl pročesávaly les.
"Je mi to líto, Bello," zašeptal zuřivě. "Bylo to hloupé, nezodpovědné, takhle tě vystavit nebezpečí. Moc se ti omlouvám."
Slyšela jsem, jak se jeho dech zastavil a oči zůstaly stát na pravém poli. Udělal půlkrok, nastavil se mezi mě a to, co se blížilo.
Carlisle, Emmett a ostatní se otočili stejným směrem, odkud slyšeli kroky přicházejících, příliš slabé pro mé uši.

17. Hra 1. část

19. prosince 2009 v 16:53 | Zewla |  Stmívání- kniha1.

Zrovna začínalo mžít, když Edward zabočil do naší ulice. Až do té chvíle jsem neměla pochyby, že zůstane se mnou, zatímco já zatím strávím pár hodin ve skutečném světě.
A pak jsem uviděla, jak na Charlieho příjezdové cestě parkuje černé auto, omšelá fordka - a uslyšela jsem, jak Edward zamumlal něco nesrozumitelného tichým, hrubým hlasem.
Pod mělkou přední verandou, která jim poskytovala ochranu před deštěm, se schovávali Jacob Black a jeho otec sedící na vozíku. Jacob se díval dolů s pokořeným výrazem.
Edwardův tichý hlas byl zuřivý. "Tohle už překračuje všechny meze."
"Přijel varovat Charlieho?" hádala jsem, spíš zděšená než rozzlobená.
Edward jenom přikývl a s přimhouřenýma očima si Billyho změřil přes padající déšť.
Ulevilo se mi, že Charlie ještě není doma.
"Já to vyřídím," navrhla jsem. Edwardův černý pohled ve mně vzbuzoval úzkost.
K mému překvapení souhlasil. "To je asi nejlepší. Ale buď opatrná. To dítě o tom nemá ponětí."
Trochu jsem se zarazila při slově dítě. "Jacob není zas o tolik mladší než já," připomněla jsem mu.
Tehdy se na mě podíval, jeho hněv najednou vyprchával. "No jo, já vím," ujistil mě s úsměvem.
Povzdechla jsem si a položila ruku na kliku dveří.
"Vezmi je dovnitř," nařizoval, "abych mohl odjet. Vrátím se kolem setmění."
"Chceš moje auto?" nabídla jsem mu a mezitím jsem přemýšlela, jak bych nepřítomnost náklaďáčku vysvětlila Charliemu.
Vykulil oči. "Dokážu jít rychleji, než tahle kára jede."
"Nemusíš odcházet," řekla jsem toužebně.
Usmál se nad mým smutným výrazem. "Ale musím. Až se jich zbavíš," - vrhl temný pohled směrem k Blackovým - "ještě budeš muset připravit Charlieho na seznámení se svým novým přítelem." Široce se usmál a ukázal všechny zuby.
Zasténala jsem. "Moc díky."
Usmál se tím pokřiveným úsměvem, který jsem milovala. "Brzy se vrátím," slíbil. Jeho oči bleskly zpátky k verandě, pak se naklonil, aby mě rychle políbil těsně pod hranu čelisti. Srdce mi freneticky bouchalo a taky jsem se podívala k verandě. Billy už se netvářil lhostejně; rukama svíral opěrky vozíku.
"Brzy," zdůraznila jsem, jak jsem otvírala dveře a vystoupila do deště.
Cítila jsem jeho oči na svých zádech, jak jsem napůl běžela lehkou sprškou k verandě.
"Dobrý den, Billy. Ahoj, Jacobe." Pozdravila jsem je tak vesele, jak jen jsem dokázala. "Charlie je celý den pryč - doufám, že nečekáte dlouho."
"Dlouho ne," řekl Billy tlumeně. Jeho černé oči mě probodávaly "Jenom jsem tu chtěl nechat tohle," ukázal na hnědý papírový sáček, který mu ležel na klíně.
"Díky," řekla jsem, ačkoliv jsem neměla ponětí, co to může být. "Co kdybyste šli na chvilku dovnitř a osušili se?"
Předstírala jsem, že nevnímám jeho upřené pohledy, jak jsem odemykala dveře, a pokynula jim, aby šli dovnitř.
"Počkejte, já to vezmu," nabídla jsem se a otočila se, abych zavřela dveře. Dovolila jsem si jeden poslední pohled na Edwarda. Čekal, úplně bez pohnutí, oči vážné.
"Asi to bude chtít dát do ledničky," poznamenal Billy, jak mi podával balíček. "Jsou to domácí opečené ryby od Harryho Clearwatera - Charlie je má rád. V ledničce to tolik nezvlhne." Pokrčil rameny.
"Díky," opakovala jsem, ale tentokrát jsem to myslela upřímně. "Už mi docházela inspirace, jak nově upravit rybu, a on dneska určitě nějaké přinese."
"Zase na rybách?" zeptal se Billy s lehkým zábleskem v oku. "Tam na obvyklém místě? Možná se stavím, abych ho viděl."
"Ne," lhala jsem rychle, můj obličej ztvrdl. "Měl namířeno někam na nové místo… ale nemám ponětí, kam."
Všiml si mého změněného výrazu a byl z toho zamyšlený.
"Jacobe," řekl a pořád si mě měřil. "Co kdybys přinesl z auta ten nový obrázek Rebeky? Nechám ho tu taky pro Charlieho."
"Kde je?" zeptal se Jacob otráveně. Pohlédla jsem na něj, ale on se díval na podlahu, obočí stažené k sobě.
"Myslím, že jsem ho viděl v kufru," řekl Billy. "Možná to tam budeš muset prohrabat."
Jacob se odloudal ven do deště.
Stáli jsme s Billym mlčky proti sobě. Po pár vteřinách začalo být mlčení nepříjemné, tak jsem se otočila a vydala se do kuchyně. Slyšela jsem, jak jeho mokrá kola kvílí na linoleu, jak mě následoval.
Nacpala jsem sáček do přeplněné horní police ledničky a otočila se, abych se na něj podívala. Jeho hluboce zvrásněný obličej byl nečitelný.
"Charlie se ještě dlouho nevrátí." Můj hlas byl téměř hrubý.
Přikývl na souhlas, ale nic neříkal.
"Ještě jednou díky za ty pečené ryby," nadhodila jsem.
Zase přikývl. Vzdychla jsem a založila si ruce na prsou.
Zdálo se, že vycítil, že jsem vzdala společenskou konverzaci. "Bello," řekl a pak zaváhal.
Čekala jsem.
"Bello," řekl znovu, "Charlie je jeden z mých nejlepších přátel."
"Ano."
Vyslovoval každé slovo pečlivě svým rachotivým hlasem. "Všiml jsem si, že trávíš čas s jedním z Cullenových."
"Ano," zopakovala jsem krátce.
Jeho oči se přimhouřily. "Možná mi do toho nic není, ale nemyslím, že je to tak dobrý nápad."
"Máte pravdu," souhlasila jsem. "Nic vám do toho není."
Povytáhl své šedivějící obočí. "Ty to asi nevíš, ale Cullenova rodina má v rezervaci nepříjemnou pověst."
"To pro mě není žádná novinka," informovala jsem ho tvrdým hlasem. To ho překvapilo. "Ale tu reputaci si zasloužili neprávem, viďte? Protože Cullenovi do rezervace nikdy nejezdí, že ne?" Viděla jsem, že moje méně než jemná připomínka dohody, která jak vázala, tak chránila jeho kmen, ho zaskočila.
"To je pravda," souhlasil, v očích obezřetný pohled. "Zdá se… že jsi o Cullenových dobře informovaná. Informovanější, než jsem čekal."
Měřila jsem si ho pohledem. "Možná jsem dokonce informovanější než vy."
Našpulil tlusté rty, zatímco to zvažoval. "Možná," uznal, ale v očích mu zablýsklo. "Je Charlie také tak informovaný?"
Našel slabý článek v mém brnění.
"Charlie má Cullenovy hodně rád," ohradila jsem se. Jasně pochopil můj únik. Jeho výraz byl nešťastný, ale nepřekvapený.
"Nic mi do toho není," řekl. "Ale Charliemu možná ano."
"A neměla by to taky být moje starost, jestli si myslím, nebo nemyslím, že do toho Charliemu něco je, co říkáte?"
Přemítala jsem, jestli vůbec porozuměl mojí zmatené otázce, jak jsem se snažila, abych neřekla nic kompromitujícího. Ale zdálo se, že porozuměl. Přemýšlel o tom chvíli, zatímco déšť bubnoval do střechy - jediný zvuk, který prolamoval ticho.
"Ano," vzdal to nakonec. "Asi je to taky tvoje věc."
Vydechla jsem úlevou. "Díky Billy."
"Jenom mysli na to, co děláš, Bello," nabádal mě.
"Dobře," souhlasila jsem rychle.
Zamračil se. "Chtěl jsem tím říct, abys v tom, co děláš, nepokračovala."
Podívala jsem se mu do očí, naplněných jenom starostí o mě, a nevěděla jsem, co na to říct.
V tu chvíli nahlas bouchly dveře a já jsem při tom zvuku nadskočila.
"V autě žádná fotka není," slyšeli jsme Jacobův žalující hlas, ještě než se Jacob objevil. Ramena měl promočená deštěm a z vlasů mu kapalo, když se objevil za rohem.
"Hmm," zamručel Billy, najednou netečný, a otočil svůj vozík, aby synovi viděl do tváře. "Tak jsem ji asi nechal doma."
Jacob dramaticky zakoulel očima. "Skvělé."
"No, Bello, pověz Charliemu…" odmlčel se Billy, než pokračoval, "že jsme se tu zastavili, no."
"Povím," zamumlala jsem.
Jacob byl překvapený. "To už jedeme?"
"Charlie bude dlouho venku," vysvětloval Billy, jak projížděl kolem Jacoba.
"Aha." Jacob vypadal nespokojeně. "No, tak se snad uvidíme jindy, Bello."
"Jasně," souhlasila jsem.
"Dávej na sebe pozor," varoval mě Billy. Neodpověděla jsem.
Jacob pomáhal otci ven ze dveří. Zamávala jsem jim krátce, rychle jsem pohlédla na svůj už prázdný náklaďáček a pak jsem zavřela dveře, ještě než odjeli.
Stála jsem na minutku v chodbě a poslouchala zvuk jejich auta, jak couvalo a odjíždělo. Nehýbala jsem se a čekala, až podrážděnost a úzkost opadnou. Když napětí konečně trochu odeznělo, šla jsem nahoru, abych se převlékla ze slavnostních šatů.
Vyzkoušela jsem si pár různých triček, nebyla jsem si jistá, co mám večer očekávat. Jak jsem se soustředila na to, co nadcházelo, to, co se právě stalo, jsem skoro pustila z hlavy. Teď, když jsem byla z dosahu Jasperova a Edwardova vlivu, musela jsem se přemáhat, abych předem nepodlehla zděšení. S výběrem oblečení jsem byla rychle hotová - hodila jsem na sebe starou flanelovou košili a džíny - protože jsem věděla, že stejně strávím celý večer v pršiplášti.
Zazvonil telefon a já jsem sprintovala dolů, abych ho zvedla. Existoval jenom jediný hlas, který jsem chtěla slyšet; cokoliv jiného bude zklamáním. Ale věděla jsem, že kdyby on chtěl se mnou mluvit, pravděpodobně by se prostě zjevil u mě v pokoji.
"Haló?" zeptala jsem se a popadala dech.
"Bello? To jsem já," ohlásila se Jessica.
"Ach, ahoj, Jess." Trvalo mi chvilku, než jsem se vrátila do reality. Připadalo mi to jako měsíce, a ne dny, kdy jsem s Jess naposledy mluvila. "Jaký byl ples?"
"To byla taková legrace!" horovala Jessica. Protože nepotřebovala nijak pobízet, spustila výčet toho, co se stalo včera večer, minutu po minutě. Já jsem dělala jenom hmmm a ááá na správných místech, ale nebylo snadné se soustředit. Jessica, Mike, ples, škola - všichni mi teď připadali podivně irelevantní. Pohledem jsem pořád střílela k oknu a snažila se odhadnout stupeň světla za těžkými mraky.
"Slyšela jsi, co jsem říkala, Bello?" zeptala se Jessica nevrle.
"Promiň, cože?"
"Říkala jsem, že mě Mike políbil! Věřila bys tomu?"
"To je nádhera, Jess," řekla jsem.
"A co jsi včera dělala ty?" vyzvídala Jessica, stále otrávená z nedostatku mé pozornosti. Nebo se možná zlobila, protože jsem se nevyptávala na podrobnosti.
"Nic, vážně. Prostě jsem byla venku a užívala si sluníčko."
Uslyšela jsem v garáži Charlieho auto.
"Ozval se ti Edward Cullen?"
Přední dveře bouchly a já jsem slyšela, jak Charlie hlučí pod schody se svým rybářským náčiním.
"Hm." Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, co jí mám vykládat.
"Ahoj, děvenko!" zavolal Charlie, jak vstoupil do kuchyně. Zamávala jsem mu.
Jess slyšela jeho hlas. "Jo tak, ty tam máš tátu. To nic - promluvíme si zítra. Uvidíme se na matice."
"Ahoj, Jess." Zavěsila jsem telefon.
"Ahoj, tati," pozdravila jsem ho. Omýval si ruce ve dřezu. "Kde máš ryby?"
"Vyndal jsem je do mrazáku."
"Vezmu si pár kousků, než zmrznou - Billy ti tady dnes odpoledne nechal pár opečených ryb od Harryho Clearwatera," oznámila jsem naoko nadšeně.
"Vážně?" Charliemu se rozzářily oči. "Ty mám moc rád."
Charlie se šel umýt, zatímco já jsem chystala večeři. Netrvalo dlouho a seděli jsme u stolu a mlčky jedli. Charliemu jídlo chutnalo. Zoufale jsem přemýšlela, jak splním svůj úkol, snažila jsem se přijít na způsob, jak to téma nakousnout.
"Co jsi dneska dělala?" zeptal se a vytrhl mě z mého snění.
"No, dneska odpoledne jsem byla venku kolem domu…" Vlastně jenom kousek odpoledne. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl vesele, ale žaludek se mi svíral. "A dnes dopoledne jsem byla na návštěvě u Cullenových."
Charlie upustil vidličku.
"U doktora Cullena doma?" zeptal se udiveně.
Předstírala jsem, že jsem si nevšimla jeho reakce. "Jo."
"Co jsi tam dělala?" Nezvedl svou vidličku.
"No, mám dnes večer tak trochu rande s Edwardem Cullenem a on mě chtěl představit svým rodičům… tati?"
Zdálo se, že Charlie má infarkt.
"Tati, jsi v pořádku?"
"Ty jdeš ven s Edwardem Cullenem?" zahřměl.
Jejda. "Myslela jsem, že máš Cullenovy rád."
"Je pro tebe moc starý," reptal.
"Oba chodíme do třeťáku," opravila jsem ho, ačkoliv kdyby tušil, jakou má pravdu, tak ho trefí šlak.
"Počkej…" zarazil se. "Který z nich je Edwin?"
"Edward je nejmladší, ten s nazrzle hnědými vlasy." Ten nejkrásnější, ten božský…
"Aha, no, tak to je…" - snažil se - "lepší, myslím. Nelíbí se mi, jak vypadá ten veliký. Jsem si jistý, že je to milý chlapec a tak, ale pro tebe mi přijde příliš… zralý. Takže ten Edwin s tebou chodí?"
"Je to Edward, tati."
"Chodí s tebou?"
"Asi jo."
"Včera večer jsi říkala, že tě žádný kluk z města nezajímá." Ale zase zvedl svou vidličku, takže jsem viděla, že to nejhorší máme za sebou.
"No, Edward nebydlí ve městě, tati."
Věnoval mi přezíravý pohled, zatímco žvýkal.
"A stejně," pokračovala jsem, "je to ještě na začátku, víš. Takže mě neuváděj do rozpaků s těmi řečmi o chození, jo?"
"Kdy má přijít?"
"Bude tu za pár minut."
"Kam půjdete?"
Hlasitě jsem zasténala. "Ty jsi jako španělská inkvizice. Budeme hrát baseball s jeho rodinou."
Jeho obličej se svraštil, ale pak se konečně zachechtal. "Ty budeš hrát baseball?"
"No, já se asi budu většinou jen dívat."
"To musíš mít toho kluka vážně ráda," podotkl podezíravě.
Povzdechla jsem si a zvedla oči v sloup.
Uslyšela jsem řev motoru, jak před naším domem zastavilo auto. Vyskočila jsem a začala po sobě uklízet nádobí.
"Nech to, já to dneska umyju. Ty mě moc rozmazluješ."
Ozval se zvonek u dveří a Charlie se odloudal, aby otevřel. Byla jsem půl kroku za ním.
Neuvědomila jsem si, jak silně venku leje. Edward stál v záři světla na verandě a vypadal jako manekýn v reklamě na pláště do deště.
"Pojď dál, Edwarde."
Vydechla jsem úlevou, že Charlie řekl jeho jméno správně.
"Děkuju, pane řediteli," řekl Edward uctivým hlasem.
"Běž dál a říkej mi Charlie. Ukaž, vezmu ti bundu."
"Díky, pane."
"Posaď se, Edwarde."
Ušklíbla jsem se.
Edward se plynule posadil na židli, čímž mě přinutil sednout si vedle pana ředitele Swana na pohovku. Rychle jsem po něm vrhla zamračený pohled. Zamrkal Charliemu za zády.
"Takže jsem slyšel, že bereš mou holčičku podívat se na baseball." Jenom ve Washingtonu skutečnost, že leje jako z konve, nemá vůbec žádný dopad na hraní venkovních sportů.
"Ano, pane, tak to máme v plánu." Nevypadal překvapeně, že jsem otci řekla pravdu. Ovšem možná nás poslouchal.
"No, to pro vás bude posila."
Charlie se zasmál a Edward se přidal.
"Dobře." Vstala jsem. "Dost humoru na můj účet. Půjdeme." Šla jsem zpátky do haly a natáhla si bundu. Šli za mnou.
"Ne moc pozdě, Bell."
"Nebojte se, Charlie, přivedu ji domů brzy," slíbil Edward.
"Dávej na mou holčičku pozor, ano?"
Zasténala jsem, ale oni mě ignorovali.
"Se mnou bude v bezpečí, slibuju, pane."
Charlie nemohl pochybovat o Edwardově upřímnosti, zněla z každého slova.
Vykradla jsem se ven. Oni se oba ještě zasmáli a Edward pak vyšel za mnou.
Na verandě jsem zůstala stát jako přimrazená. Vedle mého náklaďáčku stál obrovský Jeep. Jeho pneumatiky mi sahaly výš než do pasu. Přes přední i zadní světlomety měl kovové zábrany a čtyři obrovské světlomety byly namontované na ochranném rámu. Kapota byla zářivě červená.
Charlie dlouze zahvízdal.
"Zapněte si pásy," zajíkl se.
Edward obešel auto ke dveřím na mé straně a otevřel mi. Odhadla jsem vzdálenost k sedadlu a připravila se, že budu muset skákat. Povzdechl si a pak mě jednou rukou zvedl. Doufala jsem, že si toho Charlie nevšiml.
Zatímco se normálním, lidským krokem vracel na místo řidiče, snažila jsem se zapnout si pás. Ale bylo tam příliš mnoho sponek.
"K čemu to všechno je?" zeptala jsem se, když otevřel dveře.
"To jsou popruhy na jízdu v terénu."
"Jejda."
Snažila jsem se najít správná místa, aby všechny přezky zapadly, ale moc rychle mi to nešlo. Zase si povzdychl a natáhl se, aby mi pomohl. Byla jsem ráda, že déšť je tak hustý, že Charlieho na verandě nebylo jasně vidět. To znamenalo, že ani on neviděl, jak mi Edward rukama přejíždí po krku, hladí mě po klíční kosti. Vzdala jsem snahu pomoct mu a soustředila jsem se na to, aby mi stačil dech.
Edward otočil klíčkem a motor s řevem nastartoval. Odjeli jsme od domu.
"Ty máš teda ale… velký džíp."
"To je Emmettův. Říkal jsem si, že asi nebudeš chtít celou cestu utíkat."
"Kde tohle parkujete?"
"Přestavěli jsme jednu z venkovních budov na garáž."
"Ty si nezapneš pás?"
Vrhl po mně nevěřícný pohled.
Pak mi něco docvaklo.
"Utíkat celou cestu? To znamená, že kus cesty stejně budeme muset běžet?" Hlas mi stoupl o několik oktáv.
Usmál se napjatě. "Ty utíkat nebudeš."
"Mně jen bude špatně."
"Drž oči zavřené a budeš v pohodě."
Kousla jsem se do rtu, abych potlačila paniku.
Naklonil se ke mně, aby mě políbil na temeno hlavy, a pak zasténal. Zmateně jsem se na něj podívala.
"Ty v dešti tak hezky voníš," vysvětlil mi.
"A to je dobře, nebo špatně?" zeptala jsem se obezřetně.
Povzdechl si. "Obojí, vždycky obojí."
Nevím, jak našel cestu v té tmě a lijáku, ale najednou jsme se ocitli na vedlejší silnici, která nebyla ani tak silnice, jako spíš horská stezka. Konverzace byla na dlouho nemožná, protože já jsem se natřásala na sedadle jako sbíječka. On si, zdá se, jízdu užíval, protože se celou cestu zeširoka usmíval.