Zewla píše na Blog.cz

Tak teď pár fotek toho, co jsem si koupila... jen dvou výrobků, abych byla přesnější :D Mou novou lásku hodinky a placku... Ten zbytek už si obdarovaní rozebrali...

Moje škaredá ruka... Tohle jsme tam museli nosit :D

Ahh můj milovaný Sebby... Nešlo to moc vyfotit, leskne se to :D

Ze všech stran... Já je tak miluju... Jsou masivní, kov ne nějakej plast a tak, dokonce i tikají nahlas (toho jsem si všimla až dneska...) Byla jsem z nich celej AF totálně nadšená, už dlouho si chci koupit řetízkový hodinky, měla jsem troje vybraný, pak jsem našla tyhle na E-bayi a uvažovala jsem, že si je koupím, pak jsem to zavrhla, že by to bylo složitý a pak je najdu na AF!!! Áááááá já je miluju....

Takže report po třech dnech strávených na Animefestu. Jela jsem tam poprvé a jsem pořád mimo, takže na to berte ohledy :D Ale bylo to super!!!

Tak přidávám další a snad poslední dotazník. Opět prosím za vyplnění...

A opět děkuji za vyplnění :)

Tak pracně jsem stvořila dva dotazníky, dalo mi to dost práce a tak vás prosím, sdílejte, vyplňujte, šiřte... Jedná se o mou seminárku, plánuju dotazníků udělat víc...

Kdo by chtěl vědět víc, tak ať komentuje a podobně :D Jsem mooc vděčná za každé vyplnění!

Velikonoce sice ještě nejsou úplně za námi, každopádně já už mám to nejhorší za sebou. Ten zítřejší den nějak moc neprožívám, zvlášť ne letos. Jsem zvědavá, jestli někdo přijde ze třídy, i když o tom dost pochybuji, počítám s tím, že přijdou jen ti mladší borci a to je mi celkem jedno. Chtěla bych shrnout to, jak jsem prožila velikonoce. Zase to bude mega dlouhé, předpokládám, takže kradu myšlenku s křížkem, každopádně já preferuji tlačítku zpět...

Na velikonoce jsem měla přesný plán. Téměř rozpis, dosto podobný, jaký mám na většinu výkendů, protože mi je teď NĚKDO (ani jednou z toho to nejsem já,..) rozplánoval na dva měsíce dopředu... Každopádně vrhnu se na každý den zvlášť...

Plán: Ráno jít v 9 na zkoušku, v půl 11 přijít, do oběda uklidit a pak jít psat seminárku do čtyř. Následně se oblíct a v půl páté být na zkoušce, pak zpívat a v 6 se vrátit domů a pokračovat se seminárkou.

Realita: No, jenže se to klasicky nějak zbortilo.

Na zkoušku přicházíme s holkama o pár minut později. Je to tam totální eror, my zpěváci to vůbec nedáváme (Jana sebere děti z naší vesnice, kteří na něco hrají, dá jim nástroje, něco secvičí a pak přivede nás zpěváky ze sboru, aby jsme to odzpívaly. Jenže my jsme to prostě neuměly, nebyla to žádná sranda, ty písničky jsem zpívala poprvé s ňou na zkoušce, jinak jsem je nikdy neslyšela, takže bezva. Zkouška skončila v půl 12, takže bezva... No, přilezu teda dom a maminka prohlásí, že s něma musím jet nakoupit do alberta, že pudou k doktorce se ségrou a nezmákli by to, páč fotřík pak musí rychle do práce. Takže do půl druhé ještě pryč, pak dojedu, najím se a vykopnu úspěšně bratra z komplu. Pak psaní 2 hodiny seminárky, zkouška. Pak následně zpívání v kostele (abych to upřesnila, zkoušky ráno jsou s Janou, odpoledne, večer nebo v nedělu ráno se sborem, obojí však ve výsledku zpíváme v kostele). Každopádně kostel byl trochu delší, než jsem očekávala, takže jsem přišla domů v půl 7... No, přece jen jsou pro nás křesťany velikonoce tím nejdůležitějším svátkem v roce a ty obřady mám celkem ráda, rozhodně je to celkem změna a je to dost zajímavé... Přijdu teda domů, opět se mi po nějaké době podaří vykopat bratra od komplu a vrhám se na seminárku. Pak jdu pozdě spát, protože se klasicky dostanu od seminárky k něčemu úplně jinému.

Plán: Ráno psát seminárku, pak uklízet, učit se, upíct berana a jít ve třičtvrtě na 5 na zkoušku, v půl 7 (tentokrát už s tím počítám) se vrátit a psát seminárku...

Realita: Ráno dlouho spím :D No dobře, moc dlouho ne, tak do čtvrt na 9, jenže bratr je na komplu a odmítá mě tam pustit, takže smůla. Začnu číst knížku o Japonsku (která je mimochodem skvělá, už ju mám téměř přečtenou), pak se překonám a přečtu si asi 10 německých slovíček (stejně je neumím...), zahraju si na klávesy, opět zjistím, že mi to vůbec nejde a vykopnu bratra z komplu. Když se mi to podaří, přijde matka, že si dneska uděláme sobotu, tzn. musím uklízet. Moje námitky, že nemám čas nebere, takže bezvadný... No můj pokojíček stejně nevypadá (ani není) uklizený, takže to nemělo moc význam. Začnu psát seminárku, pak zas zkouška. Následuje kostel. Tam jsem přišla (opět, stejně jako minulý rok...) k menšímu šoku. Přichází zástup ministrantů s farářem, já jsem nahoře na kchůru (eh, takovej ten balkónek), takže mám klasicky skvělý výhled, přijdou před ty dva chcody co tam máme a celý kostel si kleká, i já si klekám. Najednou se zase mrknu a farář tam leží obličejem na koberci, naprosto jako prkno a další dvě minuty se ani nehne. Pro mě opravdu depresivní pozice, naštěstí si vzpomenu, že něco takového dělal i minulý rok, což mě uklidní :D. Při mši zjišťuju fakt, že náš milý farář už je zase klasicky nachlazený, takže bezva (sice je to silák, udělá v klidu 100 kliků, i když na to vůbec nevypadá, takový malý, nevýrazný - je menší než já :D mám 172 cm...., ale nemocinkanej je pořád, tzn. fotrovo rčení, že kdybych sportovala, tak bych nebyla nemocná asi opravdu neplatí :D), včera ho zastupoval nějaký jiný farář, který mi pokaždé, když ho vidím čím dál víc připomíná želvu... No, kostel končí 7:30, jdu na kompl, klasický scénář jako den před tím... Zakončeno tím, že sestra začala ve 12 řvat a pokračovalo to do půl 2, takže bezvadný...

Plán: Jít v 9 na zkoušku, přijít, uklidit, psát seminárku, v pět se jít vykoupat a hlavně si umýt vlasy, aby do půl desáté uschly a v půl desáté být na zkoušce. Ve 12 přijít doma a spat...

Realita: V noci jsem se vůbec nevyspala. Ráno valím na zkoušku, přijdu dom opět v půl 12 a u nás je teta s Adamem a Nelou, Nela se na mě okamžitě vrhá a nehodlá mě opustit ani na chvíli. Naobědvám se a jdu k babánce, kde se do mě pustí teta a půl hodiny do mě něco valí a rejpe, fakt nechápu, co to do ní vjelo, ale je mi to totálně šumák. Na všechny její rejpance reaguju naprosto klidně, takže to nakonec vzdá. Odpoledne se zabývám Nelou. Když se mi ji konečně podaří setřást, zjistím, že bratr s bratrancem jsou na komplu a rozhodně mi ho nehodlají dát. Takže se zase učím něminu (opět nic neumím), hraju na klávesy a čtu si knížku. Pak se jdu podle plánu vykoupat a tak. V půl 7 konečně odjíždějí a já se vrhám na kompl. No nálada na psaní té na posesouvání seminárky vážně není, takže napíšu pár jiných názvů pár drog a balí to, dívám se na písničky z Black and White a nakonec neodolám a musím si to natáhnout do komplu. No, pak slušně nestíhám, nahážu na sebe hadry a valím do kostela na zkoušku. Úspěšně jsem tam včas, něco málo si přezpíváme a jdeme ven se svíčkama v ruce. Celý kostel se venku shromáždí kolem, eh grilu :D, pak tam přijde farář s ministrantama a ten největší silák táhne paškál (hooodně mega svíce, tlustá tak 15 cm a vysoká... no to nevím, aspoň metr a něco...). Po příchodu zjišťujeme, že farář definitivně přišel o hlas... No, jeho zpěv raději nekomentovat, chudák byl rád, když mluvil. Pak se zapálí svíčky od paškálu a naženeme se zpět do kostela. Pointa je, aby vám svíčka, kterou má každý v ruce nezhasla a ještě ta důležitější věc, aby jste nepodpálili někoho vedle. Fakt nechápu jak, ale zatím se to nikdy nikomu nepovedlo, což je hoodně zajímavé... No, nahoře v kostele pak vyslýcháme 7 čtení, do toho 7 žalmů, většina byla poměrně úspěšná, takže super. Pak zpíváme, taky to není zas taková hrůza. Každopádně po kostele se vyhrneme ven, po krátkém popovídání se vracím domů. Jdu potichu, po tmě, abych nezbudila celej barák, jak někdo, že?, no a koho nepotkám na chodbě? "Kdes byla!?" valí fotr. "Eh, v kostele?" "Tak dlouho?!" "No, jako vždycky! Taky by sis to už mohl zapamatovat!" "No..." raději odchází. Pak jen slyším, jak mě pomlouvá před matkou, očividně má pochybnosti, jestli jsem vážně byla na místě, kde jsem řekla :D Opravdu potěší, nejlepší je, že jsem měla načuchlou bundu kouřem, protože tam byl ten "gril" :D a pak jsem si ještě šla vykloktat slivovicu, protože jsem už měla hlasivky totálně na maděru (no, poslední oběť, co jsem pro ně udělala. Dokonce jsem se donutila kloktat a pít! slanou vodu, blééé... No ta slivovica byla taky hnus...), takže kdyby to pak zkoumal pozorněji, ten kostel by mi 100% nevěřil :D No, každopáně doma jsem byla v půl 1, takže sranda...

S plánem jsem se celkem trefila. V 7 něco vstávám, pak si ještě chvíli čtu, snídám a podobně (jsem totálně hotová, ale musím vstávat takhle brzo, páč jinak bych pak mooc usínala a nemohla bych ani mluvit, natož pak zpívat). Začnu se oblíkat a klasicky nestíhám. Pak valím na zkoušku v půl 9. No, moc nám to nejde :D. Nakonec se ještě dohádáme, jestli si stihnem zazpívat jednu písničku nebo ne, nakonec to stihnem (já ji zpívala po druhé na zkoušce a nic mi ta melodie neříkala, vtipné bylo, že při zkoušení jsem to zmákla v pohodě a pak naostro jsem to já pořád kazila :D no nevadí...). Pak zpíváme. No, většina písniček celkem ujde, ale některé jsou dost error, ty výšky tam dává jeden soprán, což je dost bída... Ještě dám g, ale a prostě ne... Navíc po ránu... Nachlazená... No, farář mluví tak z poloviny, fakt mu to nezávidím... Pak jdu z kostela ven a najednou dveřma vidím, že tam sněží. Prostě si to začne v pohodě sněžit a za sebou slyším nějakého chlapa jak se ho někdo ptá: "Tak co, jak se máš?" "No, špatně... Vsadil jsem se, že sněžit nebude a vidíš to, jo?!!" :D Jsem z něj nemohla... :D Ještě můj komentář na farářův hlas: "No, z králíčka nám vyrostl zombee..." Pak honem domů... Nic moc nestihnu udělat, jsem úplně hotová, pak oběd, chvilička čení a ve čtvrt na 3 už jsem zase v kostele. Napětí stoupá, skončí kostel a přichází na řadu naše vystoupení. No, první zádrhel. Nemůžu najít svou paličku na činel. Propadám panice, snažím se někoho, kdo by o tom mohl něco vědět sehnat, ale všichni jsou moc daleko. Pak mně holky řeknou, že je u nožiček činelu, bezva :D Přichází první písnička. Úspěšně se mi podaří bouchat do toho činelu (dokonce jsem se do něj TREFILA!!! :D jako nejvíc mě při těch zkouškách dostávalo, když mi to ujelo a palička se činelu ani nedotkla a proletěla vedle :D dokonce to bylo tak středně, takže to bylo slyšet a neohluchla jsem :D), jenže zpívat a ještě se soustředit na tu potvoru... Při druhé sloce jsme nenastoupily. Nakonec se sboru (obsahuje 4 velký holky a pak jednu střední a dvě malý, který zpívají úplně falešně a ještě většinou začínají špatně, no ale nevadí...) podařilo chytit... Pak přicházely další a další písničky, no, zpěv dost hrůza... Na zkoušká jsem to dávala daleko víc, holky už byly taky totálně utahaný a prostě to nebylo ono, obecně jsem zvědavá, jestli jsme tam teda byly slyšet... (na zkouškách jsme ani přes 2 mikrofony slyšet prostě nebyly a to jsme jely na plno, ne jak dneska... :D) Pak po dlouhé době to skončí, pár úklon, předávání kytek a Jana se rozhodne, že dáme přídavek, tu první písničku, tu kterou jsme podělaly :D (na činel "hraju" ve dvou písničkách a zrova musela tu jednu vybrat, že?! :D) No, bylo to o trochu lepší, aspoň jsme nastoupily. Konec. "Tak až na ten zpěv a můj činel to bylo super!" komentuju s úsměvem a holky také náležitě komentují, jak to podělaly :D. Pak dostanem každej čokoládku a přivalí se tam farář s perníčkama ve tvaru vajíček. "To jste pekl?" "Samozřejmě..." zní odpověď na můj dotaz. Tím, že se na mě směje nevím, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělá srandu. No, vezmu si perníček a přichází Jura. "To jste pekl sám?" "Samozřejmě! Speciálně pro tuto příležitost!!!" Eh, teď už jsem zmatená :D Podle toho zdobení na nich bych se tomu však moc nedivila... Přece jen, kdyby mu to někdo dal, tak by to hezčejc nazdobil :D říkám si... No, ty kytičky a podobně vypadají, jako kdybych je tam zdobila já. Navíc už jsem se několikrát ujistila, že faráři pečou i buchty a podobně, tak proč by nemohli píct a zdobit perníky, že... :D Vtipné bylo, že už mluvil :D

Takže asi tak k mým prázdninám... Teď jdu psát seminárku, tak mi držte palce, ať něco napíšu a stojí to za to (ne jak včera)... A užijte si zbytek velikonoc...

Přináším fotky mého posledního výtvoru... No, není tam moc vidět, jak to vypadá normálně, ale co... Je to vyrobeno z hlíny, měla jsem k tomu předlohu, ta tam bude taky ukázána... Dělala jsem to asi tři výtvarky, byla to makačka a strašlivě mě to bavilo :D. Akorát teď se bojím, že se to srazí dolů, po vypálení, jako všechno z keramiky a bude to vypadat úplně jinak, tak mi držte palce... Nejdříve vyrobené asi ze 3 kg hlíny, kdy jsem pořád musela přidávat, pak na závěr se to rozpůlilo, vydlabalo a zase slepilo :D. Tak se pokochejte :D

Předloha :D Lebka našeho ?Karla?

Musela jsem mu lepit každej zub zvlášť :D Má jich 32... :D Jinak trochu nám hráblo a musely jsme využít toho, že tam paní profesorka zrovna nebyla...

Pokračování... Druhá verze :D

A tady už je rozpůlená, chudák :D

A závěrečná, pohled do vykuchané lebky... eh, mozek tam nebyl ani nebude...

Téma zkopčené u Darion :D Nudím se... (píšu seminárku a dneska už to asi balím, dvě strany za den snad stačí, ne?!)

Moje kycy:

1) :D

2) Já z tebe pojdu...

3) Ty seš dneska zas úplně hotová, co?!

4) To se nedá...

5) Já chci spat!!!

6) Já chci dom!!!

7) Já nechci tu hnusnou něminu/fyziku/chemii/desku....

8) Já se z tebe posesouvám...

9) Tys to zkozila!!!

10) Kdo mi zas šlohnul to pravítko?!

11) Naval kompl!!! (na bratra)

12) Odhlašuj se a makej a né, že to vypneš!!! (pokračování, debata s bratrem)

13) Furt vypadá jako želva!!! (komentuju vzezření sestry)

14) Já to žeru...

15) Ughr....

16) Dej mi kós!

17) Co máš k sváči?

18) Ne, že zas chleba!!!

19) Fakt bys neuhodla, co mám k sváči...

20) Tak z čeho zejtra píšem?

21) Já to neumím!!!

22) Umím to, umím to, umím to, bude to jednoduchý a budu mít pěknou známku!!!

23) Tak jsem to zas posrala...

24) Byl úkol?

25) Nechtěla jsem vědět, že ho nemáš, chtěla jsemvědět, že byl!!!

26) Já to nechápu... Kubi?

27) Ughr, Kubi zase zpívá!!!

28) Vypněte to někdo...

29) Ne!!!! Ještě Hanička... Já se tady zblízním...

30) Do čerta!! A pak ještě řekni hongal a klepla mě Pepka a bude to všechno, že, Šári?

31) Jak se to dělá?

32) Pravá ruka ano, levá ruka ne... (narážka na desku)

33) Ať neříká všechno dvakrát, nebo se z něho zblízním!!!

34) Tácek už zase spí... A Trepák zas paří...

35) Za jak dlouho zvoní?

36) Dala bych si něco dobrýho...

37) V té ledničce zas nic není!!!

38) To byl zas hnus na ten oběd...

39) Opět spadla kalkulačka... Tentokrát zase tvoje!!! :D

40) Kde je zas ta propiska??!

41) Kubi? Podáš mi tu propisku?

42) Deš na oběd?

43) Jdu spat... (a lehnu si na Bábu :D)

44) (když někdo kašle) Udus se!!!

45) Asi mi upadne... svetr

46) Bolí mě noha/ hlava/ záda/ žíly...

A tak dále, a tak dále...

Jak často se vám stane, že se probudíte a máte dobrou náladu? No mě moc často ne... Každopádně dnes se mi to podařilo. Vzbudím se, za chvíli zvoní budík, já ho típnu a říkám si: "Johooo!!! Dneska je sobota a můžu se konečně vyspat!!!" Nadšeně přemýšlím, co všechno musím v sobotu udělat a lehnu si, že jdu spat dál. Pak zvoní budík podruhé a já zase "Jooo!!! Už zvoní podruhé a pak už zvonit nebude! Jdu spat!!!" Pak si tak ležím a přemýšlím, jak je mým zvykem, jenže pak... "Do háje!!!! Grrr!!! Dneska je pátek!!!! Ughr!!!! >:-G" Donutím se po nějaké době vstát, pak mě ještě něco naštve. Pak když jdu do školy, už nemám náladu ani na to sprostě nadávat. Jediné, co se mi chce celý den dělat je sednout si do úplně prázdné čtvercové místnosti, kde jsou jen bílé stěny a jedna židle a celý den na ní sedět a zírat do zdi!!!! (eh, moje menší psychóza, toho si nevšímejte... Přešla jsem z naštvanosti do letargie...). První hodina čeják, řeším tam s Bábou něco, asi to, jak nám profesoři předurčili, že z nás budou chrámové prostitutky (dneska nás ředitelka nařkla z toho, že se učitelé nenechají vydírat a že pokud neuděláme sočku, tak nám neuzavřou ročník a nepustí nás dál, no tak WTF?! Pak kdo tady vydírá, že?!!!) a najednou říďa zvolá "K..." no prostě moje jméno :D (na naše losovací kolečko dal nějakej dement magnet, tzn. dneska mě vylosovalo poprvé snad za celý rok a to dokonce 2x... Musím ho sundat!!!). Zkoušení z ČJ, fakt bezva. Včera jsem si to jednou přečetla, pak jsem to zabalila, že mě to neba... Moje nálada se zase zatoulá k myšlence na ty holé bílé stěny... Každopádně zkoušení dopadlo více než dobře. Zjistila jsem, že to umím víc, než jsem si myslela a až na to, že si klasicky nepamatuju tu tunu děl (naštěstí se mě ptala jen na Nerudu, Hálka a ty profláknutá díla ostatních...), tak je to celkem v pohodě. Byla nadšená, že se to konečně někdo naučil, pochválila mě, dala mi jedničku a byla na chvíli spokojená... Než vyzkoušela dalšího. Tak samozřejmě za tu jedničku jsem ráda (začít pololetí 5 z diktátu a 3 z rozborů vět není nic pěkného, když se zrovna rozhodnete, že to z té 2 vytáhnete na 1... No, teď už tam mám 4 jedničky, takže to snad ta 2 bude :D), každopádně zajímavé bylo, že náladu mi to moc nezlepšilo... Pokračovala jsem ve svém letargickém stavu... Jenže já jsem tak ovlivnitelná osoba, že postupem času se nálada poměrně zlepšovala a dokonce jsem se za ten den dokázala i SMÁT!!! (jo, den bez smíchu zřejmě nikdy mít nebudu, nad moje možnosti... Max tak někdy o víkendu, kdy jsem doma s rodičema, to bych to možná zvládla...). Tak nic, musím jít, krásně useklý článek....

PS: Dnes jsem dostala speciální povolení od Báby, že jsem jediný člověk, který na ní může spát. Tohle vyznamenání si užívám a píšu to sem, aby to bylo někde zachované a nemohla to jen tak odvolat! :D

Už dlouho plánuji, že založím rubriku Vzpomínky. Konečně jsem se k tomu donutila. Hodlám tam psát některé z mých zajímavějších zážitků, abych je všechny nezapomněla... Takže tímhle to začíná. Není tam žádná časová linie a tak podobně. Jen úryvek z minulosti. Žádné přikrášlování, bude to tak, jak si to pamatuji.

Družina: Pamatujete si školní družinu? Předpokládám, že mnohzí z vás do ní někdy chodili. Já do družiny začala chodit až od třetí třídy. Na první pohled jsem vystupovala jako naprostý svatoušek a andílek, ale na ten druhý všichni, co mě poznali blíž ví, že jsem pořádný pošuk ďábel... Samozřejmě, musela jsem mít i parťáka... tedy parťačku, protože ve dvou se to přece jen lépe táhne. S Verčou jsme tak nějak propojené, obě dvě jsme blíženci, obě v červnu, ona je však o rok starší (já 10. a ona 13.). Oboum dvoum nám dost často hrabe, takže to podle toho vypadalo. Naše hraní v družině nemělo mezí. Vystřídaly jsme snad všechny profese a divadelně jsme odchovaly téměř všechny nadějné herce v naší době, kteří se v naší malé vesnici vyskytují :D. Teď jen pár ukázek z našich her...

Restaurace: Tak to snad zná každý. Na restauraci si muselo hrát každé dítě (pokud patříte k těm, co si na ni nikdy nehráli, tak jste prostě divní...). Avšak v družině se moc jídla, co by jsme mohly použít nevyskytovalo. Nádobí a ostatní věci tam byly, ale v našich letech ještě tak nebyly rozšířené ty plastové napodobeniny jídla, takže jsme musely vymyslet něco jiného. Nastříkaly jsme jakýsi zelený a žlutý papír na tenké proužky. Zelený byl salát, žlutý špagety. Pak přišel další nápad - plastelína. Plastelína je obecně skvělá věc. Byla to hračka, se kterou jsem si snad nejvíc vyhrála (na panenky u mě můžete zapomenout, hrála jsem si s něma max na nemocnici - celé jsem je zamotala do fášků a pak je léčila, a pak jenom s bárbínama... jo, ty jsem měla ráda :D), každopádně ze staré, smíchané plastelíny, která se v družině vyskytovala, se lépe tvoří, když má trošku měkčí konzistenci. Proto se pokaždé v zimě vyskytovala nenápadně přilepená na topení, aby se nahřála a získala tu správnou teplotu... Jenže jsme ji tam pravidelně zapomněly, že a když ji tam necháte a ona tam pěkně ztvrdne, tak se z toho paní uklízečce pak dost špatně dostává, takže z toho byl několikrát problém, že... No co :D

Nemocnice: Na nemocnici jsme si hrály nezčetněkrát. Každopádně původně normální hra na doktory, sestřičky a pacienty se postupem času vždycky nějak svrhla. Samozřejmě, že já s kamarádkou jsme musely být vždy buď sestřičky nebo doktorky že... Většinou to však odnášeli pacienti. Nejdříve museli dlouho ležet na lůžkách a léčit se (většinou jsme jim udělaly postele z španělské? eh, jak se to jmenuje? bedny... no... prostě toho...). Měli jsme však spoustu fášků a museli (občas jsme nechaly i kluky, aby hráli doktory..) jsme je samozřejmě využít, že... Takže pak to skončilo tak, že někteří chudáci měli pak přivázanou... přifáškovanou ruku ke kolenu a podobně, případně jsme najednou změnili hru a hrálo se na blázinec a pacienti pak byli přifáškovaní k židli, posteli, měli obvázanou hlavu a podobně, no.... :D

Čajovna: Pak přišlo léto a my si hráli na dvoře. A s ním přišel i nový nápad, hrát si na čajovnu. Spoustu času jsme strávily tím, že jsme vyráběly obaly na čajové sáčky a podobně, psaly jsme jídelníček, všechno jsme to měly parádně přichystané. Nejdříve jsme si hrály jako hodné holčičky, chodila k nám celá družina na čaj a my jsme je obsluhovaly. Jenže pak nás napadl název na nový čaj a to byly "Edošovy koule". Edoš byl mimochodem jeden z našich spolužáků, celá škola ho znala... Byl to pošuk, avšak trošku jiným způsobem, než my dvě... Každopádně si celá družina okamžitě začala kupovat jen čaj Edošovy koule a samozřejmě to byla příšerná sranda (ano, takhle se baví malí děti, vzpomeňte si na své dětství :D), než na to přišla naše družinářka, že... No, pak nám to samozřejmě zatrhla, neprošlo ani argument, že je to jako Mozartovy koule, tak máme Edošovy koule...

Divadla: Už jsem mluvila o tom, jak jsme odchovaly většinu herců naší doby z té naší "díry". Obě milujeme hraní, oboum nám to teď moc chybí, ale už není moc příležitost. Každopádně jako mladší jsme musely být úplně všude... Ve všech hrách u nás, já recitovala vždycky básničky na různých akcích a podobně. Každopádně nás to strašlivě bavilo a tak jsme divadla hrály i v družině. Domluvily jsme se s družinářkou, popadly pár dalších děcek, knížku, pár blbostí na kostýmy a kulisy a šlo se do tělocvičny, kde jsme měly volnou ruku. Uvedu jako příklad Císařovy nové časy. Dlouho jsme to cvičili, text byl prakticky improvizace, všechno jsme to tam samozřejmě šéfovaly, že :D Každopádně mladší kluk hrál císaře a my ho donutily, že aby to bylo autentičtější, tak si musí svlíknout i ty slipy co má na sobě, že k publiku bude stejně zády a bude mít na sobě ručník, takže stejně nikdo nic neuvidí, že. Nakonec se nechal ukecat a přišla "premiéra", kdy jsme divadlo hráli před celou družinou. Přišla ta "nahá" scéna a to bysme nebyly my, potvory, že, takže jsme mu samozřejmě ten ručník strhly (ne, jen tak ze srandy, stejně byl ke všem zády a tak dále)... No každopádně z toho byl mezi děckama v publiku poprask, všichni se váleli na zemi smíchy a na konci jsme měli dvakrát větší potlesk, než normálně :D. Vzpomínky z dětství jsou vážně vtipné, zvlášť, když to pak rozebíráte s tím klukem, kterýho jste takhle "ztrapnily"... No, do teď jsme kamarádi a nedávno jsme se tomu pořádně zasmáli :D. Takže asi tak, pokračování někdy příště...

Když jsem byla malá, bylo všechno mnohem jednodušší... No, dobře... Ne mnohem, ale aspoň o trochu ano. Nemusela jsem se starat o to, co si vezmu další den do školky, protože mi to nachystala maminka (občas). Nemusela jsem vymýšlet, co si vezmu k večeři, protože mi ji připravila maminka (no dobře, spíš babička..). A nemusela jsem se rozčilovat nad takovými věcmi, jako je naše politika, malé platy rodičů, případně můj budoucí důchod, kterého se pravděpodobně nedožiju. Nezajímalo mě, že když já tady budu pálit ohýnek a budu si na něm opíkat buřt, nejen, že tím budu zamořovat planetu, ale ještě z toho zakouřeného, karcinogenního párku budu moct dostat rakovinu. Bylo mi jedno, že někdo zabil jen tak pro zábavu další slony, i když věděl o tom, že je to za a) zakázané a za b), že už jsou skoro vyhynulí. Bylo mi jedno, že tu nějaký další diktátor mučí a vraždí lidi. Bylo mi jedno, že je naše země přelidněná, zamořená všemi různými škodlivinami a podobně a brzy se lidstvo samo zahubí, ať už válkou nebo špatným prostředím, nedostatkem potravy a vody nebo prostě tím, že se zhroutí síť a s ní i celý svět. Jenže teď už jsem velká a zajímá mě to. Z těchto důvodů jsem přišla na pár životních mouder.

Důležité je něco dělat. Cokoliv. I když jen malou věc! Nesmím to nechat plavat, že se o to postará někdo jiný...

Taky se nechci nechat nikým ovlivnit jen proto, že o tom nic nevím. V dnešní době se dají sehnat informace všude. Takže z vás nikdo nemůže dělat debila, pokud nebudete chtít.

Taky jsem se rozhodla, že nebudu mít vlastní děti. To z víc důvodů (jo VelííQ, dočkala ses :D). Jeden je, že nechci dál zamořovat zem. Zbytečnost. Proto jsem se rozhodla, že si je adoptuju. Navíc můj názor na věc je ten, že vlastním dětem dokáže dát lásku téměř každá žena, ale cizí? To už není tak jednoduché, že? Navíc tyto děti si tu lásku zaslouží ještě víc, protože už se k nim zachoval někdo tak špatně, že je opustil, případně jim rodiče zemřeli a podobně. Takže kdo si zaslouží víc lásky? Joo, chci mít takovej svůj mixík (plánuje mega dopředu, ale co, že...), malýho černouška, asiata a bílou holčičku. Hmm :D No dobře, tohle mi asi nevyjde, ale stejně... :D

Budoucí povolání? Noo sen mám, ale asi nevyjde... Tak nevadí (vadí!!! A jak moc, ale co nadělám, že...). Chtěla bych se stát lékařkou. První bod - odmaturovat na našem gymplu. Druhý - přijetí na školu (nejtěžší část, která mi asi nevyjde), třetí - vystudovat to, to už je to poslední, co si myslím, že už bych to snad dala, ale ty dva body před tím, především ten 2. jsou problém... Hmm... Strýček dělá misionářského doktora. Můj největší vzor po celý můj život a to jsem ho viděla jednou (asi před 3 rokama...). Vzal si Číňanku, teď má tak ročního syna... Projel toho už hodně, především ty problémové země. No a tahle cesta se mi líbí. Vždycky jsem byla v tomhle ohledu poněkud rebelantská. Jenže když mi nevyjde medina, tak mám dvě možnosti, co dělat: ta první je udělat si nějaký kurz, něco lehčího vystudovat a pak tam stejně odjet, jenže to by se asi nelíbilo našim... nebo ta druhá a to dělat něco úplně jiného a to fakt nemám nejmenší poňetí co. Takže smůla. Na tomhle bodu se moje celá podstata zhroutí... Smůla...

Vím, že tyhle moje "zásady" se pravděpodobně změní, za pár let budu říkat něco jiného a budu vzpomínat, jak jsem byla blbá, ale aspoň prozatím si za nimi stojím. Tak co?!